Násilné odvody mladých Poláků do ruské armády, kde byli přinuceni bojovat a umírat za cizí zájmy, byly hlavní příčinou polského povstání v roce 1863. Jeho brutální potlačení patří k důvodům polské nenávisti ke všem ruskému.

Polští rekruti začali masivně dezertovat, ukrývali se v lesích, kde vytvářeli partyzánské oddíly. Nelze se jim divit, museli válčit za ruského cara, většina jich v bojích padla, a domů se vracela jen menšina z nich. Polské povstání vypuklo 22.ledna 1863 zveřejněním Manifestu prozatímní vlády na historickém polském území, 1. února téhož roku se rozšířilo na území Litvy, Běloruska, části Ukrajiny a Ruska. Letos si tak připomínáme 160. výročí této události. K jeho příčinám patřil i krutý útisk Poláků v tzv. ruské záboru.

Pod Rusy útlak, pod Rakouskem rozkvět
Polsko totiž přestalo v roce 1795 existovat a jeho území bylo rozděleno do tří záborů, ruského, pruského (později německého) a rakouského. Nejhorší situace pro Poláky byla v ruském záboru, kde docházelo k masivnímu odnárodňování a rusifikaci. Dá se říci, že ruská okupace měla charakter genocidy.

Naopak nejlepší poměry pro Poláky byly v rakouském záboru v Haliči. Polský národní život se mohl rozvíjet prakticky bez překážek zvláště pak po vydání tzv. prosincových zákonů v roce 1867, které obyvatelům předlitavské části rakousko-uherské monarchie zajišťovaly základní lidská práva včetně práva na vzdělání ve vlastním jazyku. Polštinou se dalo domluvit na úřadech a polsky se přednášelo na univerzitách v Krakově a ve Lvově. Paradoxem, je, že Poláci tenkrát měli v Rakousku dvě univerzity s polským jazykem, kdežto Češi jenom jednu českou univerzitu, Karlo-Ferdinandovu v Praze.

Ruská brutalita, masakry civilistů
Polští povstalci byli velmi brzy donuceni přejít na partyzánskou válku, nepovedlo se jim dlouhodobě ovládnout rozsáhlejší celistvá území a tak se povstání rozpadlo ve stovky spíše menších střetů s ruskými vojsky.

Ruští okupanti si počínali velmi krutě. Jejich chování se dá přirovnat k řádění nacistických protipartyzánských speciálních komand za II, světové války. Ruská armáda vypalovala vesnice a vraždila jejich obyvatelstvo včetně žen a dětí. Stačil jediný důvod, pouhé podezření z podpory povstalců. K obzvlášť surovému masakru došlo 19. května 1863 ve vesnici Mołożów na východě Polska v nynějším Lublinském vojvodství. Ten den se střetli v bitvě povstalci vedeni Janem Żalplachtou Zapałowiczem s třemi kolonami ruských vojsk. Ruští kozáci pak zavraždili raněné povstalecké bojovníky v nemocnici zřízené na místním zámku včetně lékaře a zdravotnického personálu a také zdejší civilisty.

Povstání bylo definitivně poraženo v červnu 1864, kdy se vzdaly poslední polské jednotky. Následky byly děsivé, Ruští okupanti popravili minimálně tisíc povstalců a až 70 tisíc lidí bylo deportováno na Sibiř. Velké množství především vzdělaných lidí emigrovalo do západní Evropy.

Masivní rusifikace
Důsledky potlačení povstání byly pro Poláky hrozné. Polské království bylo zrušeno a přejmenováno na poviselské území s deseti guberniemi v čele s gubernátory. Především však nastala bezohledná rusifikace, kdy vyučování na všech stupních škol kromě náboženského muselo být v ruštině. Útlak se však neomezil jen na polský jazyk. Podle Dějin Polska vydaných Nakladatelstvím Lidové noviny v roce 2017 Poláci také nesměli zastávat vyšší úřady a nabývat pozemkový majetek. Nastaly zatýkání, věznění, deportace a popravy. Krutým represím byla vystavena i římskokatolická církev. Ruští okupanti zavřeli 110 ze 135 mužských klášterů a 5 z 19 ženských klášterů. Řeholníci a řeholnice byli internováni, klášterní majetky zabavovány. Řeckokatolická církev byla zakázána a její členové donuceni k přestupu k pravoslaví. Potlačovány ruskou okupační správou byly i další jazyky, litevština, ukrajinština a běloruština.

České reakce na polské povstání
My můžeme mluvit o štěstí, že našimi panovníky - legitimními českými králi byli Habsburkové a nikoliv ruští carové z rodu Romanovců. Češi se v 19. století vypracovali v moderní sebevědomý národ. Poláci byli Rusy krutě utiskováni prakticky až do vypuknutí I. světové války v roce 1914. Povstání v šedesátých letech předminulého stoleté také nebylo jediným vojenským vystoupením Poláků proti ruské nadvládě. Polská nenávist k Rusku má příčinu ve více než sto let trvající často kruté ruské okupaci. My si ve srovnání s Poláky žili nádherně.

Zajímavé jsou také tehdejší reakce české společnosti na polské povstání. Zatímco hlavně mladočeši, mezi něž patřili například Julius Grégr nebo Karel Sladkovský, jej podporovali, staročeši František Palacký a jeho zeť František Ladislav Rieger se k heroickému boji Poláků za svobodu postavili rezervovaně až odmítavě. Je nezajímal ruský teror, násilnosti a ukrutnosti, oni měli hlavně obavy o to, že tato akce narušuje slovanskou vzájemnost. Ano bylo smutné, že před obecnou lidskou humanitou oba pánové dali přednost falešnému, prázdnému a zločinnému panslavismu.