Spuštění datových stránek 1. listopadu 2009 se dotklo osobní suverenity mnoha občanů drsněji a bezprostředněji než účinnost Lisabonské smlouvy naší státní nezávislosti. Přistupuji k hodnocení současného stavu této megalomanské akce z pohledu dlouholetého každodenního uživatele internetu, schopného poradit si s drobnými softwarovými poruchami, aktualizacemi, ochranou proti havěti, nevyžádanou poštou a jinými nepříjemnostmi, jež jinak skvělý vynález internetu s sebou přináší. Jsem jedním z 10.000 soukromých uživatelů, již si zřídili datovou schránku. Aktivoval jsem ji koncem října. Zajímá mě především uplatnění nového systému doručování u soudů a státních zastupitelství, hlavně v oblasti trestního řízení, jehož sledováním se dlouhodobě zabývám.

Stát nám vnutil určitý způsob komunikace s úřady, aniž by se zajímal o to, zda jeho potřebu skutečně pociťujeme. Nestaral se ani, zda jsme způsobilí vyhovět podmínkám jeho používání: kdo nevlastní přiměřeně výkonný počítač s odpovídajícím připojením na internet a jeho uživatelská vyspělost nestačí na nároky práce s datovými stránkami, div že neztrácí nárok na místo na slunci. Softwarové řešení možná vyhovuje státním orgánům, které do systému datových schránek vstupují z počítače na stálém stanovišti, proto jim nevadí nepříjemné omezující podmínky: do datové schránky lze vstoupit pouze přes vyhledávače Internet Explorer a Mozilla Firefox, a to pouze z počítače, vybaveného odpovídajícími certifikáty a programem 602XML Filler, který zabírá na harddisku téměř 50 MB. Stát si tak pro svou hračku přivlastnil kousek našeho osobního majetku a vnutil nám uživatelsky nepřívětivá pravidla pro styk s jeho enklávou na našem soukromém výsostném území. Představa soukromého uživatele, že se zbaví závislosti na doručovacím poštovním úřadu a bude do své datové schránky nahlížet třeba i z internetové kavárny v libovolném místě na zeměkouli, je tak splnitelná pouze v případě, že si pořídí notebook, od něhož se nebude odlučovat. Ušetří zjevně na poštovném, ale bude kvůli konverzi písemností do listinné podoby stejně muset dojít na Czech Point, a tam draze zaplatit: poplatek 30 Kč za úkon je stejně vydřidušský jako 15 Kč/stránku kopie pořízené soudem. Při vyvíjení softwaru se zřejmě na statisíce drobných uživatelů nemyslelo, protože vývojáři dostali zadání, jež k zvláštnostem sektoru drobných uživatelů nepřihlíželo. Jako laik mám pochybnosti o tom, že nalezené softwarové řešení bylo jediné možné. Téměř všechny banky světa umožňují svým klientům správu účtů a další komunikaci zabezpečeným způsobem, přičemž většina z nich je nenutí, aby si instalovali speciální software nebo se s bankou spojovali stále jen z jednoho, softwarově speciálně uzpůsobeného počítače.

Nemohu dosud z osobní zkušenosti posoudit, jak bude v praxi fungovat přijímání a odesílání písemností přes datovou schránku. Zatím jsem žádnou zásilku neobdržel a záměr odeslat koncem října dopis soudu ztroskotal, protože u jeho adresy na portálu veřejné správy nebylo uvedeno označení jeho datové schránky. A dnešní pokus odolal opakovaným marným pokusům o otevření adresáře.

Od soudů se ozývá hlasité nesouhlasné hučení, jehož obsah velmi hezky shrnul na svém bloggu bývalý předseda Soudcovské unie, místopředseda Městského soudu v Praze Jaromír Jirsa. Není to překvapení, protože zavedení hlasových záznamů jednání v trestním řízení některé soudy zpočátku přímo bojkotovaly a nedalo se předpokládat, že další technickou vymyšlenost přijmou přívětivěji. Za povšimnutí stojí skutečnost, že orgány státní a místní správy si stěžují jen výjimečně a hladký přechod na používání datových schránek ohlásily také dva krajské soudy. Nabízí se proto otázka, zda rozdíly ve výskytu nesnází nesouvisejí spíše s rozdíly v mentalitě personálu než s nedostatky v hardwarovém vybavení či s počátečním selháváním softwaru.

Některé potíže, na které si soudy stěžují, jsou přechodného rázu a jistě budou brzy odstraněny. Týká se to především nezacvičenosti personálu v používání datových schránek, nedostatku výkonných počítačů a skenerů a selhávání softwaru. Dlouhodobě bude provoz datových schránek ztěžovat souběžná existence dvou režimů doručování soukromým adresátům: protože nemají povinnost zřídit a užívat datovou schránku, ale v případě jejího zřízení mají nárok na její používání, soudy se budou zdržovat ověřováním, zda ji adresát má. Kromě toho zůstane zachováno tradiční doručování klíčových písemností v trestním řízení, kde trestní řád vyžaduje doručení do vlastních rukou a vylučuje uložení zásilky na poště. Hlavní potíž ale spočívá v nesouladu mezi technickým zabezpečením komunikace mezi soudy a stranami řízení a pokračujícím setrváním na listinné formě soudního spisu. Vše, co přijde soudu přes datové schránky, se musí vytisknout, všechny písemnosti, doručené soudům mimo soustavu datových schránek, je nutno skenovat a převést do elektronické podoby, všechna písemná sdělení soudů stranám užívajícím datové schránky se musí převést do formy použitelné pro tento způsob komunikace. Elektronizace soudní agendy se tak stane skutečným přínosem teprve po uzavření systému zavedením digitálního spisu. Na to si ale ještě chvíli počkáme. Pak se ovšem novinka projeví vskutku výrazně, protože bude zřejmě možné, aby se spisem pracovalo více soudů současně a akta se budou do listinné podoby převádět jen v případě nutné potřeby. Odpadnou průtahy způsobené tím, že jeden soud drží spis a další jeden nebo i více nemohou pokračovat v jednání, protože zadržený spis potřebují jako podklad.

Na základě prvních informací o zkušenostech s provozováním datových schránek lze úspěšně tvrdit, že jsme nevstoupili 1. listopadu do ráje, který slibovali oba odpovědní ministři, tedy exministr vnitra Ivan Langer a exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Soudy nedosáhnou úspory nákladů na doručování, spíše budou utrácet více. I když na základě vzpomínek na odpor soudů k zavedení hlasového záznamu v trestním řízení a k související změně způsobu protokolace beru jejich stížnosti s rezervou, zdá se mi, že resort spravedlnosti zůstal přípravě na spuštění datových schránek hodně dlužen, navzdory tomu, že přechod na elektronickou komunikaci byl jedním z hlavních nástrojů sebechvály exministra Jiřího Pospíšila.

Obávám se, že zavedení datových schránek neodstraní průtahy řízení, vyvolané účastníky řízení, kteří mají pádné (zpravidla málo ušlechtilé) důvody, aby se vyhýbali styku s úřady. Mezi nevyzvednutím písemnosti z datové schránky a z poštovního úřadu nevidím rozdíl, neboť ve většině případů platí po uplynutí zákonné lhůty fikce doručení. Schránky jsou spíše výhodné pro uživatele, kteří mají zájem hlídat si využití procesních lhůt. Ti ale obvykle průtahy nevyvolávají, častěji jimi trpí.

Nemá smysl dodatečně přemýšlet nad tím, zda by softwarové řešení komunikace přes datové schránky bylo uživatelsky přívětivější, kdyby se o jeho vývoj staralo malé specializované ministerstvo informatiky ovládané „ajťáky“, které bylo zrušeno a zásluhou exministra Ivana Langera pohlceno ministerstvem vnitra. Nelze přitom tento možný vliv nevzít do úvahy. Stejně tak ničemu nepomůže dodatečně přemýšlet o stupni rozpracovanosti systému v době odchodu exministra Jiřího Pospíšila z ministerstva spravedlnosti a obecně o vlivu výměny ministra. Také úvahy o možném zpoždění příprav na spuštění schránek v důsledku odvolání Františka Korbela z funkce náměstka ministra spravedlnosti a současném zrušení jeho funkce jsou již dnes zbytečné. Nic z uvedeného nelze vzít zpět.

Domnívám se, že v dané situaci by věci prospělo jednak finanční posílení resortu, jež by umožnilo doplnit technické vybavení pro provoz datových schránek, a dále rychlá novelizace zákona, jež by zprostila drobné uživatele povinnosti používat datovou schránku, a současně právně ošetřila sankcemi pojištěnou povinnost malých firem a nepodnikatelských subjektů, které nebudou používat datové schránky, aby udržovaly trvalou, úřadům dostupnou spolehlivou doručovací adresu pro poštovní zásilky.