Jestli je doba skutečně nemocná, pak celostní medicína povýšená na světonázor není lék, ale jeden z příznaků.

Tohle není hejt na celostní nebo psychosomatickou medicínu. Jednak bych vás něčím takovým neotravoval na ekonomickém webu, jednak nezpochybňuji, že čerstvý vzduch může někdy vydat za plato prášků.

Tohle je hejt na povrchní pohoršování se nad údajně nemocnou dobou. A shodou okolností to byl celostní lékař Jan Hnízdil, kdo v DVTV radil„lidé, zastavte se, sedněte si a zamyslete se nad sebou, takto už to dál nepůjde.“ Není to jediná kudrlinka, kterou dokázal za svých šestnáct minut napálit na rozoumku, jeho evangelium zastavování se si proto zaslouží prošťourat.

Rakoviny je moc. Což je skvělá zpráva

Když Hnízdil říká, že „rakovina je zrcadlo nastavené společnosti“ a „doporučený dopis s černým pruhem“, má naprostou pravdu. Jenže odraz v zrcadle i vzkaz v dopisu jsou příliš radostné na to, aby se jimi dalo strašit. Počet diagnostikovaných nádorových onemocnění roste z několika důvodů, a i když to zní podivně, většina z nich jsou dobré zprávy. Především se lidé rakoviny prostě častěji dožívají, protože jich mnohem méně umírá v dětství na tetanus, v dospělosti na válečná zranění a v pokročilejším věku na onemocnění srdce a cév. Za druhé se zlepšila diagnostika, takže i kdyby mělo rakovinu pořád stejně lidí, víc vašich blízkých nebo celebrit se s ní bude léčit, bude nad ní vítězit, a to slovo prostě uslyšíte častěji.

Další dobré zprávy: kouření cigaret, které je „jednoznačně nejvýznamnější jednotlivou příčinou vzniku rakoviny“, ztrácí na oblibě. Životní prostředí v Česku je čistější než před čtvrt stoletím. Jen obézních bohužel přibývá, ale vyzvat lidi k pohybu jde snad i bez hořekování nad nemocnou dobou.

Nerůst nebude sluníčkový

Dál tam máme „iluzi nekonečného růstu“: „my už dál nemůžeme,“ i když naši „političtí a ekonomičtí vůdcové k tomu velí,“ říká Hnízdil. Moudře se pohoršovat nad pinožením bláznů nic nestojí, trochu náročnější je zato přemýšlet nad tím, co by konec ekonomického růstu znamenal. Buď po něm může následovat radikální ekonomicko-politická změna, po které volá progresivní levice (Latouche), nebo necháme vše při starém, ale pak čekejme škrty veřejných rozpočtů, před kterými varuje levice konzervativní (Keller). Neexistuje žádná třetí cesta, při které bychom se zbavili současných ekonomických problémů a nevytvořili si nové.

Vulgárně položeno: když přestaneme růst a neznárodníme přitom továrny, stane se mimo jiné to, že střední třída, tvořící významnou část Hnízdilových klientů a příznivců, bude kvůli chybějícím veřejným penězům za svoje zdraví platit víc a víc, až nakonec bude svoje nádory skutečně jen zaříkávat.

Naštěstí nás to zas tolik trápit nemusí, protože nějaký prostor pro ekonomický a populační růst na Zemi zatím vždycky byl. Docela dobrý přehled předčasně ohlášených „narážení na strop“ nabízí třeba kniha Abundance. Na rozdíl od jejích autorů nejsem stoprocentně přesvědčený o tom, že bude budoucnost růžová, ale série úspěšně vyřešených neřešitelných problémů dává naději.

Být pacientem jako životní postoj

Kromě polemik s konkrétními názory na stav společnosti a světa můžeme ještě Hnízdilovo vystoupení kritizovat jako projev svébytné ideologie. Podobně, jako je základním životním postojem libertariánů být podnikatelem a socialistů být soudruhem, „hnízdilismus“ jako výchozí pozici nabízí být pacientem. To neznamená nutně být nemocným, ale prostě někým, nad kým nemoc neustále visí a on nebo ona tomuto riziku podřizuje svůj život. Čte si o něm, přemýšlí o něm, s ohledem na něj se stravuje a tráví svůj čas. Nemoc se pak navíc netýká jen lidí, nemocná může být i společnost nebo zeměkoule.

I když se tenhle pohled na svět jeví jako moderní a liberální, je ve skutečnosti silně konzervativní. V projevu celostního lékaře „Planeta“ nahradila Boha a „narážení na strop“ je nové rozhněvávání Hospodina. Stejně jako někteří náboženští zaslepenci vykládají nemoci jako Boží odplatu za hříchy, Hnízdil je interpretuje jako projev dravého a rychlého životního stylu nešetrného k Planetě. Když pak tvrdí, že to s nemocemi „je tak jednoduché, až se tomu pacienti zdráhají uvěřit“, lidem s rakovinou vlastně vzkazuje: můžete si za to sami, odpadlíci.

Nejlépe tento populární, zdánlivě pokrokový světonázor demaskuje pamflet Vzpoura přichází, v němž najdeme několik pasáží, které lze na kázání Kalvína psychosomatiky vztáhnout. Autoři pamfletu soudí, že „novodobá bioaskeze je onou sebekontrolou, která je od všech vyžadována, aby mohla být sjednána záchranná akce, k níž se systém sám odsoudil.“ Všimněte si v téhle souvislosti, že Hnízdil neříká „povstaňte proti systému, který z vás sdírá kůži,“ ale „sedněte si a zamyslete se nad sebou.“ Nabízí pokračování politiky rozpočtové zodpovědnosti jinými prostředky.

Z francouzského manifestu ještě vypíchněme myšlenku „Já není tím, co je u nás v krizovém stavu, ale je onou formou, kterou se nám snaží vštípit.“ Drtinová v rozhovoru cituje za Hnízdilova přitakávání homeopatku Zinu Kauckou, podle které je „celá rakovina o tom, že neznám své hranice, jdu dál a dál, neumím říct ne, jsem pro všechny, a ne pro sebe.“ Stačí si prý najít „svůj kód“ a nádor se začne zmenšovat, uvažuje moderátorka společně s hostem. Ten hned vzpomene pacienty, kteří „děkují rakovině“ poté, co se „uzdravili zejména vlastní transformací.“ Nejen tedy, že jsme prý příliš egoističtí, současně jsme málo egoističtí: společnost je plná jáství, ale řešením je víc jáství. (A kdo na to nepřijde včas, ten se může těšit na dopis s černým pruhem.)

Jestli je doba skutečně nemocná, pak celostní medicína povýšená na světonázor není lék, ale jeden z příznaků.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce