Taky máte obě ruce levé? No dobře, tak nemáte, ale stejně zažíváte chvíle, kdy by se vám hodí k ruce šikovný řemeslník. Jenže kde ho vzít? Kde se takoví šikovní řemeslníci líhnou? O tom se dočtete v následujících řádcích. Ale varuju: má to něco společného s osly.

Všude kolem nás bují digitalizace a umělá inteligence se nám cpe do životů, lékařům do ordinací, malířům místo štětce a novinářům nahrazuje jejich prsty. Čím se budeme živit zítra? Přirozenou odpovědí na tuto otázku by se zdál jakýkoliv technický obor, protože ajťáků je nedostatek, o technické obory není zájem, a tak vám nehrozí konkurence při přijímačkách, a ještě si hned po škole můžete říct o pořádný balík peněz.

A přece by práce s počítačem nebyla mou hlavní volbou. Vedle ajťáků totiž existuje ještě jedno absolutně nedostatkové zboží – šikovný řemeslník. Toho dnes úplně stejně jako před dvaceti či čtyřiceti lety abyste zlatem vyvažovali, obědy opečovávali a jejich kontakty abyste nepředávali ani nejlepšímu kamarádovi. Na rozdíl od kulturních antropologů, sportovců, sociologů a kuchařů, jichž má naše země na vyvážení, dobrého řemeslníka na internetu nenajdete, média je neopěvují, do televize je nezvou a do učení se děti nehrnou. A přitom ti s šikovnýma českýma ručičkama se zlatem vyvažují a o práci mají na věky postaráno.

Tuhle jsem jednu líheň zlatých ručiček osobně navštívila. V Oselcích, malé vesnici mezi Nepomukem a Horažďovicemi v okrese Plzeň – jih je střední škola, na které se z vás může stát truhlář, umělecký kovář nebo automechanik. Škola sídlí v barokním zámečku přestavěném z původní gotické tvrze a genius loci musí zákonitě ovlivňovat všechny studenty, kteří zde nejen studují, ale mnozí i bydlí. Nakukovala jsem jim pod šikovné ruce a na vlastní oči sledovala, jak se z kusu železa stává zábradlí nebo z kousků dřeva intarzovaná šperkovnice. Uspokojeni by byli i zarputilí zastánci ženských kvót, protože ve všech oborech pravidelně studují holky a práce jim jde od ruky stejně šikovně jako klukům. Udivila mě malá drobná kovářka, zručně se točící kolem výhně. Až do okamžiku, než mi vysvětlili, že podobně jako u jiných aktivit, ani kovář nepotřebuje ani tak svaly a sílu, jako spíš zručnost a dobré zvládnutí řemesla.

Pochopitelně i v dílnách moderní technologie pomáhají odvětrávat, odsávat piliny, recyklovat anebo laserem malovat a psát na dřevo, ale hlavní dílo se musí obstarat osobně, rukama, které se nesmí zaleknout špíny, lepidla, vůně železa či dřeva, žáru ohne a hlavně práce. Bonusem navíc je ještě další efekt. Když vlastnoručně brousíte repliku staré židle, na které jste týden pracovali, do šuplíku radši odložíte chytrý telefon a s ním i všechny sociální sítě, na kterých jsou děti z běžné školy už tak závislé, že je ani ve škole nedokáží vypnout a schovat do batohu. No a taky vás v dílně odnaučí být za osly a nevědět, co je to šroubovák, kladivo, dláto či svěrák.

Jistě se můžete mému nadšení z ruční práce vysmát, a nepochybuji, že tak mnozí povýšeně učiní. Ale stále častěji kolem sebe vidím potřebu vidět za sebou něco konkrétního, nějaké dílo, které si rukama můžeme osahat, protože výsledek práce za počítačem velmi často není vidět. Jde jen o jedničky a nuly a vyřízené maily a odevzdané texty, které v hmatatelné podobě světu a člověku nepřinášejí dostatečné uspokojení. Proto mnozí advokáti píší knihy, jiní mají vinice nebo malují obrazy.

Tak se někdy zajeďte podívat do Oselců, anebo do jiného učiliště ve vašem kraji. Do dílny, kde šikovným řemeslníkům pod rukama vznikají věci potřebné pro každodenní život. Tady vidíte reálnou práci s reálným výsledkem i obrovské uspokojení z výsledku. A ještě něco. Řemeslníci nebudou mít problém vysvětlit doma svým potomkům, co vlastně jejich rodiče v práci dělají, čím se vlastně živí. U většiny dnešních zaměstnání to totiž jednoduše vysvětlit nejde. K čemu je vlastně všechno to pinožení, jemuž se věnujeme osm hodin denně?

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Psáno pro Deník.to