„A jak se k vám letos o Vánocích dostaneme?“ zeptal se manžel mé dcery. Nedokázal jsem mu v tu chvíli odpovědět.

O co jde. V rámci boje za lepší parkování občanů v Brně nám na ulici namalovali modré čáry. Jinými slovy, ocitli jsme se v parkovací zóně města, kde smí parkovat pouze tzv. „rezidenti“, což v tomto případě neznamená špióny zabydlené na nepřátelském území, ale osoby trvale bydlící v konkrétním místě. Ostatní příchozí (vlastně přijedší motorovým prostředkem) mají smůlu. Já a moje žena jsme rezidenti a zaparkovat můžeme, naši návštěvníci nikoliv, ať už přijeli z jakýchkoliv důvodů.

Aby bylo jasno, zaparkovat v naší ulici je léta obtížné, ne-li prakticky nemožné. Není se co divit. Ulice zahrnuje osmnáct domů, v každém je od deseti do dvaceti bytů. Vezmeme-li jako průměr počtů bytů v domech patnáct, je to celkem cca 270 domácností. Má-li auto každá druhá domácnost, je celková potřeba parkovacích míst minimálně kolem 130, a k tomu je nutno připočítat potřebu živností, obchůdků a hospod, které v ulici sídlí. Je jich řada, jen v našem domě jsou tři.

Dal jsem si tu práci a spočítal počet parkovacích míst, která jsou v ulici možná vzhledem k její fyzické dispozici. Je jich kolem 60, dle toho, jak se každý parkující vmáčkne na volná místa. Tedy určitě méně než polovina potřebného množství. Není tedy divu, že jsem si už zvykl na to, že když přijedu v neděli večer z chalupy, odvezu auto pryč a pak se vrátím domů veřejnou dopravou, protože zaparkovat u nás nebo v okolních ulicích je prakticky vyloučené.

Když k nám měl přijet pracovník na revizi plynového kotle, stávalo se, že hodinu jezdil kolem ve snaze někde auto postavit. Stalo se i to, že nám telefonicky sdělil, že to není není možné a odjel. Řešil jsem to i tak, že jsem mu „držel“ parkovací místo a když přijel, uvolnil jsem mu ho a zmizel tam, kde auto obvykle odstavuji. To byla minulost, teď už to nebude možné. Ať už mu místo uvolním nebo ne, pořád není „rezident“ a zaparkovat nesmí.

A z toho plyne otázka mého zetě. Kromě jiných občasných návštěv je v naší rodině tradice, že vánoce slavíme společně tak, že obě rodiny našich dcer k nám na Štěpána přijedou na oběd a následující odpolední posezení. Toto období je z hlediska možnosti parkování výjimka, protože řada obyvatel ulice je pryč na svátky a najít místo na parkování je celkem snadné. Teď, nejsouce rezidenti, na případná volná místa už nemají nárok.

Aby bylo jasné, nejde mi o vánoční sešlost naší rodiny. To je jen příklad problémů a nedomyšleností, které současně zavedený systém „rezidenčního parkování“ obsahuje. Co si počít s náhodnými návštěvníky, řemeslníky či dodavateli, když je modře ohraničena naše ulice i celé její okolí? Co s akutními případy nutnosti přijet a někoho někam dopravit? Zastavit v ulici, kde mimo „modré“ zóny je zákaz zastavení a riskovat tak případnou diskuzi s příslušníky policie nebo řidiči, kterým blokuji výjezd z parkovacího místa?

Na nemožnost parkování před naším domem jsem si už před léty zvykl, koneckonců chápu, že právo vlastnit auto má každý a ulice není nafukovací. Bez reptání odvážím auto a jsem smířen s tím, že v případě potřeby musím použít MHD, abych se k němu dostal.

Na současně zavedeném systému „rezidenčního parkování“ mi vadí několik věcí. První je už výše zmíněný problém náhodných „nerezidentů“, kteří z naléhavých důvodů musí v zóně zastavit.

Další je moje přesvědčení, že našim městským představitelům musí být jasné, že zaplacením „výpalného“ za právo parkovat se ulice nenafouknout. Dle mého názoru mohl současný systém vymyslet pouze někdo, kdo má vyhrazené parkovací místo před svým úřadem, ze kterého činí svá rozhodnutí pro dobro občanů. A to s vidinou toho, že z občanů vyždímá další poplatek. Protože kdo by si dovolil nezaplatit, i když už léta musí odvážet auto někam jinam? Tím by se od možnosti zastavit před svým domem odřízl definitivně.

A poslední z mých problémů je skutečnosti, že takto získané peníze od obyvatel budou utraceny na zvýšené náklady na kontrolu dodržování pravidel. Bude potřeba více strážníků, aby chásku, která pravidla porušuje, přiměla k rozumu. Pokud se ovšem problém lidských zdrojů nevyřeší tak, že se za vybrané peníze pořídí šmírovací auto s deseti kamerami, které bude jezdit ulicemi a snímat značky aut, jak je to v Praze. Speciální software spolu s vyškolenými specialisty pak bude na dálku odhalovat viníky a městští strážníci půjdou najisto.

Takové opatření by nevymysle ani sám pan Orwell ve svém románu 1984.

Otázka je, co s tím. Jediné, i když opožděné řešení je zjistit, které moudré hlavy tento systém vymyslely, a už je nevolit.