Je tomu právě padesát let, kdy začalo tzv. Pražské jaro: 8. března byla zrušena cenzura, 28. března rezignoval prezident Antonín Novotný a 30. března byl zvolen prezidentem generál Ludvík Svoboda.

Samozřejmě, že uvolňování hlavně v kultuře začalo mnohem dříve: připomeňme filmy Formana, Chytilové, Jireše, divadelní režiséry Radoka, Grossmana a Krejču, malíře Medka a Istlera či sochaře Koblasu a Nepraše, kteří na sebe strhávali pozornost od poloviny šedesátých let. A současně se formovala i opozice v komunistické straně, a to jak mezi funkcionáři, tak mezi ekonomy. Ti všichni protestovali proti provádění polovičatých reforem a nedostatku odvahy přikročit k razantnějším změnám. Antonín Novotný se cítil být změnami ohrožen, a proto si na podporu zavolal Leonida Brežněva. Ten 8. prosince 1967 přijel, ale místo podpory pronesl památnou větu: Eto vaše dělo! Díky této větě ztratil Novotný podporu a na lednovém zasedání ÚV KSČ byl sesazen z funkce prvního tajemníka a nahrazen Alexandrem Dubčekem. Stalo se tak 5. ledna 1968, kdy si zároveň komunisté dali do usnesení, že o diskusi se nebude na veřejnosti hovořit.

O prolomení mlčenlivosti se zasloužil již 21. ledna Josef Smrkovský článkem v Rudém právu Oč dnes jde, v němž vyzval k „důsledným nápravám deformace socialismu.“ Začátkem února se uskutečnil v ČT rozhovor s předsedou Svazu spisovatelů Eduardem Goldstückerem, který odsoudil zatajování diskuse. A za pár dní na to jsem v Mladém světě č. 7 zveřejnil rozhovor s Arnoštem Lustigem a Janem Procházkou s názvem: Neříkám nic jiného, než co si myslí šofér, než co si myslí paní, která uklízí, než co si myslí obyčejní lidé. Ve zmíněném textu mimo jiné stálo: „V téhle zemi žijí nejen dokonalí muzikanti a výborní řemeslníci, ale i lidé schopní vést tuto zemi.“

Následné zrušení cenzury vyvolalo tlak na razantnější změny: 21. března předsednictvo ÚV KSČ vyslovilo souhlas s žádostí Antonína Novotného na uvolnění i z funkce prezidenta a tato funkce už neměla být nadále spjata se stranickým postem. A protože byl novým šéfem KSČ Slovák, bylo nasnadě, že přednost ve funkci prezidenta bude mít Čech. Ale hlavně, poprvé od roku 1948 byla volba prezidenta věcí veřejnou.

Kandidátů tehdy byla přehršle, připomeňme alespoň Hanzelku, Černíka, Galušku či Šika. Nejvíc preferencí ale získali pánové Smrkovský, Císař a na špici byl třiasedmdesátiletý generál Svoboda, kterého 28. března podporovalo 30 procent dotázaných. Ten byl taky 30. března 1968 zvolen sedmým československým prezidentem. Bohužel v kritických pookupačních dnech neobstál a stal se později spolu s Gustávem Husákem symbolem normalizace, což byl krycí název pro okupační režim.

(Psáno pro ČRo Plus)