Náboženství lidi spřáteluje a zároveň znepřáteluje. Spřáteluje ty, kdo myslí a cítí podobně, znepřáteluje ty ostatní. Většina náboženství se diví, jak může někdo myslet a cítit jinak. Proto pokládá za bohulibý skutek ty znepřátelené si připřátelit, aby je zachránila před scestím, bludy a zatracením. Nenechají-li se zachránit po dobrém, zkouší to násilím. Nejde-li to ani násilím, pak se čisté duše spřátelených musí ochránit před vlivem špinavých duší znepřátelených. To se tradičně dělává vražděním. „Zabte je pro jistotu všechny, Pánbůh si je už přebere,“ radil papež křižákům v masakru Catharů u Béziers v roce 1209.

Kterýsi historik kdysi spočítal, že lidstvo se vraždí víc z motivů náboženských než ze všech ostatních dohromady. To by mohl být dostatečný důvod k zákazu všech náboženství, ne jen těch chybných, čili jiných než to naše. O to se už jednou někdo pokusil, ale nakonec to šlo zase jen násilím.

xxx

O náboženských svátcích, kdy se spřátelování spřátelených utužuje, se zároveň znepřátelování znepřátelených vyhrocuje. Zvlášť u náboženství žijících chtíce nechtíce pospolu nebo v těsné blízkosti. Vzácnou výjimkou dočasného příměří jsou vánoce, během nichž se v krajích křesťansko-židovských tradiční křesťanské znepřátelení uklidňuje a v některých čtvrtích měst jako New York, Londýn nebo Buenos Aires Vánoce téměř splývají s Chanukou. I v Praze velký chanukový svícen stává jen pár kroků od vánočního stromu.

Toto uklidnění vděčí několika faktorům. Jedním je historické vědomí, že kdyby nebylo Chanukou oslavovaného partyzánského osvobození z řecké okupace, nepřežilo by náboženství židovské, a nevzniklo by tedy ani náboženství křesťanské. Druhým je, že vedle oslavy osvobození taky probíhá oslava zrození a naděje spásy. Třetím je všeobecná vánoční emoce míru. Čtvrtým je únava z nejdelších nocí a úleva, že se právě teď ve slunovratu zase začínají zkracovat. Pátým je to, že v mrazech a sněhových závějích se většinou nechce chodit ven někoho vraždit.

V době postnáboženské, do níž dospěla židovsko-křesťanská alias západní civilizace, se její zimní svátky náboženské proměnily v sekulární svátky světla a požitkářství. V zemích anglosaských, které v názvu Christmas mají Krista, je místo něho distributorem dobra fousatý Santa Claus brázdící oblohu na saních tažených soby a zbavený posledního zbla náboženskosti.

Zábavnou absurditou je Kristus přežívající – i přes houževnatou indoktrinaci Dědou Mrázem – v podobě Ježíška v té nejsekulárnější zemi naší civilizace. V Ježíše tu věří málokdo, ale na Ježíška se těší každé malé dítě. Nikdo jiný na světě nemá ani jeho, ani žádného Mojžíška, Mohamídka nebo Buddhíčka.

xxx

V zemích s početnou menšinou indickou se k zimním svátkům přidává o několik týdnů je předcházející svátek Diwali oslavující duchovní vítězství světla nad tmou, dobra nad zlem a moudra nad blbostí. K uctívání světelných božstev přibývají jména jako Lakšmi, Sita, Rama, Višnu, Krišna, Yama, Kali, Ganeša, Hanuman nebo Višvakarman. Dlouhé temné noci se prosvětlují svícemi a lampiony, vzduchem se táhne vůně lahodných jídel. Tak se dá prosvítit, provonět a prolabužnit celá zima od listopadového Diwali, přes prosincovou Chanuku, katolicko-protestantské vánoce, lednové vánoce pravoslavné, až po únorový nový rok čínský.

A dojít k takovémuto závěru:

Svět bez náboženství by byl příšerně nudný.

XXX

To předchozí vyprávění byl popis selanky střetu civilizací měkkého. Střet civilizací tvrdý předpověděl historik a politolog Samuel Huntington v době, kdy se rozsypala sovětská říše a jeho kolega Francis Fukuyama věstil radostný „konec dějin“, v němž sekulární liberální demokracie zvítězí přirozeně a nenásilně na celém světě. Jednoduše proto, že je ze všech ideologických, politických a ekonomických systémů nejlepší, jak přece jistě každý vidí.

Tato vysněná utopie trvala jen o pár let víc než jedno desetiletí, v němž se štěstím zatetelila hlavně východní Evropa radostnou demontáží komunismu. Pak přišlo 11. září 2001 a vše najednou bylo jinak. Do té doby na Západě sotva vnímatelný islám se ukázal mít – jak Huntington už vnímal a historie pamatovala – „krvavé hranice“. A začal je rozšiřovat v Asii, Africe a Evropě. Za bezmezné tolerance až téměř potlesku evropských politiků oslavujících ho jako „náboženství míru“ a označujících jeho svaté vražedné bojovníky za nepatrnou menšinu a poblouzněnce toto slavné náboženství nechápající a pervertující.

Jenomže těch poblouzněných menšinových pervertů přibývalo a svrhávali jednu jakž takž stabilní islámskou vládu za druhou. Kde nenastolili nejkrutější systém islámských zákonů po vzoru Íránu, tam alespoň rozvrátili řád a klid a uvrhli je do trvalého vražedného chaosu. Írán, Afghánistán, Libanon, Irák, Syrie, Libye, Afghánistán, Jemen. Ožil v nich starý dobrý středověký džihád, s nímž už dávno dobyli a vymýtili velký kus křesťanství od Balkánu po Irák a Maroko, podmanili a přeměnili zoroastriánskou Persii, buddhistický Afghánistán a hinduistickou západní Indii. A nejnověji odevšad vyhnali Židy, kteří tam žili dvě tisíciletí.

Oživený zápal postmoderních džihádistů pro islámskou nadvládu nad bezvěrci inspiroval k radikalizaci i do té doby poměrně „západnicky“ demokratické země jako Pákistán a Turecko. Rozhořely se krvavé hranice islámu procházející nábožensky smíšenými zeměmi Afriky jako Nigérie, Mali, Uganda, Súdán, Ethiopie. Početně sílící islámské menšiny začaly zevnitř terorizovat Indii, Srí Lanku a Rusko. Postupně a zprvu nenápadně osídlily i západní Evropu, až se ty hranice posunuly doprostřed Paříže, Štrasburku, Berlína, Bruselu a Manchesteru.

Sekulární pohoda na vavřínech usnutého Západu těšícího se na všudypřítomný smír někdejších náboženství proměněných v bohatý kulturní mišmaš narazila na starodávnou zeď středověkého fanatismu. A ten, místo aby se odporoučel do historie jako všechny ostatní, prosakuje do sekulárních demokratických struktur, které se mu nedokážou bránit, protože si z křesťanství pamatují už jen jediné přikázání: „Miluj nepřítele a nastavuj mu druhou tvář.“

xxx

Mezi západními dobromyslnými komentátory zpopulárněla víra, že islám je o půl tisíciletí zpožděn za křesťanstvím, které ještě donedávna bylo stejně agresivní a mocichtivé. A že z toho i on, jako ono, časem vyroste. Jeden druhému si nemají co vyčítat, neboť jsou si v zásadě podobní.

S tím souhlasí na jedné stranně většina ateistů, na druhé straně i mnozí pokrokoví křesťané, včetně současného papeže. Historikové znalí civilizačních cyklů k tomu přidávají jistotu, že západní civilizace dosáhla svého vrcholu, projevuje všechny známé prvky degenerace a přichází její přirozený kolaps jako u všech civilizací dřívějších. Takže nestojí za to ji bránit, neboť ztratila pud sebezáchovy a je neubránitelná. Místo toho je rozumnější se pomalu přizpůsobovat té vítězící, jak popisuje francouzský spisovatel Houellebecq v románu „Podvolení“. A jak činí každoročně tisíce západních Evropanů opouštějících křesťanství a konvertujících na islám.

„Jestli se západní civilizace nedokáže bránit, ať tedy zvítězí ta silnější,“ napsala mně nedávno jedna novinářská kolegyně hlásící se k oné teorii půltisíciletého zpoždění.

xxx

Jenže civilizace se nebrání sama tak nějak abstraktně. Brání ji konkrétní lidé, kteří se k ní hlásí. Hlásit se k ní, a dokonce ji bránit, však mohou jen tehdy, když vědí proč. Čili když na ní mohou obdivovat něco, co stojí za záchranu. K tomu nestačí historická nostalgie jejích někdejších kulturních úspěchů a technologických vymožeností. Je k tomu zapotřebí něčeho současného, konkrétního, hmatatelného, co se jejích občanů osobně týká.

Západní civilizace nám stojí za záchranu ne ani tak proto, že si ji definujeme porůznu jako judeo-křesťanskou nebo anticko-biblickou nebo osvícenskou, ani pro její slavnou a třeba i neslavnou historii, nýbrž jednoduše proto, že se v ní dnes žije bezpečněji než v kterékoli jiné. Tedy zatím, a není vůbec jisté, jak dlouho ještě.

Vděčíme za to několika prvkům kulturního, politického, právního a ekonomického vývoje, které vznikly specificky a výlučně v západní civilizaci a vyvíjely se postupně od konce 15. století, čili vrcholné renesance. Skotský historik Niall Ferguson v knize „Civilization, The West and the Rest“, jich identifikuje šest:

1. Konkurence – čili decentralizace politického a ekonomického života. My si k tomuto bodu můžeme přidat, co nám dnes obzvlášť leží na srdci, totiž decentralizaci informací, též zvanou svoboda slova. Decentralizace je možná tím základním kamenem celé západní struktury a zdrojem jejího úspěchu. Každá centralizace je prvním znamením návratu k totalitě.

2. Věda - v níž od konce 15. století Západ začal předhánět ostatní svět.

3. Vlastnická práva – zákonem chráněná práva na majetek, dávající vznik právnímu státu.

4. Medicína – v níž podobně jako ve vědě Západ od konce 15. století předehnal ostatní svět.

5. Konzumní společnost – jako hmotná pobídka výrobě a tvorbě.

6. Pracovní etika - pocházející z protestantského křesťanství ctícího pracovitost a podnikavost jako vlastnosti bohulibé.

xxx

My si k tomuto výčtu přidáme ještě jednu vlastnost, bez níž by možná nevznikla ona decentralizace, na níž stojí všechny ostatní vlastnosti Západu. Smysl pro humor. Ten spočívá ve schopnosti vnímat události, činy a ideje v různých kontextech, v jiných rámcích, z různých úhlů pohledu. A nebrat vážně, či chraňpánbůh posvátně vše, co se jeví nebo předkládá jako jediný provždy správný pohled či výklad. Schopnost přeskakovat z jednoho kontextu do jiného – a z ní vyrůstající právo pochybovat, nesouhlasit, argumentovat a dokonce i zesměšňovat, je specifickou, výraznou a téměř výlučnou vlastností západní civilizace – a to ještě jen v jejích nejsvobodnějších dobách.

Snahy o nástup totality v západní historii jsou vždy provázeny absencí humoru, čili neschopností vnímat události jinak než tím jediným správným pohledem a tendencí vykládat každý jiný pohled jako nepřátelský a hodný umlčení. Můžeme to opět sledovat ve většině současných debat, ať už se týkají koronaviru, klimatických změn, migrace, sexuality, evropské integrace, nebo čehokoli jiného takzvaně „kontroverzního, dezinformačního, až toxického“. Nebo dokonce v nedávném útoku na humor v jedné studii pro Evropskou komisi, označující humor za pravicový extrémismus.

Děje se nám to přesto, že humor je v západní civilizaci přítomen od antických komedií po dnešní baviče. Po pádu antiky a jejích komedií zmlkl na téměř tisíc let, z nichž se nám nic humorného nedochovalo. Vyplaval opět na povrch v Dantem, Boccacciovi a Chaucerovi v samých počátcích renesance, explodoval v pozdní renesanci Macchiavellim, Aretinem, Rabelaisem a Shakespearem, a zůstal navždy pilířem západní kultury. Zcela bez obdoby v ostatním světě.

Je to částečně díky dvěma humorným náboženstvím, z nichž západní civilizace vyrašila a která spolu tvoří největší bestseller všech dob zvaný Bible. Obě náboženství si prošla svými obdobími nehumornými, celkem vzato však splňují to hlavní kritérium, které stanovil biblicky věřící humorista Chesterton v tomto citátu:

„Testem dobrého náboženství je to, zda o něm můžete vtipkovat“.

A na důkaz toho, že o těch našich vtipkovat můžeme, si zde několik otřepaných vtípků připomeneme.

xxx

Vtípek 1:

Mojžíš vláčel Izraelity po Blízkém východě, dokud nenašel ten jediný plácek, kde není žádná ropa.

Vtípek 2:

O Mojžíšovi se ví, že koktal, sám to v dialogu s hořícím keřem přiznává. Po dlouhém plahočení se ho Hospodin ptá:
„Tak kam teda chcete, abych vás dovedl?“
„Ka.. ka...ka..“
„Honem chlape, vymáčkni se, já mám i jiné věci na starosti.“
„Ka... ka... ka...“
„Kanán? Tak dobře, Kanán, ať se vám tam daří, mazltov.“
Bůh odletí a Mojžíš dokoktává:
„Ka... ka... Kalifornie.“

Vtípek 3:

Mojžíš se k davům osvobozených otroků vrací z hory Sinai s těmito zprávami:
„Nejprve dobrá zpráva. Uhádal jsem ho na deset. A teď ta špatná. Nesesmilníš.“

xxx

Bývaly doby, kdy křesťané o Ježíšovi vtípkovat nesměli, nebo se domnívali, že nesmějí. Prolomil to, podle Chestertonova návodu, irský komik Dave Allen, z jehož repertoáru jsou tyto.

Vtípek 4.

Většina křesťanů dnes uznává, že Ježíš byl Žid, ale jen po mamince.

Vtípek 5.

Hospodin se radí s anděly, kam odletět na dovolenou.
„Na Zemi je krásně“, radí andělé, „moře, příroda, architektura...“
„O Zemi mně nemluvte, taková drbárna,“ odpovídá Hospodin. „Před dvěma tisíciletími jsem se tam spustil s vdanou Židovkou a dodnes se o tom povídá.“

Vtípek 6:

„Kdo jsi bez hříchu, hoď první kamenem. Matko, zahoď ten kámen.“

xxx

A teď si zkuste několik podobných vtípků islámských.

xxx

Ale Hospodin Král vesmíru má zjevně smysl pro humor i tehdy, když se mu přezdívá Alláh. Zatímco Mohamídkem pokouší bezbožnou Evropu, Ježíškem začal rozvracet Írán. Tam se vyprazdňují mešity, jako se v Evropě vyprazdňují kostely, sděluje americký islamolog Daniel Pipes. Totalitním bezhumorným ajatoláhům se konečně podařilo islám mladé generaci důkladně znechutit. A konvertuje po tisících na křesťanství, s odvahou, jakou bychom jim mohli závidět. Páchají totiž trestný čin, na nějž se vztahuje až trest smrti.

Už v roce 2018 hlásil The Christian Broadcast Network, že „křesťanství se v Íránu šíří víc než v kterékoli jiné zemi. Loni Johns Hopkins University zveřejnila studii zjišťující, že „islám je v Íránu nejrychleji upadajícím náboženstvím a nejrychleji se šíří křesťanství“.

„Nejlepším evangelistou křesťanství byl ajatoláh Chomejní,“,pochvalují si íránští křesťanští duchovní. „Nikdy jsme nezažili takový hromadný dobrovolný exodus z islámu,“ říkají jiní. Provází jej nejen přilnutí k židovskému mesiáši, ale i sympatie k Izraeli. Počty nových tajně konvertovaných křesťanů se samozřejmě nedají přesně zjistit, ale íránsko-americký vědec Hormoz Shariat je odhaduje na víc než milion. Politologové ostře sledující duchovní vývoj v Íránu předvídají „novou revoluci v křesťanském duchu“.

Dobrá zpráva pro evropské křesťany. Než islám podmaní celou Evropu, bude zase kam utíkat.

Převzato z Playboye

Kurasovy knihy dostanete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/