Těžko se mudruje o moudrosti, když žádné její známky nepozorujete na sobě, ve svém okolí, ani v dnešním širém světě. A když vám navíc bezmála osmdesátiletá životní zkušenost popírá teorii, že moudrost roste s věkem. Jako by moudrost byla nějaká abstraktní starověká teorie, kterou vymýšleli mudrci typu Sokrates, Seneca, taoističtí filosofové a talmudičtí rabíni.

Jenže bráno prakticky: byl ten bonmot „vím, že nic nevím“ opravdu tak moudrý, když Sokrata nezachránil před trestem smrti? K čemu bylo Římanům Senecovo utopické „smysl života spočívá ve vytvoření Božího království na zemi, neboli v tom, že vyměníme sobecký, závistivý, násilnický a nerozumný život za život lásky, bratrství, svobody a rozumu,“ když jim vychoval jednoho z nejkrutějších vladařů jménem Nero?

Jak neustálé moudré modlení za mír – jako stav kompletního vyrovnání, splacení a uhrazení obsažený ve slově „šalom“ (další utopická teorie) – pomohlo Židům vyhnout se téměř nepřetržitému boji za holé přežití? A k čemu byla Číňanům nejvyšší taoistická moudrost nezasahovat do přirozeného proudění událostí a nechávat jim volný průběh, když z toho téměř vždy vyrostla vláda tyranie?

Co vlastně ten pojem „moudrost“ znamená? A jak ji poznáme, když se nám v životě objeví? Jestli se vůbec kdy objeví? Jak ji chcete definovat? Neodpovídá přesně žádnému z těch mudrujících synonym jako rozum, intelekt, inteligence, vědění, tvořivost. Jako by se vznášela někde nad nimi, s širším výhledem do dálky a budoucnosti, a oni byli jejími sluhy, nástroji nebo stavebními kostkami.

Z jejích jmen – řecká Sofia, hebrejská Chochma, francouzská Sagesse, italská Sagezza, německá Weisheit, anglická Wisdom (ano, i v angličtině je vnímána poeticky jako „Lady Wisdom“) můžeme vycítit mystérium ženství. Ženství krásného, laskavého, praktického, něžného a zároveň silného. V moderní politice nám ji ztělesňovaly dámy jako Thatcherová, Ghándíová (Indie), Bhuttová (Pákistán), Bandaranajková (Srí Lanka), Meirová (Izrael, ale no tak dobře, té slevme na té kráse).

Jednu dobu to vypadalo, že skrz ženské vladařky svět zmoudří. Už jsme se radovali, že jsme ten recept našli. Pak přišly Merkelová, von Leyenová, Jourová, Pekarová-Adamová, Černochová. A jsme zase bezradní, i přes tu jiskřičku naděje v Meloniové.

Moudrost jako trvalý stav, vrozená ctnost nebo naučená dovednost asi neexistuje. Existují jen záblesky náhlého zmoudření, které nám mění život k lepšímu – i když třeba jen dočasně. Náhlé prozření. Euréka nad něčím geniálně samozřejmým. Často v krizi, nouzi nebo nebezpečí. Někdy nám dojdou teprve, až nám je potvrdí nějaký ten starověký bonmot.

Kdybychom si psali deníky, jako to dělávali spisovatelé nebo politici dřívějších generací, pamatovali bychom si takových momentů víc. Já si takto namátkou vzpomínám na dva, oba z emigrace. Ten první řešil fakt, že ne pokaždé se člověk může živit tím, co ho baví a pro co je kvalifikovaný. A že někdy mu nezbývá než muset dělat, co ho nebaví. K tomu mně přispěla v antikvariátě koupená sbírečka talmudických bonmotů. Z té na mě vyskočil tento: „Když nemůžeš, co chceš, musíš chtít, co můžeš.“ A další: „Aby tě mohlo bavit, co tě nebaví, musíš si k tomu přimyslet něco, co tě baví.“

Tak jsem si to, po dlouhém bezradném pochybování, vymyslel, napsal a pověsil na stěnu: „Baví mě vydělávat si na živobytí.“ Díky tomu jsem se dokázal bavit mytím nádobí v italské restauraci, rozvážením sudů z pivovaru Courage, balením a nošením knih na poštu, vykládáním plechovek na regály supermarketu, sbíráním jahod a vařením marmelády. A pak na mě vyskočil ještě tento bonmot: „Čím dřív uděláš, co tě nebaví, tím dřív budeš moct dělat, co tě baví.“

Druhé velké zmoudření přišlo mnohem později, už při řemesle spisovatelském, v němž tržním kapitalismem vykořisťovaný pisálek musí umět nejen psát, ale i prodávat. A tam někdy soustředí všechny své energie do jednoho „trhu“, kde se mu proniknout nedaří, a přehlídne jiný „trh“, který se mu nabízí. Než na něho vyskočí další rabínský bonmot: „Člověk by měl trávit víc času vcházením do otevřených dveří než boucháním na zavřené“.

Když začnete podobné momenty zmoudření zaznamenávat, pamatovat a sčítat – a vnímáte je jako požehnání – vyjde vám přibližně takováto definice moudrosti:

„Moudrost je křehká rovnováha mezi tím, co je záhodné a správné, a tím, co je proveditelné.“

Ještě kdybychom se tím dokázali řídit.

Amen.

(Převzato z ankety v publikaci Blahoslav 24 Církve československé husitské)

________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.