V době, kdy jsem manažíroval v Young Vicu, do Anglie přijel můj vsetínský kamarád, v té době osvětlovač ve filmových studiích Barrandov, Vojta Bořuta. A že se domů nevrátí. Že spíš odjede někam do zámoří, neví ještě kam, ale abych mu mezitím sehnal nějaký výdělek, než se rozkouká. Neuměl ani slovo anglicky.

Dal jsem mu nedělní úklid divadla. Ráno jsem ho tam přivedl a předal kolegyni Shirley, která tam na neděli byla otevřít divadlo na nějakou schůzovní akci jakési herecké skupiny a Vojtovi na konci dne zaplatí cash. A vrátil jsem se domů psát.

Večer se Vojta vrací s brunátným vztekem ve tváři.
„Ty hajzle, do čehos mě to namočil,“ burácí.
„Co?“
„Přišla tam nějaká banda komunistů, začala schůzovat, rozbalila rudý prapor s hvězdou, portréty Marxe a Trockého a Castra a Che Guevary, oslovala se comrades, což vím, že znamená soudruzi. Předsedala tomu ta známá filmová herečka, co měří dva metry a má jedenáctky chodidla, a pořád se tam opakovalo revolution, revolution. To taky rozumím. A socialism, socialism, to taky rozumím.“

Došlo mi, že tam schůzovala trockistická Workers Revolutionary Party, kterou tehdy v divadelním světě vedla Vanessa Redgrave se svým bratrem Corinem. S programem svrhnout kapitalismus a nahradit policii dělnickými milicemi. Třebaže ve svých řadách neměla žádné dělníky, jen samé umělce.

„Tak já utíkám z komunismu a ty mě pošleš uklízet komunistům. Hajzle.“

Ta absurdita se u mě neminula účinkem a měl jsem co dělat, abych se nerozchechtal, než jsem se pokusil o omluvu.

„Já jsem nevěděl, že tam budou oni.“
„Tak to už je mně u prdele, ty si tady posluhuj bolševikům. Zítra ráno se mnou jdeš na zastupitelský úřad Jižní Afriky, a odlítám tam co nejdřív.“

Na jihoafrickém úřadě přijetí přátelské a vstřícné.

„A jaké máte povolání?“ ptá se úředník. Tlumočím na obě strany.
„Filmový osvětlovač.“
„No, my žádnou filmovou produkci nemáme, takže v tom vám zaměstnání slíbit nemůžeme. Co umíte jiného?“
„Řekni mu,“ povídá Vojta, „že bych uměl dozírat na nějaké černoušky, jak pracují.“
„To mu radši ani překládat nebudu. Čím ses vlastně vyučil?“
„Soustružníkem. Ale nikdy jsem to nedělal.“
„To je jedno. Potřebuješ, aby tě tam vzali.“
„Tak jo, ale dělat to nebudu. Ledaže bych dělal mistra černejm soustružníkům.“
„Soustružník,“ překládám.
Úředník se rozzářil šťastným úsměvem.
„Tak to jo, soustružníky potřebujeme. Kdy byste chtěl letět?“
„Zítra“.

Letěl pozítří. Už se mně nikdy neozval. Ani čumkartu od jihafrického moře. V roce 1990 se vrátil do Česka, zatím na první průzkumnou návštěvu, říkali mi vsetínští známí. Druhého dne ho v Praze přejelo auto. Když přecházel, díval se na opačnou stranu. Po jihoafricku.

Vanesse Redgrave se svrhnout kapitalismus nepodařilo. Zatím.

O pár let později jsem jako manažer jezdil po evropských divadlech s jejím tátou Sirem Michaelem Redgravem a komorním představením Shakespeare´s People, malé antologii shakespearovských scének a monologů. Skoro v každé štaci – Holandsko, Belgie, Dánsko, Německo – se ho novináři ptali, co říká na svou dceru Vanessu a její politiku.

„To je její věc a mě to nezajímá, proč se mě na to každý ptá?“ odpovídal a roztřásla se mu ruka už pokročilým Parkinsonem, na něhož jsme mu na turné museli dávat modrou pilulku, aby se přestal třást. A pak před představením ještě růžovou pilulku na oživení paměti. A pak už jen sledovat, jak ten shrbený, nohy šourající na pohled stařeček, ač pouhý sedmdesátník, po dobelhání na jeviště ve světlech ramp najednou vyrůstá v onoho giganta anglického herectví, jakým byl ve své plné síle. A poslouchat, jak jeho mohutný melodický hlas rozezvučuje jeviště i hlediště, až cítíte, jak vibrují, tím závratně poetickým Prosperovým monologem od kontratenorového „Ye elves of hills, brooks, standing lakes and groves,“, se všemi pětadvaceti verši zpěvně recitovanými bez jediného zádrhelu, pauzy či interpunkce, sestupujícími až po basové „I drown my book.“

A pak se třeba i zaradovat z nadšeného sympatizujícího potlesku holandských studentů informovaných o jeho nemoci, když se rytíř divadelního umění odmlčí a jako omlouvající se školáček přiznává:

„Zapomněl jsem slovíčka.“

Z Kurasova memoáru Malá paměť vydaného v nakladatelství Dauphin.

__________________________________________________________

Kurasovy knížky najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Češi na vlásku
Kurasův nejstarší besteller, původně psaný anglicky s titulem Czechs and Balances, časem přeměněný v evergreen a aktualizovaný novou kapitolou dělá českou historii jednoduchou jako vyhození z okna. Náš národní charakter pitvá s požitkem a vtipem a přináší jak informativní, tak vysoce zábavný pohled na české dějiny.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.