16.4.2021 | Svátek má Irena


1968: Osmašedesátý tehdejšíma očima ružomberskýma

22.8.2008

Loňská dovolená proběhla prapodivně: jeli jsme do vesnice Lisková, u onoho historií tak bitého, exhalacemi dnes povážlivě poznamenaného povážského města Ružomberoka, abychom odtud chutě vyráželi na výlety do horského okolí - a týden lilo jak z konve. Ružomberok pohříchu zná projíždějící jen jako smrduté místo s hojností průmyslu, barevných čmoudíků a četné romské komunity plynule besedující u oken domů kolem hlavní cesty. Nevídáno... Nepřízní počasí bylo nám dáno zavítat do útrob městečka - seznali jsme, že lidé jsou tu povětšinou příjemní, historické jádro malebné, pod úpatím hory, na níž se skví marný turistický ukazatel, klamně posílající dychtivého hledače k mřížemi znehybnělému muzeu, spíš vlastně mauzoleu slavného místního rodáka Andreje Hlinky. V pěkném antikvariátu dole pod tím bunkrem ulovil jsem za 50 Sk celou sbírku (nejen) místních novin z roku 1968.

Prodavačka jistě se toho nadělení ráda zbavovala, jak dobře bylo na ní vidět – proč tak málo lidí (nenapadlo mě v tu chvíli) miluje dobrodružné listování zašlými listy dějin? Vzácný tisk spočíval v pevné papírové obálce a uvnitř byl navíc i zabalen do tvrdého listu z kalendáře, se svatou vitráží anděla na jedné straně a na druhé s adresou odesílatele, pana Johana Leibingera ze západoněmeckého Kolbingenstadtu. Příjemkyně byla paní Irena Švindtwová (čtu-li dobře ten stařecky roztřesený pološvabach) z Ružomberka, zásilka „Bez cla“, s deklarovanou „1 KERZE“, za nekřesťanských 5 DM. Četbu zřejmě nepreferující potomci té paní umožnili mi tím nahlédnout do (nejen) místní slovenské minulosti před čtyřiceti lety…

V únoru - jak jinak tomu také mohlo být -.oslavoval se Vítězný únor. V podnikovém časopise Severoslovenských celulózek a papíren Týždeň vyzdvihli při příležitosti významného výročí úlohu odborů, pojednali o řešení problémů se sulfitovým lihem a zdůraznili nutnost stranické výchovy k atheismu. Též uveřejnili následující Upozornenie: „V poslední době se často stává, že zaměstnanci, kteří vracejí zapůjčený jim materiál, nenahlásí toto na vrátnici, kde jsou uloženy kopie dodacích listů na zapůjčený materiál. V takovém případě nemůže vrátný potvrdit vrácení zapůjčeného materiálu a úředník, který vede evidenci, musí vyšetřovat na příslušných střediscích, byl-li materiál vrácen.“

Skutečně historické vzpomínky o tom, jak k oněm (ne)slavným událostem, jež k tomuto všemu posléze vedly vlastně došlo, podává až dále jakýsi soudruh „účastník“, hrdý totiž účastník oněch někdejších bouřlivých revolučních událostí v Harmanci: už v roce 1946 měli tam komunisté většinu. Proti odbojným proletářům stála v únoru 1948 nicméně konzervativní menšina kolem generálního ředitele místních papíren Rysa. Události v Praze nedaly ovšem zpátečníkům žádnou šanci: „Když v pátek 20. února reakční ministři podali demisi a vyvolali vládní krizi, vydala stranická organizace signál k pohotovosti. (…) V neděli 22. února ustanovují závodní a místní Akční výbor. (…) V úterý 24. února boj vrcholí. Partizánské hlídky posilují závodní stráž a zabraňují vstupu do závodu několika představitelům reakčního vedení podniku. (…) Za rezoluci (na podporu nové vlády Klementa Gottwalda) hlasovali i všichni přítomní z „rysovské“ skupiny.“ A je to.

Není se co divit, že další noviny se z té rodiny dochovaly až z dubna. Možná, že to byla škoda – po nezbytných únorových maškarádách přece jen se cosi dělo: lidé cítili náhle potřebu se ozývat. Muselo jistě být náhle úžasné relativně svobodně (jak se všem zdálo…) poukazovat na reálné souvislosti, mluvit konstruktivně bez sevření strachu, mít vlastní názor. Jak to také mohlo ale vypadat, ukazuje případ ružomberských soudruhů z radnice, kteří stranickou diskusi pojali po svém. Maně člověk málem potom chápe i toho Brežněva. Místní městský výbor KSS vydal rezoluci, ve které srdceryvně poukazuje na to, jak jejich rodný Ružomberok, s Oravou vlastně plnohodnotná spádová oblast pro 75 tisíc obyvatel, nespravedlivě přišel o statut okresního města. „Sídlem nových okresů měla být taková města, kde je soustředěn politický, hospodářský, kulturní a společenský život, kde jsou vytvořeny kádrové (sic!), materiální a technické podmínky pro další rozvoj výrobních sil, kulturní a společensky-politické úrovně obyvatelstva nového okresu. Tyto faktory v případě určení sídla v Liptově nebyly vůbec respektovány. Za veliké intervence několika významných osobností byl za sídlo nového Liptovského okresu určen Liptovský Mikuláš.“ A je to.

Květnovému Ružomberskému hlasu vévodil salutující Ludvík Svoboda: Stateční a nezlomní! Noviny samy však po nezbytných formalitách (pochvale slovenským vojákům od nového prezidenta-generála, zprávě o udělení čestného občanství jakési zasloužilé soudružce, člence „KV KSS, pléna ÚV KSS a dalších místních organizací“, po kýčovité oslavě prvního máje svátku práce) nabízely čtení spíše poučné a odpočinkové – několik exkurzí do minulosti města Růže, tvorbu začínajících autorů, i pikantní černou kroniku: Vedle zpráv o vykradené nemocnici, opilém výtržníkovi ve vlastním bytě, preventivním předvedení dvou slečen, které „se po celou noc zdržovaly v poschodí hotelu Kultúra“ či o šestkrát převráceném traktoru, „vypůjčeném“ z místního JRD, dovídáme se i, že Š.J. z Havířova „v opilém stavu odcizil v cukrárně na ulici ČSA jeden dort.“

Další věru poučný článek v červnovém Hlasu osvětluje dnešnímu čtenáři, jak vlastně tehdy Slováci svůj současný osmašedesátý vnímali: „bez federalizace na Slovensku není opravdové demokracie (Slováci by se v tomto státě nestali nikdy skutečně rovnými) - a bez demokratizace nebude ani opravdové federalizace. (…) Zahnívající ovzduší doznívajícího vývoje s. Dubček a nový Ústřední výbor KSČS s novou vládou popřetínali a popřeráželi smělými a účinnými blesky zdravé kritiky, osvěžujíc tak čistým ozónem naše poměry, aby akčním programem strany určili směr celého demokratizačního pohybu.“ Mezitím prvního dubna, jak informuje černá kronika, byla na zastávce ČSAD zraněna jakási stařenka, když se nešťastně připletla k bitce J.K. s F.M.. Jiný rváč zase roztrhl na noční směně spolupracovníkovi ušní bubínek. I 49letý J.N. „byl v pohostinství Liptov napaden dvěma syny (cikánského původu) ze známé rodiny P.“ Pěstí do tváře prý dostal na nádraží také dvaapadesátiletý muž od „22letého občana cigánského původu F.G., který od něj vymáhal 30 haléřů na rohlík. Útočníkovi přišli na pomoc 15-16-17letí bratři a 15letý L.B., všichni z Ružomberka.“

Zatímco si v někdejším intelektuálním městském centru mezi mlčenlivým pletencem několika mohutných pohoří takto občané užívali demokracie, obecně se schylovalo k bouři. Jako by to svým úvodníkem v červencovém Hlase Ján Pavlík prorocky předznamenal, když ale chtěl přitom jenom vyzdvihnout roli Společnosti za kulturní a hospodářské styky se SSSR. „I Slováci vždy považovali ruský národ za svého mocného bratra a ochránce.“ Prvními průkopníky rusko-slovenských styků byli slovenští olejkáři, pláteníci a skláři, „kteří jako obchodníci a řemeslníci putovali po celém evropském Rusku.“ Novodobé dějiny vzájemných vztahů jsou prý potom zásadně poznamenány událostmi kolem první světové války a s nimi související říjnovou revolucí v Rusku – „po převratu 1918 vracející se vojáci a zajatci z Ruska stali se rozsévači nových revolučních myšlenek, které získali v Rusku, agitují za bolševické pořádky, zakládají rudé odbory.“ Jaký pak div, že čestným předsedou oné původním svým účelem společnosti takřka bohulibé stal se nakonec vedle slovenského soudruha podplukovníka i jakýsi sovětský soudruh major...

A pak to začalo. S sobotu 24.8. celoslovenská Pravda informovala především o XIV. mimořádném sjedu KSČS, kde v jeho ÚV s Dubečkem v čele seděl už i pozdější Svobodův nástupce na prezidentském křesle, tragická postava československých dějin Gustáv Husák. Byli tam už ale i jiní budoucí výtečníci, jako třeba Colotka či Dzúr. Kromě toho prý Ludvík Svoboda odletěl do Moskvy poté, co se s představiteli velení okupačních armád nemohl dohodnout na „obnovení činnosti ústavních orgánů.“ Měli tam s ním být Husák, Dzúr, Piller, Biľak, Indra a Kučera. Vedle pokrytecké stručnosti takovýchto nejdůležitějších zpráv vyniká zoufalá výmluvnost četných bezvýznamných rezolucí davů: Pracovníci Poľnohospodárskych stavieb v Nitre tak kupříkladu důrazně podporovali XIV. sjezd, dubčekovsko-svobodovské (či naopak, dosaď si dle nátury) vedení, a požadovali odchod okupačních vojsk a vyhlášení neutrality Československa na půdě OSN. OV KSS v Žilině zase po ÚV KSS chtěl, aby svolal mimořádný sjezd KSS - do Žiliny.

Nechybí tu ani zprávy, jež jistě rozohnily nemálo čtenářů: Zrádcové věděli o okupaci, žaluje titulek na skupinu bývalých příslušníků StB na Ministerstvu vnitra „pod vedením kolaboranta a zrádce Reseka“, kteří měli o chystané akci vědět s několikahodinovým předstihem. „Zapamatujme si jména těchto zločinců, neboť i oni mají podíl na zneuctění našich národů okupací.“ Noviny také varují před osobními automobily dvou uvedených SPZ, jejichž posádky mají prý zatýkat osoby loajální Dubčekovu vedení – „Oznamte to okamžitě nejbližšímu oddělení VB.“ Zrádcové dělali nátlak na prezidenta Svobodu, upozorňuje zase titulek na druhé straně a konkrétně jmenuje Indru, Barbínka a Biľaka, všechny úspěšné budoucí stranické kariéristy. „Žádali ho, aby podepsal dosud neidentifikované vyhlášení. Prezident Svoboda je vyhnal, zdůrazňujíc, že on nikdy nezradí!“

Chudák starý generál, poslední absolvent poctivé prvorepublikové vojny. Nakonec mu bylo dáno odkráčet ze scény o několik let později stejně zlomeně jako o čtvrtstoletí dříve Benešovi. Jeho fotografie je i na konci novin. Potřásá si tu rukou s Josipem Titem, vedle hrdého vůdce nezradivší jugoslávské federace jaksi náhle shrbený, se sklopenýma očima, čerstvě prožitým utrpením ve tváři poznamenaný: Sám zrazen těmi, jejichž poselství z Buzuluku do Prahy přinesl a jemuž celý život věřil. Kdeže zůstala ta salutující vzpřímenost o čtvrt roku dříve na první stránce těch optimistických, májových novin...

Co však on už asi věděl, netušil ve své většině ještě zoufalý národ, který – v tradiční víře ve spasitele – vzhlížel k němu a k Alexandru Dubčekovi s dychtivou nadějí. Mimořádné vydání Týždňa z 27.8. pod tučným titulkem Vítajte doma! nabízí velké portréty obou českých státníků jak na nástěnku či do kuchyně na dveře: Konečně se vrátili! Z Moskvy měli se Svobodou přicestovat Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel, Špaček a Šimon. Co s sebou skutečně přivezli, to snad ani nikdo vědět nechtěl: „Všichni musíme v těchto chvílích zkoušek stát jednotně za našimi legálními orgány, za naším ÚV KSČS v čele se soudruhem Dubčekem,“ neurčitě se doufá. „Dokažme, že jsme hodni odkazu Slovenského národního povstání.“ Jak to v praxi s takovým dokazováním ale vypadalo, ukazuje hned vedle článek Hlasy obyvatel: sousedé se sešli a společně sesmolili protest: „Nikdo vás nevolal… (…) Nikdy se nezřekneme… (…), neboť od zrádců se každý národ odvrací. (…) Svým příchodem jste se zapsali nejčernějším písmem nejen do našich národních dějin, ale i do dějin dělnického hnutí na celé světě.“ – 61 podpisů.

Jak to však bylo marné, dokazuje další Týždeň z 31. srpna. Hlavní zprávou dne bylo zvolení Gustáva Husáka do funkce prvního tajemníka ÚV KSS. Tento orgán aktuální situaci napadeného státu prostě ignoroval a cele se věnoval otázkám nových stanov strany a jejího federativního uspořádání. Co víc: národní shromáždění dalo sice najevo, že obsazení Československa cizími vojsky považuje za protiprávní, Jobovy zvěsti o neslavném rokování nejvyšších v Moskvě přenechává však raději dalšímu rokování. „Pocit ponížení patří k nejtěžším,“ přiznali si alespoň soudruzi z Banské Bystrice. Kdosi chytře do listu umístil sérii citátů známých osobností, kam zařadil i výrok Napoleonův: „Kabát se dá jen jednou obrátit: podruhé se dá jen vyprášit!“ Všeobecnou situaci shrnuje nakonec nejlépe krátký fejetonek: „Je to opravdu veliká láska k těmto naším státníkům. Každý, i ten starší, ba i děti vědí, kdo je to Svoboda, kdo je to Dubček. Vždyť se jen podívejte na ty popsané stěny, ploty, plakáty. (…) Zatím ze slibů nevidíme nic. Vojska namísto toho, aby odcházela domů, přicházejí každý den k nám.“ À propos, to se to dnešnímu čtenáři čte ten moudrý, tak málo jim ale tehdy platný výrok Hemingwayův: „Svoboda může být dočasně zničena, ale nikdy – nikdy nebude poražena.“

99 procent za Dubčeka!, stále ještě hlásá podnikový časopis Severoslovenských celulózek a papíren 14. září výsledky průzkumu veřejného mínění v Praze. Na mimořádném sjezdu KSS řešili ale jiné problémy: „Mám jakési „štěstí“ dostávat se do stranických funkcí obyčejně tehdy, když jde do živého…“ rozhovořil se soudruh Husák. „(…) Mám jen jednu prosbu (…) abychom dokázali spolupracovat. (…) Usilovat budeme společně. Zpočátku budu muset na prosbu soudruhů Dubčeka i Černíka chvíli střídavě vypomáhat i v Praze.“ Tak se tu raději zaměřili na „zlepšení práce národních výborů.“ Není divu, že podnikový časopis raději už se dále zabýval jen zlepšením odměňování pracujících důchodců, přípravami na mezinárodní veletrh v Brně, revizí turbíny v místním závodě Supra či rozhovorem s jeho ředitelem. Posun atmosféry po měsíci opět nejlépe prezentoval fejeton: „Jsme komunisti,“ – to aby jako bylo jasno. „Vždy jsme se snažili najít správnou odpověď na každou otázku.“ – ta otázka se skví už v nadpisu - Prečo? „Uznávám, některé hlasy a činy nejednou přerostly rámec demokracie, příčily se čistým ideám socialismu, nezdravě ovlivňovaly náš polednový vývoj. Těm měla naše strana včas rázně dát na vědomí: dost, pánové. To je přespříliš. Jen ocaď–pocaď. Není možné zaměňovat demokracii za anarchii!“ A potom prý sklonil hlavu: - „prečo?“

V listopadu Ružomberský hlas zcela se pro jistotu chopil 650. výročí udělení výsadních práv městu Růže. Vedle poslušných úliteb komunistické straně nabízí naštěstí i malebnou krajinomalbu z poloviny 19. století, pohled na Ružomberok a nezbytnou Likavku. I pěkná báseň je připojena. Dole na stránce pak pohled na současné „město mezi horami“: haly s komíny mezi domy, v pavučině cest, za zadumaným Mníchem Západní Tatry v pozadí. Naďalej porasteš…, slibuje titulek článku ve zcela již jásavém husákovském duchu: „Město Ružomberok má před sebou krásnou a radostnou perspektivu.“ Z Vlkolínce skanzen? – ptá se pro změnu nadpis pod dalším obrázkem industriálního města na Váhu. Dnes se tam na mizerné cestě těžko vyhýbají autobusy s auty a mezi domky jsou na prodej mraky rustikálních artefaktů, tehdy to ještě bylo naopak: Vesnička se vylidňovala, neboť smutně doplatila na svoji starobylost, vůbec nic holt nesklízela ze slávy Malina Brda nad sebou, přestože sama byla mnohem starší než sám Ružomberok. Soudruzi moudře tehdy nicméně rozhodli, že zachovají muzeum v přírodě, avšak bez chat v okolí nešlo zase postavit silnici, konzum ani hospodu… Vzácně zachovalý skanzen využívali alespoň filmaři. „Do Vlkolínce budou jezdit nejen filmaři, ale i turisti.“ Stalo se. Éra rozvinutého socialismu započala, ač to skoro ještě nikdo nevěděl… - nerozvinutý kapitalismus devastaci Vlkolínce nakonec dovršil …

Vánoční číslo jásá: Popřál nám první tajemník ÚV KSČS! Jak však z následného vyplývá, soudruh Dubček odmítl pro velké pracovní zatížení přes svého prvního tajemníka pozvání ružomberských na oslavy 650. výročí jejich města, a tak jim alespoň poblahopřál. Noviny přinesly i Novoroční úvahu: „Oponu budoucnosti dosud se nepodařilo odkrýt,“ konstatuje se, ač již dávno byla nahoře, akorát královo přirození nikdo nechtěl vidět. Černé kronice v té době dominovaly zlomeniny, honili jednoho vězně a jednoho vojáka základní služby, ale vynořila se třeba i takováto zpráva: „Pro trestný čin podle § 132/1 tr.z. byl orgány OVB Lipt. Mikuláš zadržen 18letý Štefan R. ze Zákopčí okr. Čadca t.č. bez zaměstnání.“ Ještě, že hned vedle je vzpomínka na starodávné zvyky vánočního období, jak děvčata šoulala halušky a do každé vtiskla papírek s milým jménem chlapcovým.

A skončil osmašedesátý. Nový rok – nový směr: Za konsolidování poměrů, zdůrazňuje úvodník lednového Hlasu ´69. Řešení-neřešení stranicko-politických otázek, vzhledem k dělnicko-revoluční komunistické tradici, dál a víc a líp, o ničem, (…), zkrátka, jako by všude náhle mluvil už jen někdejší vězeň komunistického režimu soudruh Husák. „Lidi musíme buď zahrnout laskavostí, nebo je zničit, neboť za drobná příkoří se mstí, ale za velká nemohou,“ pravil přece už Machiavelli. Fráze naplnily tisk: za účelem splnění úloh, organizační a ideová příprava, vytvoření potřebných podmínek, lepší pomoc a spojení… Vše již bylo vyřešeno, krize byla zažehnána, věc socialismu zachráněna. Dubčekův čas byl vyměřen, i ten Svobodův. V redakční poště si jeden čtenář akorát ještě povzdechnul: „Jsem jedním z postižených, co musí chodit do služby i vracet se z ní v noci. To, co oči vidí a uši slyší zvláště v den výplat; křiku, řevu, rvaček, vyprazdňování pootrávených žaludků, ničení předmětů po ulicích a parcích, je srdceryvné. Ještě štěstí, že nežijeme na divokém západě a že rváči nevlastní kovbojské bouchačky, neboť tehdy by se neválely jenom živé kreatury, ale mrtvoly po ulicích.“



Otestováno dětmi: Disneyho kniha známých 5minutových pohádek
Otestováno dětmi: Disneyho kniha známých 5minutových pohádek

Jestli hledáte milou knížku plnou barevných obrázků pro své děti, pak je právě tahle ideální. Hodí se pro školkové děti, ale i pro mladší školáky,...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.