Památný listopad roku 1989, kdy se u nás dějiny probudily z dvacetiletého spánku, pro mě začal na počátku ledna. Bydleli jsme tehdy v Bonnu, kam mně zavolal Pavel Tigrid a bez zbytečných slov se rovnou zeptal: "Co bys tomu říkal, kdyby byl Václav Havel prezidentem?" "To bychom se jistě oba vrátili!" řekl jsem bez rozmýšlení. Takhle Pavel Tigrid obvolal půl světa a každému položil stejnou otázku. Zřejmě dostal i podobné odpovědi, protože brzy požádal našeho maďarského překladatele Georgy Vargu, aby předběhl dějiny, nechal v Budapešti vyrobit placky s nápisem Havel for prezident a propašoval je do Prahy.

A než jsem se z toho vzpamatoval, začal 15. ledna Palachův týden. Hned druhý den, kdy uběhlo přesně dvacet let od okamžiku, kdy se Jan Palach na protest proti okupaci Československa upálil, byl u Muzea zatčen Václav Havel. To mi zavolala jeho žena Olga. Po protestech byl v květnu podmíněčně propuštěn. Protože se jednalo o první masové protestní akce za dvacet let, bylo i na tu dálku osmi set kilometrů cítit, že se doma něco důležitého děje: Dějiny vystrčily hlavu z pelíšku.

V červnu se zrodila petice Několik vět a Svobodná Evropa denně četla, kdo všechno ji podepsal: Poprvé po mnoha letech jsem slyšel jména kamarádů, kteří tolik let mlčeli. Z Prahy se dalo najednou snáze vycestovat, náš poměrně velký domek byl plní lidí a když se tam nevešli, postavili jsme na zahradě dva stany. Návštěvníci se sázeli, že do konce roku budu doma. Odvykl jsem si ale spoléhat na dějiny, ač již klusaly: podezíral jsem je, že vyrukují s tanky.

Oficiálně mě navštívila delegace mladých spisovatelů: Ondřej Neff s Petrem Prouzou. Václav Havel dostal rychle za sebou pět důležitých cen: V Dánsku, Německu, Švédsku, Rakousku a Francii, a náš Dálkový výslech už měl přes deset překladů. Z toho bylo zřejmé, že i zahraničí by ho rádo vidělo na postu prezidenta. V říjnu byl sice Havel znovu zatčen, ale brzy ho propustili. A když jsem se v Holandsku díval v televizi 9. listopadu na pád berlínské zdi, bylo jasné, že tentokrát na mě už dějiny vyplázly rozjařeně jazyk.

A o skutečném 17. listopadu jsem už události sledoval v přímém přenosu: Nejprve z Václavského náměstí a později z Národní třídy mi podával report kamaraman Československé televize Vladimír Dousek z telefonní budky: Lidé mu nosili mince, aby mohl pokračovat, a já pak detaily posílal dál. Za deset dní mě Vladimír Kovařík s Ondřejem Neffem jmenovali korespondentem Mladé fronty v Bonnu a 29. listopadu už v tomto deníku vyšel můj první rozhovor s Karlem Krylem, který se chystal po dvaceti letech do Prahy na pohřeb matky. Zemřela štěsím u televize, když viděla, že se režim zhroutil. Netušila, že toto vítězství bude mít jednou ironický konec: Tyran si za své jméno přidal svižně písmenko a tímto sémantickým trikem se po dvaceti letech chce zase podílet na správě země. Dějiny se opět tuží ve své hrůzostrašnosti. A dobře nám tak: Jen blbec se spoléhá na dějiny, které jsou jen fabulizací světa. Zvlášť když paměť a dějiny se od sebe stále víc vzdalují.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus