Do předvolební kampaně byly opětovně vrženy regulační poplatky ve zdravotnictví. Senátoři si lámou hlavu, co s dvojící legislativních předloh odeslaných z Poslanecké sněmovny. Jedna ruší poplatky částečně, druhá úplně. Jistěže jde ze strany levicových poslanců o vychytralost. Ovšem jak se jí nedopustit, když jim Topolánkova koalice nabídla tak neodolatelnou munici a voliči při sledování tohoto seriálu již nervózně poposedávají?

Na začátku příběhu byla záměna regulačních poplatků za zdravotnickou reformu. Ministr Tomáš Julínek – ten, co v médiích hlasitě zvažoval, zda Daniele Filipiové vůbec sdělí při předávání úřadu své know-how – při nástupu do funkce nezreorganizoval resort, nezefektivnil finanční plochy a neukázal, jak bude šetřit stát. Místo toho reformě předřadil regulační poplatky v ordinacích, nemocnicích a lékárnách. Tato – eufemisticky řečeno – nelogičnost a netaktičnost mu nebyla vládními a stranickými kolegy vymluvena a zákazníci v lékárnách začali platit za předání hrazeného léku a pacienti si u lékaře užívali peněžní regulaci nehledě na to, táhne-li jim na první či stý rok a jsou-li ve skutečnosti zdraví či nemocní.

Jistěže bychom měli být vedeni k zodpovědnosti a k omezení plýtvání zdravotnickými službami a produkty. Myšlenku, že by lidé hospitalizovaní v nemocnicích měli hradit přinejmenším stravu, hájí i stínový ministr zdravotnictví David Rath. Leč termín „reforma“ navozuje představu zásadnější, systémovější a komplexnější změny.

Schoval jsem si novinové výstřižky z 11. května. Titulek článku Tomáše Cikrta, někdejšího mluvčího ministerstva zdravotnictví, v Lidových novinách hrdě hlásal: „Reforma zdravotnictví žije.“ Podle autora přes sabotáže Jiřího Paroubka, Davida Ratha, Jiřího Čunka či Ludvíka Hovorky zdravotnictví v minulých letech šlapalo jako nikdy předtím: vážně nemocní nečekali na svoji léčbu, systém byl finančně stabilizován, poplatky zabraly a i pojišťovny šetřily.

Mladá fronta Dnes přinesla tentýž den komentář ekonoma Miroslava Zámečníka nadepsaný naopak „Reforma zdravotnictví padla a lepší to nebude“. Z nejambicióznějšího českého pokusu o reformu zdravotnictví od roku 1993 nezůstane kámen na kameni. Záměr podle Zámečníka nebyl ani tak špatně míněný jako spíše nedodělaný a politicky nedopracovaný. Další řádky pak věnoval zejména lobbování za konkurenci mezi zhruba čtyřmi, pěti stabilními zdravotními pojišťovnami.

A konečně Právo otisklo text Tomáše Julínka nazvaný „Sestry dostanou přidáno. Je to jen první krok.“ Pan exministr čtenáře upozornil, že efekt opatření ve zdravotnictví se projeví až po nějakém čase. Následně představil navýšení platu zdravotních sester, což je počin chvályhodný, třebaže účelově uskutečněný na prahu volební kampaně. V závěrečné větě Tomáš Julínek napsal, že bychom o budoucnosti českého zdravotnictví měli začít fundovaně a odpovědně diskutovat. Výzva je to tím zajímavější, že Julínek coby ministr a senátor patřil k těm, co se v horní parlamentní komoře postarali o to, aby debata k Topolánkově reformnímu batohu, obsahujícímu i regulační poplatky, nebyla vůbec otevřena. Tento protimluv trochu připomíná Smlouvu ODS s občany, jež v roce 2006 zvýšení finanční spoluúčasti ve zdravotnictví odmítala .

Všeobecná shoda panuje nad tím, že naše zdravotnictví se změnit musí. Recepty „jak“ ale dosud předkládají pouze rozličné zájmové skupiny. Stanoviska lékařské komory nebo renomovaných akademických pracovišť jsou prakticky neznámá. Také proto nás více než fakta atakují emotivní vzkazy. Ten nejvýraznější argumentuje penězi získanými z poplatků na léčbu onkologických pacientů. Václav Krása, bývalý místopředseda pravicové Unie svobody a současný šéf organizace zastupující zdravotně postižené přitom už koncem loňského roku ve svém blogu na Aktuálně.cz uvedl – cituji: „Je to klasická ukázka podprahového působení na občany. Když někdo uslyší „onkologický pacient“, tak si hned představí dramatické onemocnění a vůbec si neuvědomí, že ho někdo obelhává. Zdravotní pojišťovny mají desítky miliard korun přebytků na svých fondech a kdyby byl jakýkoli nedostatek finančních prostředků na onkologickou léčbu, tak je možné tyto prostředky použít. Peníze z poplatků nejdou na žádnou léčbu, ale jsou použity na mzdy a režii zdravotnických zařízení. Neseriózní argumenty svědčí o neserióznosti toho, kdo je používá, a také o neserióznosti věci, kterou jimi obhajuje.“ Tolik Václav Krása.

Nemá smysl zde rozvíjet polemiku nad čísly, podle nichž poptávková strana ve zdravotnictví v éře regulačních poplatků posílila. Nemá smysl se ani přít nad podezřením, že se parta podnikatelů, mediálně obratných ekonomů a vysokých ministerských úředníků chystá vytunelovat ze zdravotnictví 220 miliard korun, nejlépe pod vlajkou takzvané „řízené péče“, s níž mají neblahé zkušenosti ve Spojených státech amerických. Její podstatou přitom je, že zdravotní pojišťovny motivují lékaře, aby drželi pacienty zkrátka a minimalizovali finanční výdaje.

Alternativní koncept radí místo „řízené péče“ přistoupit k „řízené konkurenci“ mezi lékaři, ordinacemi a nemocnicemi o kontrakty s informovanými plátci. Dále by stálo za to posílit zainteresovanost lékařů a plátců na prevenci a zdravotní osvětě. Poté bychom mohli uvažovat i o dalším šmátrání v kapsách občanů – nejlépe zcela jednoduchou formou zvýšení zdravotního pojištění.

O zdravotnictví a jeho reformě by šlo určitě debatovat i věcně. Nesměli bychom však být z jedné strany utlačováni všemožnými lobbisty a ze strany druhé politiky poblouzněnými předvolebními kampaněmi. Třeba se ale jednou dočkáme. Doufejme že dříve, než společně přivedeme v jádru úspěšný model veřejné zdravotní péče na buben.

Vysíláno 21.5.2009 na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6