Je smutné, že pan ministr Julínek vůbec nevznesl otázku po tom, co je vlastně cílem jeho reformy zdravotnictví. Řada moderních prací ukazuje úzkou souvislost mezi stanovením priorit ve zdravotnictví a fungováním celého systému této péče. Bez jasného určení toho, oč v medicíně jde, není možné efektivní zdravotnictví vůbec vybudovat, přičemž je třeba vycházet z toho, že cílů může být několik a že některé z nich se i vzájemně vylučují.

Oborem zabývajícím se cíly medicíny je mimo jiné též etika a jistě není náhodou to, že etikou ministr Julínek zvláštní způsobem pohrdá. Například na žádné z jeho šesti přípravných konferencí věnovaných reformě zdravotnictví se slovo etika ani jednou nevyskytlo, natož že by tomuto tématu a potažmo cílům reformy někdo věnoval přednášku. Ochromení etické komise na ministerstvu zdravotnictví v posledním roce je jen dalším smutným dokladem téhož.

Avšak když vypustíme ze zdravotnictví etiku a potažmo hodnoty, pak vlastně není vůbec žádný důvod pro to, abychom vyčleňovali zdravotnictví z celkového společenského rámce; ba dokonce ani žádného ministra zdravotnictví bychom nepotřebovali. Ovšem taková reflexe vlastního počínání na ministerstvu zdravotnictví zcela chybí. A důsledkem je pak to, že o hodnoty fakticky nejde a že jediným cílem reformy zdravotnictví je ušetřit peníze za každou cenu. Takové východisko je ale zhoubné v tom, že do zdravotnictví zavádí chaotické změny.

Výsledkem předkládaných návrhů je totiž bizarní směsice povrchního zaštiťování se trhem a fakticky etatistických kroků spočívající v přehnané regulaci všeho - takový regulovaný trh se pokoušel zavést komunismus v celé společnosti a žalostně skončil. Dokonce lze žasnout nad tím, že socialisté nad ministrem Julínkem nejásají a že se zdráhají jeho reformy podpořit.

Základním omylem pana ministra Julínka je, že se snaží přehrát horký brambor jasné kategorizace výkonů na ty, které se mají prodávat a které se mají dávat, ze svého ministerstva a potažmo z politické roviny na jednotlivé pojišťovny, přičemž tyto mají být ještě převedeny na akciové společnosti. Ale takto to nejde.

Smůla celého zdravotnictví tkví v tom, že dělící čára mezi nekomerční a komerční sférou běží právě někde v jeho prostředku: pokusy tuto čáru odsunout na okraj čili zavést ve zdravotnictví buď čistě jen tržní vztahy či naopak zase čistě jen přídělové hospodaření vesměs selhaly. Nadále tudíž každá vláda s jejím ministrem zdravotnictví v čele stojí před úkolem udělat onen ostrý řez: je třeba určit a v budoucnosti i opakovaně korigovat rozdělení na služby naprosto nezbytné pro přežití každého občana a na služby bez takto urgentních rysů čili takové, které lze zahrnout do tržních vztahů.

Pochopitelně je třeba počítat s tím, že takováto hranice bude předmětem útoků ze všech stran, když se mnozí z těch, kteří postrádají pevnější charakter a kteří by rádi zbohatli, pokusí na vždycky trochu propustné hranici urvat něco pro sebe. Za všechno lze připomenout zde aféru s deriváty krevní plasmy přinášející pohádkový zisk některým jedincům jen a jen na základě toho, že kdosi kdesi dobrovolně a zdarma daroval svou krev na bohulibé účely, přičemž v jisté chvíli se z některých jejích součástí stala komodita prodávaná z drahé peníze.

Avšak toto riziko a ovšem i rizika politická je třeba podstoupit; vyhnout se oné kategorizaci a zamést problém pod koberec je špatným řešením. Je tudíž třeba pečlivě ošetřit to, aby ona hranice byla precizně vymezená. Nástrojem k tomu by bylo zejména oddělení dvou druhů pojišťoven: pojišťovny veřejné péče (VZP) a dalších pojišťoven sloužících čistě komerčnímu záměrům. Pokusy spojit v každé pojišťovně nekomerční a komerční zájem s tím, že se takové hybridy ponechají v konkurenci mezi sebou, musí skončit fiaskem.

autor je neurolog a filosof, přednáší etiku na 1. lékařské fakultě UK