Poslední vývoj české politiky dává za pravdu těm, kteří po prezidentské volbě nečekali žádné výrazné zklidnění rozbouřených politických vod. Projednávaná témata jsou totiž výbušná svou podstatou. Ministr zdravotnictví Julínek představil své záměry druhé fáze zdravotní reformy. Setkal se jak s poslanci koalice, tak i s poslanci ČSSD. Záměr vytvoření univerzitních nemocnic a přeměny zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven na akciové společnosti se setkává s tuhým odporem na levici a i u poslance Hovorky. Zřejmě si budeme muset pomalu zvyknout na myšlenku, že i v řadách koalice existuje přeběhlík, který odskakuje čas od času k dnešní levicové opozici.

Přitom se první část reformy zdravotnictví jeví velmi nadějně. Až na výjimku vrchlabské nemocnice jsou poplatky vesměs řádně vybírány a jejich zavedení se přímo promítlo do výrazného snížení spotřeby léků měřené doplatky za léky v lékárnách. Julínek dále oznámil, že již koncem února dosáhlo několik pacientů na maximální hranici poplatků stanovenou v zákoně, tedy na 5000 Kč. Právě v tom je další efekt schválených zákonů o výběru poplatků. Limit 5000 Kč výrazně chrání až dosud nijak nechráněné starší nemocné spoluobčany, jejichž celkové náklady na léky výrazně přesahovaly nově stanovenou zákonnou hranici. Protože ale žijeme v Česku, kde každé dva roky máme nějaké volby, lidovci vytáhli jako první do boje za „nápravu chyb“ v již schváleném zákoně o stabilizaci veřejných rozpočtů. Tak je nutné číst návrh na zrušení poplatků za pobyt v nemocnici rodičkám a jejich dětem, návrhy na zrušení poplatků pro děti do 6 let a pro seniory starší 70 let. Socialisté se navíc pokusili zrušit zákonem výběr všech poplatků. To zatím nedokázali ve sněmovně prosadit, přestože s nimi hlasoval poslanec KDU-ČSL Hovorka. Socialisté, o komunistech nemluvě, mají stále zřetelnější strach z úspěchu zdravotní reformy a snaží se ji od základu zničit. Že k tomu cíli nalézají i poslance koalice Hovorku, svědčí o tom, že i lidovci patří ke straně, kde si někteří stále libují v neosvědčeném konceptu takzvaného „bezplatného“ zdravotnictví. Jsou to navíc zejména komunisté, kteří ústy svého předsedy neustále brojí proti „neústavnosti“ první části reformy, přestože Ústavní soud došel k závěru, že zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů není v rozporu s Ústavou.

K poslanci Hovorkovi lze snad dodat jen to, že on sám žádným expertem na zdravotnictví není. Jeho postoje v otázce odporu k poplatkům či transformaci zdravotních pojišťoven jsou a priori politické předsudky. Zcela zjevně ale bude muset vláda vzít rebelii Hovorky na vědomí, protože se zdá, že jeho odpor k dalším reformním krokům ve zdravotnictví je zcela zásadní. Kdyby se navíc k Hovorkovi přidal někdo další z koalice, bylo by zřejmě nutné další reformní kroky výrazně omezit. Doufejme, že v zájmu věci a lepšího fungování českého zdravotnictví převládne v řadách koaličních poslanců pocit naléhavosti v reformách pokračovat.