Konec zdravotní reformy odnesou právě ti nejchudší

Ústavní soud včera zrušil klíčové části vládní zdravotnické reformy. Soudci na návrh ČSSD zrušili nadstandardy ve zdravotnictví, zvýšení poplatků za pobyt v nemocnici ze 60 na 100 korun za den i pokuty od pojišťoven za nevybírání regulačních poplatků.

Těžko se kriticky hodnotí éra Leoše Hegera na ministerstvu zdravotnictví po včerejším zrušení nadstandardů a změn v regulačních poplatcích. Tenhle ministr přebíral resort, který byl ve stavu jakési vnitřní války vedené mezi všemi účastníky minimálně ve studené fázi, která občas propukala do fází horkých, jako v případě akce Děkujeme, odcházíme.

Záměry byly dobré a po pravdě řečeno kopírovaly většinu myšlenek, s nimiž přišel Tomáš Julínek. Musel by však s nimi přijít každý, kdo to s českým zdravotnictvím a kvalitou péče o pacienty myslí dobře. České zdravotnictví řeší už dlouhou řadu let dva zásadní problémy.

Prvním je dostatek dlouhodobě udržitelných zdrojů financování a druhým je úroveň hospodaření nemocnic všech kategorií, s výjimkou těch několika málo privátních.

Zapojení pacientů je nezbytné

Peníze zdravotnictví chybějí a vždy budou chybět. Není to jen věcí stále postupující vědy, která dokáže léčit dříve neléčitelné, jenže za zcela mimořádných nákladů. Především je zde problém stejný jako v penzijním systému. Penzisté pojištění neplatí, ačkoli tři čtvrtiny nákladů na zdravotní péči spotřebujeme v poslední dekádě života. Demografický vývoj způsobuje, že těch, kteří budou takto konzumovat péči, bude stále více, a těch, kteří ji budou ze svých platů hradit, bude ubývat. České všeobecné zdravotní pojištění je jedno z nejdražších na světě a jeho růst je velmi limitován. Zvýšení pojistného povede nevyhnutelně buď ke snížení příjmů produktivních domácností, nebo ke zvýšení ceny pracovní síly. Obě možnosti vedou ke zvýšení nezaměstnanosti a tím nikoli ke zvýšení příjmů z pojistného, ale ke snížení. Druhou cestou je výraznější zapojení pacientů do placení. Jistě je to sociálně bolestivé a mnoho starších lidí s tím může mít objektivně docela velké potíže, ale je to jedině schůdná cesta. Heger chtěl zapojit do těchto přímých plateb ty bohatší, kteří si to mohli dovolit, a tím ulevit systému. Socialisté a Ústavní soud tomu nyní zabránili. Tím, kdo to odskáče, budou jako obvykle ti, za jejichž práva se takto bojuje. Ti bohatí budou mít vždy dost peněz na to, aby je nastrkali do obálky, a vše poběží hezky postaru.

Kvalita půjde dolů

Ani záměr prosadit nějakou transformaci pojišťoven, která by je motivovala zabývat se kvalitou péče nakupované pro jejich klienty, se už prosadit nepodaří. Julínek chtěl z pojišťoven udělat akciovky, což vzbudilo nepřekonatelný odpor. Nějaká zastřená forma ziskové motivace, s kterou měl přijít ministr Heger, spadla pod stůl i s vládou.

Pojišťovny tak nyní sice mají zákonnou povinnost zajistit každému péči v dostupné vzdálenosti a v dostatečném časovém limitu, ale jaká bude její kvalita, je fakticky nekontrolovatelné a pro pojištěnce předem nezjistitelné.

Může se tak stát, že péče sice bude dostupná, ale ve svém důsledku pro nedostatečnou kvalitu bude dražší, než by musela být, protože bude v následné péči třeba řešit doktorské přehmaty, ke kterým dochází častěji, než běžná veřejnost tuší.

O kvalitě hospodaření zdravotnických zařízení se v Česku mluví kupodivu stále velmi málo, ačkoli v současné výbušné politické kauze se ukazuje, že řada nemocnic má máslo na hlavě. Jejich nákupy stojí za to důkladně přezkoumat. Už roky v pravidelných průzkumech mezi managementy všech nemocnic figuruje na předních místech konstatování, že sami manažeři opakovaně tvrdí, že v kvalitě hospodaření nemocnic jsou velké rezervy.

Není vůle ke změně

Ani s tím ministerstvo nedokázalo výrazněji pohnout. Zasekla se i plánovaná transformace fakultních nemocnic na nemocnice univerzitní, která by alespoň vyřešila dvojkolejnost řízení ze strany resortů zdravotnictví a školství a přispěla tak k lepší organizovanosti, když už ne k průhlednosti zadávání zakázek.

Snížení počtu akutních lůžek, které by ušetřilo miliardy, umřelo na poslední krajské volby, kde vládní koalice dostala nebývalou nakládačku a strach byl příliš silný.

A tak, a možná i v důsledku k realizaci nedotažených reforem, se stává akutním problém s financováním. Výdaje předstihují příjmy pojišťoven a VZP míří do vážných potíží, které budou řešitelné jen jako za Davida Ratha, tedy infuzí ze státního rozpočtu.

Můžeme se utěšovat, že ten stát to zatím utáhne a kvalita péče v Česku sice není švýcarská, ale ani nizozemská. O tom, že je už po dvanácté a k řešení není ani ta nejmenší politická vůle, nelze pochybovat. Bez toho řešení však kvalita péče bude klesat. A co si budeme povídat, nejvíce pro ty sociálně nejslabší, za něž dnes kdekdo bojuje.

MfD, 3.7.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO