To, že nám pomalu proniká do vědomí, že parlamentní volby nabývají čím dál tím více podobu referenda, dokládá i Astonův páteční úvodník (1. 10. 2021) na NP, když napsal: Specifikum letošních parlamentních voleb spočívá v jejich charakteru jakéhosi referenda. Nicméně nepojmenoval, čeho se toto referendum, byť zatím skrytě, týká, a doufám, že mi nebude mít za zlé, když to dořeknu za něj.

Jsem přesvědčen, že volby, ke kterým o víkendu půjdeme, jsou neveřejným referendem o Evropské unii. K tomuto přesvědčení mě přivedlo zdánlivě nepřirozené rozdělení politické scény, k němuž došlo vznikem koalic Spolu (K3) a Pirstan (K2). Teprve když si uvědomíme, že klíčem k jejich vzniku je vztah k EU, nabývá jejich existence smyslu. A podobně se zformovaly další subjekty české politické scény a podle vztahu k EU se dají přehledně roztřídit s klesající afinitou:

1. Pirstan je skalním stoupencem Evropské unie a vidí v ní spásu Evropy. Piráti s anarchistickými kořeny si nikdy nevážili a nikdy si národního státu vážit nebudou, vlastenectví pokládají za škodlivý nacionalismus a budoucnost vidí ve federalizované Evropě, kde se bude snáze vyvlastňovat kapitalisty neoprávněně (z jejich zorného úhlu) nabytý majetek. Starostové sympatizují s EU zase proto, že jim nadmíru vyhovuje přísun evropských peněz, který je přinejmenším srovnatelný s dotacemi pro Babišův svěřenecký fond.

2. Koalice Spolu je na pomyslné škále nadšení pro EU hned vedle. Tento nevídaný kočkopes české politické scény drží pohromadě (aspoň do voleb) snaha sesbírat voličské hlasy lidí, kteří sice horují pro EU, ale jsou jim pirátské praktiky cizí, dále těch, již mají drobné výhrady, a konečně hlasy opatrných kritiků, kteří jsou si vědomi nedostatků EU, ale obávají se, že czexit by přinesl ještě větší hospodářské škody. Proto K3 spojuje tak protikladné elementy, jako je na jedné straně až lokajsky proevropská TOP 09, na straně druhé střízliví lidovci, kterým se určitě zajídá eurounijní tlak na rozklad křesťanské rodiny a morálky. A mezi tím lítá ODS jako nudle v bandě.

3. Hnutí Ano se dá pokládat za středovou stranu nového politického spektra, kde zastaralé členění na pravici a levici nahrazuje afinita k EU. Řečeno bez okolků, předseda hnutí a současný premiér Andrej Babiš zatím docela zdařile kličkuje mezi oficiálním souhlasem s bruselskou politikou („slibem nikoho neurazíš“) a praktickou domácí politikou ve stylu „malá domů“. To fotbalové rčení funguje v tomto případě jednak doslovně (dotace), jednak přeneseně, poněvadž „malá domů“ je výraz pro zdržovací hru, a tu Babiš vůči Bruselu evidentně hraje.

Dovolím si malou prognózu: Pokud Babiš volby vyhraje a podaří se mu sestavit vládu, bude tuto zdržovací hru hrát čím dál tím důsledněji, neboť jeho skvělý čich pro moc mu bude diktovat, aby se prezentoval jako politik, který jako jediný může omezit bruselský průvan v našich peněženkách.

4. Zařazení Šlachtovy Přísahy se dá jen odhadnout, neboť tento subjekt se ustavil na potírání domácích šlendriánů (přestože jeden z nich, v podstatě policejní státní převrat, sám zakladatel způsobil) a jak se zdá, integrující snahy EU toto hnutí nezajímají. Odmítá ale zavedení eura, takže jsem si dovolil Přísahu zařadit vpravo od středu.

5. Výrazně vpravo, s vyhraněně kritickým postojem k EU a s programem hájit národní stát pak stojí Trikolóra, Svobodní a Strana soukromníků (TSS). Toto hnutí osciluje mezi názorem vytvořit v rámci Evropské unie kritickou platformu s úkolem EU reformovat – proto podepsalo Deklaraci o budoucnosti Evropy – a mezi názorem rovnou z EU odejít. TSS tedy alespoň nějak reflektuje ekonomické potíže, které by czexit vyvolal.

6. Zcela nekompromisní postoj k Evropské unii zaujímá Okamurova strana Svobody a přímé demokracie (SPD), která má v programu nejen vystoupení z EU, ale též z NATO. Stojí tedy zcela na okraji politického spektra, vzhledem k nulové afinitě k EU je vedle SPD už jenom zeď. V minulých volbách dostala SPD přes 10 % hlasů, tedy každý desátý volič hlasoval pro czexit.

Obávám se, že SPD má jen vágní představy, jak by vypadal ekonomický vývoj Česka po odchodu z EU, o politické orientaci po vystoupení ještě z NATO ani nemluvě.

V zájmu politických subjektů, jež svůj osud spojily s EU, samozřejmě je pokládat tento stav za jedině možný, k němuž není alternativa, a ty subjekty, jejichž afinita k EU je nízká, označovat jako extrémistické. Proto také blokují, aby se vztah k EU stal zjevným námětem voleb, neboť by tím přiznaly, že extrémní strany nejsou extrémní, ale legitimní součástí politického spektra.

V letošních volbách je vztah k EU ještě skryt v pozadí, ale vzhledem k tomu, jak převážně ve středovýchodní části EU roste v obyvatelstvu přesvědčení, že evropský projekt jejich sociální jistoty oslabuje, místo aby je posiloval, mohou být příští volby skutečným referendem o EU. Rozhodnou o tom peněženky. Až si Poláci, Maďaři, Češi a Slováci spočítají, že utopické plány EU je stojí víc, než by činily náklady na odchod z EU, bude s evropským projektem konec. EU se bude zřejmě bránit zvyšováním a rozšiřováním dotací (viz nově zaváděnou dotaci na energii pro lidi s nízkým příjmem), což ale povede k ještě většímu tisknutí peněz, a tudíž k roztočení inflační spirály, takže výsledek pro naše peněženky bude ještě horší a navíc dojde k znehodnocení našich úspor.

V této souvislosti přímo bije do očí slepota Bruselu. Evropskou komisi a další hodnostáře EU zřejmě vůbec neznepokojuje ztráta prestiže, kterou tato struktura v posledních letech u členských zemí ve středovýchodní Evropě utrpěla. Zřejmě si vůbec nekladou otázku, co udělali a dělají špatně, proč v Polsku a v Maďarsku nadpoloviční většina voličů dala mandát vládám kritickým k EU a proč též v Česku čím dál více občanů ztrácí důvěru v evropský projekt. V Bruselu znají jediný recept – uplácet kritiky dotacemi, nebo jim hrozit jejich odepřením, tisknout další a další peníze a zadlužovat Evropany na tři generace dopředu.

Ještě větší slepotu však projevují orgány EU v oblasti globální politiky. V Bruselu se automaticky předpokládá, že globální mocenské klima bude v budoucích třiceti letech stejné, jako bylo v minulých třiceti letech, takže budou mít klid pro své utopické plány, schovaní za americkým štítem. Jenže poslední zbytky „postupimského“ uspořádání světa mizí, centrum mocenského pnutí se přesouvá do jihovýchodní Asie a zjištění, že členství v EU neskýtá nejen sociální jistotu, ale ani bezpečnost, ještě odstředivé tendence zvýší.

Ale to vše vybublá na povrch až v příštích volbách, nicméně i v těchto by si měli voliči vyjasnit, jaký mají k EU vztah a podle toho svůj hlas udělit.