Pro kteréhokoli občana České republiky, kterému záleží na zdárném vývoji naší demokracie, jsou tu minimálně tři dobré zprávy:

1. Komunisté zůstávají mimo hru a ve společnosti viditelně převažuje vůle nechat je nadále vysedávat na „trestné lavici“. Paroubkova sázka na komunistickou podporu (kterou de facto učinil ve chvíli, kdy výsledek z roku 2006 interpretoval jako poměr 100:100) se obrátila proti němu. Navíc komunisté oproti roku 2006 ztratili cca 95.000 hlasů (-14%). A připomeňme, že v roce 1992 dostali komunisté o cca 320.000 hlasů více než dnes!

2. Republika má poprvé od roku 1996 šanci sestavit politicky pochopitelnou a zřetelně většinovou vládu. Případná koalice ODS + TOP 09 + VV by v Poslanecké sněmovně disponovala bezprecedentně silnou většinou (podle aktuálních odhadů 118 mandátů, přičemž zatím nejsilnější koalice jich měla – v letech 1992-96 – jen 105).

3. Kromě oslabujících komunistů se do Sněmovny nedostal žádný extrémistický subjekt: pravicový extrémismus i nadále v ČR chybí, což je téměř evropský unikát. A ani národovecký populismus (do kteréžto kategorie bych řadil Suverenitu Jany Bobošíkové) se neprosadil.

Pro středopravicového voliče jsou tu minimálně další dvě dobré zprávy:

4. Je tu velmi reálná šance na rozumnou a silnou středopravicovou vládu. A snad konečně i na překonání traumat a chronické rozhádanosti české pravice.

5. Jiří Paroubek se s největší pravděpodobností nestane příštím českým prezidentem.

A konečně je tu ještě pár dobrých zpráv pro voliče, kterému neseděl styl „velkých“ stran, které dominovaly naší politice v uplynulém desetiletí:

6. Agresivní a arogantní „papalášský“ styl Jiřího Paroubka se obrátil proti němu samotnému.

7. I v současném (špatném) volebním systému, který velmi silně rozmělňuje osobní odpovědnost politiků, se může voličům podařit vystavit účet konkrétnímu zprofanovanému politikovi, byť jej jeho strana podržela a dala do čela své kandidátky. Doufejme, že ODS teď nehodí, voličům navzdory, Ivanu Langerovi záchranné lano...

8. „Velké“ a „zavedené“ strany dostaly tvrdý výprask, jaký jsme od roku 1990 ještě neviděli. Snad si politická reprezentace tuto lekci zapamatuje: i politické strany jsou smrtelné, i velcí mohou padnout... A díky dvěma novým stranám dochází k poměrně podstatné obměně politického personálu, včetně – zejména díky VV – výrazného nástupu nové politické generace.

Rizika, otazníky či výzvy nechybí. Ale je nepochybné, že česká pravice a obecněji vzato naše demokracie jako taková dostala dvacet let po prvních svobodných volbách historickou příležitost chytit druhý dech. Jen ji teď nepromarnit. Nemusela by se totiž opakovat. A já bych tu nerad po příštích volbách sestavoval seznam špatných zpráv...

Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz

Ředitel evropského studijního programu Sciences Po Paris v Dijonu