Zdálo by se, že takový Andrej Babiš a mystický spisovatel Franz Kafka nemají nic společného. Nu ale - jak by řekl se slovy nespěchající Miloš Zeman - není tomu úplně tak. Ostatně když si položíme vedle sebe fotografie Kafky a Babiše (u Andreje z mladšího věku), nemůžeme říci, že by fyzicky neměli nic společného. Zvlášť tam, kde se Kafka, výjimečně ovšem, usmívá nebo má alespoň náznak úsměvu. Stejná trojúhelníková vyhublá tvář pod krátkým sestřihem, výrazné oči a skalnatý nos, formované rty, a zase menší trojúhelník brady a stejně tvarované odstáté uši jako u bratrů. Hubení, slabí, křehcí.

Překvapivé.

A co třeba dál v jejich životech – například vztah k otci - u Kafky známo negativní. Někteří autoři (tj. já) se nám dokonce domnívají, že Hermann Kafka nebyl skutečným spisovatelovým otcem. zatímco u Andreje Babiše – vlastně se neví. Ačkoliv jeho otec mu svou kariérou umožnil studovat ženevské nebo jaké švýcarské lyceum, a to v těch nejhorších normalizačních sedmdesátých letech. Místo Bratislavy, „uválené a ošúchané krásavice na Dunaji“, Ženeva, místo prázdnin v Šaĺe prázdniny v Curychu, místo zkřivených broučků azbuky jazyk Moliéra a Viktora Huga a k tomu i jazyk Goethův! A možná že studoval stejné lyceum, jako později Kim-Čong-un! Nebo aspoň jeho sestra.

Ano tedy – už Andrejův „tato“ byl úspěšný až neuvěřitelně, ačkoliv je jen přibližně známo, jak mohl na počátku nejtužší komunistické normalizace být vyslán ze zadušeného Československa do země na Západě z nejbohatších a na rozdíl od tisíců ostatních ne jako emigrant, ale s bytelně a dlouhodobě zajištěným postavením. Tedy jaké musel mít schopnosti, kvalifikaci nebo zvláštní styky nebo pověření které instituce – anebo co k tomu bylo třeba. Hluboká komunistická víra byla samozřejmostí.

Tudíž fyzická podobnost tu určitě je, ale rodinné vztahy jsou alespoň v případě druhém neznámé. A koneckonců i Babiš sepsal knihu O čem sním, když náhodou spím, ale možná ke škodě literatury a naší to není beletrie. Ale něco společného oba stejně mají – a možná to nejpodstatnější. Zatímco u Franze Kafky je to ovšem skryté a tajemné a naznačované a až posléze formulované učenými hlavami, které zkoumaly jeho dílo, říká to Andrej Babiš přímočaře a na plný, řeklo by se, koule. Žádné tajemné kafkovské příběhy: rovnou prostě sdělí ten hluboce jim podobný, ba zásadní pohled na svět, společný pocit, a tím je presumpce viny. Kafka se cítí vinen z důvodů hluboce existenciálních, ale podle Babiše jsme vinni my všichni - protože krademe.

Někdo by chtěl snad říci, „ale já, pán Babiš, já někradnu!“ (možná, že jazykově správnější by bylo někradněm, ale v babišovštině vyznat se mají problém i Slováci). A on by na to řekl, tak to dokaž! Ano, všichni jsme předem vinni. Jak přišel k tomu pocitu Kafka, je předmětem hlubokých studií, ale jak na stejný pocit přišel Andrej Babiš, může být způsobeno jedině tím, že se v takovém a podobném prostředí musel po léta nebo celý dospělý život pravděpodobně pohybovat. Předpokládejme, že právě on byl jedinou výjimkou - on někradnul. Všichni jiní kolem něj ale ano.

Tu si maně vzpomínám na spolužáka, který ztratil jakousi učebnici a řekl: „Tak já si ji taky ukradnu.“ Na vteřinu nepředpokládal, že ji mohl prostě ztratit, ale byl si jist, že mu ji někdo ukradl. Tudíž má právo si ji ukrást také. Ale to je vlastně myšlení Andreje Babiše. Jednoduché, prosté, až sprosté – být v KSČ přinášelo výhody, tož budu tam. Ne z jiného důvodu. Být agentem přináší výhody, tož budu agentem. Být patolízalem Miloše Zemana je velmi výhodné, tož …. (tady se mu ovšem ne může, ale z logiky děje musí stát, že pro toho zlého starce na Hradě bude jen hračkou na jedno použití, která končívá polámaná v koutě pokoje).

Andrejko je plochý jako fotografie. A jednorozměrní nemívají dlouhý politický život.

Kdo si za pár let vzpomene na Andreje Babiše.