Předseda lidovců Běkobrádek reagoval v reakci na výzvu České biskupské konference (nabídla vládě pomoc s migranty, kteří byli ve svých domovských zemích ohroženi na životě). Prohlásil, že tuto iniciativu podpoří. To je hezké gesto a zároveň hezká dělba práce: církve to zaplatí a provedou (tím v očích českého pracujícího, používám termín známý z předlistopadového režimu, aspoň částečně odčiní křivdu, které se dopustily na českém pracujícím lidu církevními restitucemi) a lidovcům za to porostou preference.

Známý dejme tomu pravicový radikál Adam Bartoš reagoval na zprávu, že policie ČR zahájila úkony trestního řízení ohledně protiislámské demonstrace z minulého týdne. Slíbil, že udělá maximum pro to, aby islám jako nesnášenlivé náboženství a bezpečnostní riziko pro ČR v republice nezakořenil (cituji dle Práva). To, že islám u nás nezakoření, je jasné i bez pana Bartoše, u nás nemůže zakořenit vůbec žádné náboženství (největší šanci měl marx-leninismus, ale ten náboženství ve vlastním slova smyslu vlastně ani nebyl, spousta lidí ho dodnes v sobě kousek má, a většinou o tom ani neví; ale ani jemu se to beze zbytku nepovedlo, ačkoli měl tvrdou podporu státních institucí, která trvala přes čtyřicet let). Pokud jde o to, které náboženství je nesnášenlivé a které ne, je třeba říci, že každé náboženství může být v určitých věcech nesnášenlivé. Bylo by proto potřebné, aby pan Bartoš, který má značnou praxi ve vydávání seznamů, pořídil seznam zvlášt silně nesnášenlivých náboženství, které je třeba vykořenit. Snášenlivé náboženství by podle mého názoru mělo vypadat tak, jak před časem popsal jeden český novinář náboženské vyznání jezídů (obávám se že ho přitom dost zkreslil, ale to zkreslení je velmi inspirativní): Bůh je jednička, vládce světa i lidí, ale není s ním problém, protože ze své podstaty nemůže být jiný než dobrý a nemít nás rád. Není tedy třeba se o něho moc starat. Zato Satan je zavilá a nebezpečná kurva: proto je nutné si ho neustále různými pozornostmi a úsluhami získávat, jinak by nás zničil. To je prosím náboženství snášenlivé každým coulem. Jsem dokonce přesvědčen, že spousta našinců ho vyznává skoro od nepaměti, a zejména za každé „normalizace“, která bývá vždy jakýmsi masovým záchvatem náboženského třeštění v tomto smyslu (heslo a vyznání těch dob zní: Já Husa nikomu dělat nebudu!). Stačilo by tedy ho pořádně kodifikovat. Doufám, že se pan Bartoš a jeho lidé ujmou i toho. A zároveň jsem moc rád, že křesťanství, aspoň to, ke kterému se hlásím, není v tomto smyslu snášenlivé ani malininko.

V Právu jsem si přečetl, že jakýsi penzista ve věku mezi sedmdesáti a osmdesáti lety poslal před časem na klatovský městský soud a na místní nádraží dopisy, obsahující jednou větu: dnes u vás vybuchne bomba. Obě budovy bylo pak nutno vyklidit. Policie ČR po soustředěném úsilí pisatele vypátrala, protože oba dopisy byly označené jeho jménem a přesnou adresou (je už dva roky umístěn ve Zdravotním a sociálním centru v Letninách u Plzně). Ukázalo se, že delikvent trpí alkoholovou demencí, která se u něj veřejně projevuje od roku 2013, a celou tu dobu se chová úplně stejně. Pacientova diagnóza i časové vymezení doby, kdy jeho nemoc začala být veřejným problémem, svádí k politickým analogiím, zvlášť výrazně k jedné, svodu ovšem jako obvykle odolám. V té souvislosti je ovšem podnětný způsob, jakým instituce, kde je momentálně situován, nežádoucím projevům jeho choroby čelí. Na sesterně dotyčného zdravotního zařízení visí na zdi cedule s textem: „Švec (tak se dotyčný jmenuje) nesmí za žádnou cenu ven, i kdybyste na něm měli ležet.“ Není to snad inspirující i pro jiné obdobné případy?

Alexandr Mitrofanov informuje o tom, že Miroslav Kalousek kritizoval jednak místopředsedu KDU-ČSL za to, že se zúčastnil oslavy výročí založení jakéhosi JZD v době tzv. „kolektivizace“ českého zemědělství, a jednak sebe, že pana Jurečku kdysi přijal do KDU-ČSL. A vyzval Sněmovnu, aby přijala usnesení k otázce zločinů, které se staly v době „kolektivizace“. Pan Jurečka na to prý kontroval tím, že Kalousek sám chtěl kdysi ustanovit vládu ČSSD a KDU-ČSL za podpory komunistů. Pan Jurečka má pravdu potud, že to byl od pana Kalouska strašlivý politický lapsus, který lze snad vysvětlit tím, že ho předtím pan Topolánek a ODS, s nimiž KDU pod Kalouskovým vedením dlouhodobě loajálně spolupracovala, hanebně podtrhli, když začali vyjednávat o koalici s Paroubkem (zřejmě s obvyklým sebepřesvědčováním, že to dělají proto, aby nepřišli jiní, ještě horší, tj. komunisté). Vysvětlit ano, ospravedlnit ne. Jenže pan Jurečka by měl zároveň vědět, že tím tehdejším Kalouskovým rozhodnutím nedostal žádnou legitimaci k tomu, aby se dnes účastnil oslav „kolektivizace“, a že v tom smyslu nemá ani tak důvod se na Kalouska odvolávat, jako spíš se pořádně stydět. Proti tomu Jurečkovu lapsu Kalousek protestoval úplným právem, to opozice dělává, že těží z chyb a lapsů vládní koalice, dělá to v demokratických poměrech, a pokud by ji teď za to pan Mitrofanov a další v „Nových pořádcích“, k jejichž vzniku přispěli, i když se jim teď občas trochu nelíbí, chtěli dehonestovat, chovají se právě v intencích těchto Nových pořádků. Pan Mitrofanov mluví o „zdivočele antikomunistické filipice“. Domnívá se totiž, že v „Nových pořádcích“, které se ČSSD a Havlovým sirotkům ve spolupráci s Babišem podařilo (dejme tomu, že nechtěně) prosadit, „divokým antikomunistickým filipikám“ odzvonilo. Ani náhodou: je třeba si jen upřesnit, co tito lidé pod „divokým antikomunismem“ rozumějí: totiž zásadní odpor k době, kdy jsme byli kolonií zaostalého ruského impéria, jež v té době mělo jako povinné náboženství tzv. marxismus-leninismus. V té době byly zavile a systematicky likvidovány základy moderní české společnosti postavené na sdílení liberálních a demokratických zásad a občanských práv, i naše zakotvení v Evropě a ve společné evropské minulosti (je málo sporné, že k tomuto zakotvení patří i tradice evropského socialismu, který s tím bolševickým má společné jen jméno). Včetně práva vlastnit a svobody podnikat, obojí jistě není to jedině důležité, ale je to nezanedbatelné. A ta likvidační snaha byla společná pro celé období 1948-1989, rozdíl byl jen v intenzitě tlaku, který závisel na tom, zda se režim zrovna upevňoval nebo rozkládal (v těchto křečích se dopracovával ke své potupné smrti). Je nesporné, že česká společnost tehdy projevila malou rezistenci vůči těmto orientálním vlivům. To ale neznamená, že by snad dnes neměla právo a zároveň povinnost zcela zásadně bojovat proti rudimentům ruského panství, marx-leninské ideologie a přežívajícím kolaborantským syndromům, které se, jak se zdá, u nás dědí z generace na generaci. To, co se za Nových pořádků změnilo, je jen, že to, co pan Mitrofanov nazývá „zdivočele antikomunistickou filipikou“ (termín mi nějak moc připomíná rétoriku Rudého práva z předlistopadového režimu), se přestěhovalo z oficiózních médií na samizdat. Je třeba dbát na to, aby se to tam provozovalo. A je třeba dbát na to, aby „zdivočelé antikomunistické filipiky“ zněly občas v případě potřeby i z opozičních lavic v PČR. Je dobře, že to zejména pan Kalousek provozuje. To, že mu přitom čas od času někdo omlátí hlavu jeho směšný pokus o pakt s Paroubkem, je osud: jistě, neměl to tenkrát dělat. To, že to tehdy udělal, však neznamená, že by teď musel mlčet.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.