Úterý 8. ledna
ČT upozornila na několik schůzek exministra Němce, místopředsedy Nevyššího soudu Kučery a ostravské krajské státní zástupkyně Andělové. U jedné byla prý i nejvyšší státní zástupkyně Vesecká a mělo jít o manipulaci případem Jiřího Čunka. Jde o úplně stejné spekulace jako v případě Čunkova údajného úplatku, v rozkrývání problému se mohutně uplatňuje institut „důvěryhodného zdroje, který si nepřeje být jmenován“. Předseda ČSSD Paroubek chce nyní zřídit parlamentní komisi, která má celou záležitost prošetřit. Jak? Bude mít k dispozici i mučidla, nebo jen nepřehlednou řadu „důvěryhodných zdrojů, které si nepřejí být jmenovány"?

Prezidentský kandidát Švejnar zahájil předvolební tažení audiencí u arcibiskupa Vlka. Nevím, proč má Jeho Eminence takovou snahu plést se, byť i jen nepřímo, do praktické politiky. Udělal to už kdysi v době sarajevského atentátu a mnoho tím nepomohl ani sobě, ani těm, kteří ho k angažmá zmermomocnili. Ted to bude nejspíš stejné. Má se snad říkat: kam čert nemůže, arcibiskupa Vlka nastrčí?

Předseda KDU-ČSL Čunek začíná připomínat expatriarchu Československé církve husitské Schwarze. Za jeho kauzami a aférami prý stojí nepřátelé, kteří chtějí zničit KDU-ČSL: „Existují síly a osoby, které vynakládají nem,alé úsilí nas to, aby znemožnily další působení KDU-ČSL jako samostatní a suverénní strany na české politické scéně,“ píše na internetových stránkách KDU-ČSL. Ve skutečnosti jen Paroubek a ČSSD využívají jeho nemožného chování a záhadných milionů, které kolem něho krouží (či kroužily) ke znemožnění Topolánkovy vlády. Dělala by to, možná trochu míň nechutnou formou, každá opozice. (Kdyby se ovšem pan Čunek a KDU-ČSL rozhodli dát se do koalice s Paroubkem, vyměnily by se nejspíš role a Čunek by byl najednou pro ČSSD jako lilium.)

Další zpupný šlechtic oholen! V roce 1998 byl český stát násilím přinucen vrátit Jerome Colloredo-Mansfeldovi zámek v Dobříši, který, jak známo, předtím sloužil rozvoji vlastenecké literatury rudého zabarvení. Naštěstí se podařilo od nemovitostí oddělit movitosti, totiž vybavení, a jejich vydání teď Nejvyšší soud definitivně zabránil. Aristokratovi tak zbudou jen holé zdi, jak kdesi v tisku radostně konstatovali. Ještě lepší by bylo bývalo vrátit mu zámek, ale ne parcelu, na níž je postaven. Pan Mansfeld by ho pak musel nechat vyzvednout do ovzduší. Restituce po česku jsou věc zábavná – bohužel jen pro nezúčastněného pozorovatele.

Premiér Topolánek prohlásil v rozhovoru pro Hospodářské noviny mj., že Češi obvykle všechno vidí negativně, a když k něčemu dojde, podělají se. Inu, jak kdo, někteří ano, někteří ne. Nevím, proč premiér takovými pitomými výroky dodává úplně zbytečně munici šovinistům z ČSSD a extrémním nacionalistům, po nichž by jinak ani pes neštěkl.

Petr Uhl polemizuje v Právu s Ondřejem Nefem. Součástí polemiky je výčet Neffových hříchů z minulosti. Prý vystudoval v roce 1970 a 1981 dvě školy (podle pana Uhla se asi za normalizace nesmělo studovat, a kdo studoval, může dnes nanejvýš držet hubu, typicky chartistická konina), tvořil romány sci-fi, byl redaktorem Mladé fronty a psal tam hezky i o balkonové Gottwaldově fotografii z února 1948. Jednak bych řekl, že podle Paroubkovy doktríny to už nejsou zase až tak velké prohřešky, a jednak, i kdyby byly, neznamená to, že pan Neff nemůže mít pravdu, nemůže ji vyslovit a nemůže mít nárok na to, aby se v první řadě posuzovalo, zda má pravdu nebo ne, a ne to, jaké fotografie se mu líbily nebo nelíbily za totáče.

Sedm poslanců ODS (mj. paní Dundáčková a Páralová a pan Pleva) podepsali petici volající po obraně hodnot jako je národ, tradiční rodina, rozdělení rolí mezi mužem a ženou, a varující před ideologií šířící se u nás z Evropské unie. Petici iniciovala krajní pravice a poslance ODS nachytala na to, že se přizpůsobila klausovské šovinistické rétorice. Poslankyně Dundáčková se hájí, že autorství petice připisovala Občanskému institutu. Nicméně je zjevné, že Klausova kreace „normální strany evropského typu“ nebyla zcela dokonalá, takže napravo nepozorovaně srůstá s extrémisty.

KSČM hodlá v prvním kole prezidentské volby podpořit Švejnara, v druhém a třetím nikoho, a v další volbě postavit vlastního kandidáta. Tím pomůže ke zvolení Klausovi. Věřím, že si komunisté nakonec uvědomí, co je jejich posláním, totiž rozvrátit tento vratký demokratický systém, aby se na jeho troskách dal postavit jiný, podle jejich gusta: a že dají své hlasy Švejnarovi, protože zvolení Švejnara by byl rozhodný krok tímto směrem (o tom, že něco podobného není kandidátovým úmyslem, nepochybuji; jenže úmysly jsou jedna věc, a možnosti takto zvoleného prezidenta druhá).

Z průzkumu agentury CVVM vyplývá, že za posledního tři čtvrtě roku poklesla (i když jen mírně) důvěryhodnost všech ústavních institucí (přičemž u PS a Senátu už k dalšímu poklesu není moc velký prostor). Lidé jsou dosavadním uspořádáním společnosti otráveni: další bod pro komunisty a jejich spojence.

V dnešní glose se ještě vracíme k boji ČSSD s poplatky u lékaře.

Středa 9. ledna
Mirek Topolánek včera prohlásil na téma volba prezidenta: „Tajnost by měla být zajištěna, protože v nepřímé volbě to nejhorší, co by se mohlo stát, že zákonodárci by měli pocit, že volba není tajná, že svobodně nemohou vyjádřit svůj názor.“ Zákonodárci mají pocit, že mohou svobodně vyjádřit svůj názor, jen tenkrát, když ho říkají tak, že na ně není vidět, nikdo neví, kdo ho vlastně říká? Čím se pak liší od někdejších popisovačů zdí veřejných záchodků a nynějších diskutérů na webu? Proč se zákonodárci bojí přiznat ke svým názorům? A neměla by snad tedy být všechna hlasování v parlamentu tajná? A všechny projevy? Neměli by poslanci chodit v burkách?

Zdá se, že premiér ve věci olympiády couvnul. Nyní prý jde jen o poskytnutí právních garancí, což znamená jen uznání určitých pravidel hry. Vládu to nezavazuje k finančním povinnostem. Ale proč se mají uznávat pravidla hry, v níž se hraje o megalomanský populistický projekt, který znamená pro ČR neúnosné riziko? Premiér zjevně kalkuluje s tím, že Praha stejně ostrouhá a nebude to na něm. To je postoj na můj vkus postoj příliš pragmatický – ve věcech jako je akce olympiáda by mělo platit: vaše řeč budiž ano ano, ne ne.

Právo uvádí (hned pod sebou) dva pozoruhodné komentáře, jeden od europoslance ODS (a ve volných chvílích komentátora) Zahradila, druhý od odborníka v oboru public relations, lobbisty a ve volných chvílích komentátora Jiřího Pehe. Je to šťastné setkání, oba pánové patří k sobě jako Pat a Patachon nebo Bouvard a Pécuchet, jako pozitiv a negativ jednoho obrázku. Pan Zahradil odhaluje špinavé rejdy „Pravdylásky“, pan Pehe si vyřizuje účty s pravicovými komsomolci z LN (mj. i se mnou). K oběma textům se vrátíme.

Slovenský premiér Fico se věnuje budování historického backgroundu pro své vládnutí. Má ho tvořit vedle Jánošíka ještě někdejší vládce velkomoravské říše Svatopluk: v případě Velkomoravské říše šlo totiž o první slovenský stát. Musím říci, že toto historické blbnutí nechápu, bylo v módě někdy v devatenáctém století (viz naše Rukopisy). Hodnotu národa a státu zakládá to, co prosazuje teď, a ne to, zda tu byl už v osmém století po Kristu.

Klausovi stoupenci hodlají bombardovat volitele e-maily, které by je měly přimět, aby volili jejich guru. To je neslušné podobně jako Švejcarova velkolepá kampaň, možná ještě víc, protože u Švejnara může jít o jakési nedorozumění, tady jde o zjevný nátlak. Václav Klaus je jiný formát: když ho požádali o debatu se Švejnarem před Senátem, prohlásil, že se mu to sice dvakrát nelíbí, ale pokud na tom budou senátoři trvat, je ochoten se podřídit. Proti besedě před senátory nelze totiž říci ani popel, je to kampaň na pravém místě. Problému „prezidentské volební kampaně“ se týká naše dnešní glosa.

K vyjasnění nové linie MfD, jak se utváří odchodu Pavla Šafra z místa šéfredaktora, dnes velmi podstatně přispěl Tomáš Zahradníček. Oba prezidentští kandidáti jsou fajn, pokud jde o komunisty, je třeba vzít na vědomí, že čas plyne. „Zdá se mi, že obrazy volebních dilemat a politických perspektiv kolující nyní na veřejnosti jsou mnohem neutěšenější než skutečnost, kterou se snaží popisovat. Jako by se po necelých dvaceti letech dostavovala únava z demokracie a rozhodování, které stále nepřináší řešení všech potíží a vítězství dobra nad zlem.“ Odpudivější vyznání konformismu si nedovedu představit. To, že to tu jde už drahnou řadu let od desíti k pěti, že tahle společnost dnes a denně prokazuje, že si s demokracií neví rady a že ji vlastně až tak moc nepotřebuje, je prý iluze, vyvolaná únavou z demokracie. Nemáme se čeho bát, všechno je v nejlepším pořádku…

Na rozsudku Vrchního a předtím Krajského soudu v občanskoprávním sporu mezi markem Dalíkem a ODS ne jedné, dr. Rathem na druhé straně (žalovali ho pro pomlouvání) mi připadá něco divného. Nejsem právník, ale nechápu, proč v té při měl soud rozhodovat o tom, zda ODS a Dalík korumpovali nebo ne, dále, když už o tom rozhodoval, proč bral v úvahu to, co o sobě nakdákal pan Dalík v novinách (znamená to, že se jako přiznal a že přiznání je dostačující důkaz?) Je těžké se ubránit dojmu, že jde o politické gesto.

Čtvrtek 10. ledna
Vláda tedy potvrdila právní záruky pro případ konání olympiády. Vláda jimi vlastně jen zaručuje, že ČR je právní stát, že bude respektovat olympijskou chartu a umožní účast všech přihlášených olympioniků. Neposkytla žádné finanční záruky. Pro premiéra bylo asi obtížné tyto právní záruky odmítnout, zároveň ale už prstíčkem uvízl v megalomanském a zbytečném Bémově projektu. Může se utěšovat, že na konání OH v Praze nedojde, ale život je bestie a podobné uvažování se velmi často nevyplácí.

Případ Aničky Škrlové (už se mi o něm ani nechce psát) je záležitost nepolitická a naprosto skurilní. Podtrhuje atmosféru v ČR na přechodu mezi demokracií do jisté míry skutečnou a demokracií potěmkinskou. Řekl bych, že v normální době a normální zemi se tak surreálný příběh nemůže odehrát, v Norsku, které bylo do věci zapleteno jen souhrou náhod, jsou z toho na větvi: policie něco podobného nepamatuje. Václav Klaus sice nemá pravdu, kyž tvrdí, že žijeme ve vrcholném období našich národních dějin, ale obávám se, že brzy se to většině lidí bude ve zpětném pohledu nepochybně zdát: podle známé sentence: Kagdá búdět lúčše? – Užé býlo. (Některé ruské anekdoty z doby totáče jsou prostě geniální.)

Mecenáška Meda Mládková se přetahuje s MÚ Praha 1 o vilu na Kampě, kde kdysi bydlil Jan Werich. Pokud tomu dobře rozumím, chce tam zřídit jakousi svatyni V+W a Praha 1 má cukání poskytnout ji místo kulturní legendě nějakému živému bohatému zájemci k bydlení nebo k jinému praktickému účelu. Mám dojem, že národní svatyně až tak moc nepotřebujeme. Ale pokud by paní Mládková na Kampě neuspěla, nechť neklesá na mysli: protože všechno vypadá tak, že Svatovítská katedrála už zůstane ve vlastnictví všeho lidu, bude ji pak možné vyrvat z pracek nevěstce babylonské a zasvětit V + W (V+W by napříště mohli hrát v našem národním životě podobnou roli jako na Slovensku Cyril a Metoděj).

V SR připravují zákon, podle něhož budou slovenské noviny, časopisy a tiskové agentury povinny zveřejňovat i reakce politiků dalších lidí a podniků, dotčených jejich zprávami a články: tedy nejen opravy chyb, ale reakce potrefených, kteří se přitom mohou vyjádřit nejen k tomu, co považují za nepravdivé, ale vůbec ke všemu. To je velmi rafinovaný způsob, jak zatočit se svobodou slova. Noviny budou sloužit jako vládní věstníky a novináři jen jako nabuzovači oficiózních výkladů a komentářů. Vyjde jeden článek a na něj zareagují v pořadí premiér a čtyři ministři (pochopitelně prostřednictvím najatých škrabalů, oni se jen pod texty podepíší a vyinkasují honoráře). Pan Fico se rázem stane nejtištěnějším komentátorem v SR. Vláda tak tisk prostě uřve. Strpí něco podobného EU? Při vší oprávněné kritice je to přece jen civilizovaná, původně západoevropská instituce a měla by být citlivá na to, když někdo vnáší do jejího hájemství manýry z Boratova Kazachstánu. Pokud se zákon na Slovensku prosadí, nebude mít Paroubek poté, co se chopí moci, žádný problém zavést podobný i u nás, bude tu precedens. Myslím, že bychom to tak měli brát: není to jen vnitřní slovenská záležitost.

„Člověk, který se považuje za pasivní oběť režimu, mluví o době nesvobody. Tato doba však byla také především dobou boje za svobodu,“ píše Jiří Dienstbier o šedesátých letech v „ČSSR“. Čili jen srabi mluví o nesvobodě, my hrdinové o boji. Já mám na tu dobu trochu jiné vzpomínky, nemohu říci, že bych byl zrovna pasivní, ale účastnil jsem se na akcích, které nebyly zrovna bojem za socialismus s lidskou tváří (pravda, týkaly se literárních záležitostí) a naopak literáty bojující za polidštění socialismu často kritizovaly. Byl to sice boj, ale zároveň jsem se mohl vždycky spolehnout na to, že kritizovaní (kteří byli ve svízelné situaci, byli by měli správně bojovat za mé právo kritizovat je, přičemž kritizovat umělecké dílo staví jeho autora do bolestné pozice, v níž se vlastně nemůže bránit) svou povinnost boje za svobodu svých oponentů v případě mém a mých kolegů vždycky nějak zkurví. Často s přesvědčením, že dělají i pro nás to nejlepší. A přitom na nich záleželo, pokud tenkrát šlo o hájení prostoru o svobodu, víc než na mně, protože měli víc kompetencí (už proto, že např. na rozdíl ode mne byli všichni v KSČ). Proto jsem si připadal zároveň jako pasivní oběť režimu, protože v téhle věci jsem měl svázané ruce, byl to jejich džob a ani to skoro pravidelně zvorali. Čili: není to tak, že na jedné straně by stáli reformně komunističtí bojovníci za svobodu a na druhé straně líní zbabělci, kteří se považovali za pasivní oběti režimu.

Prezidentský kandidát Švejnar měl při své prezentaci ve Zlíně nabito. Nepořádal ji ovšem na náměstí, ale v posluchárně pro 450 lidí. Dvě středoškolačky se novinářům přitom přiznaly, že kdyby tam nešly, měly by neomluvené hodiny. Připomíná mi to trochu demonstrace školních dětí za Havlovy návrhy na reformu ústavy posilující jeho pravomoci někdy z roku 1990 nebo 91. Tato předvolební kampaň je bohužel pokrytecká komedie.

Jak jsem slíbil, v dnešní glose se vracím k textu Jana Zahradila, který vyšel včera v Právu.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.