Úterý 20. listopadu
STEM zveřejnil „žebříček popularity“ hlavních státních institucí. Václava Klause jako instituci si pochvaluje 70% lidí (já k nim nepatřím, mé místo je vždycky v menšině), též 50% voličů KSČM, 64% sympatizantů ČSSDD, 68% zelených a 82% lidovců. Je možné tak populárního politika znovu nezvolit? Celá Praha by byla na nohou jako o výročí Křišťálové noci, tentokrát by se určitě na tu správnou stranu přidali i skinheadi. Zajímalo by mne, kolik procent anarchistů je pro Klause, předpokládám, že ti nejsou z principu pro nikoho, ani sami pro sebe (ale když už by pro někoho být museli, nebyl by to náhodou taky Klaus?). Vláda má pouhých třicet procent a pohoršila si o dva body. Z toho plyne poučení, že je daleko vděčnější být prezidentem než premiérem. (Premiér musí něco dělat, prezident musí být důstojný a moudrý – nebo se tak aspoň musí tvářit.) Parlament je na tom ještě o bod méně, i když si polepšil. Nemám teď po ruce přehled průzkumů od sametové revoluce: ale byl tu někdy parlament, s nímž by byla spokojena většina lidí? Přitom jen o složení parlamentu rozhodujeme přímo. Zvolit takový parlament, abychom s ním mohli být spokojeni, se nám nedaří. V čem je chyba?

Premiér Topolánek a ministr Pospíšil předkládají návrh na reformu justice. Je zajímavé, že mezi základními právními normami, které hodlají změnit, není zákoník práce, je to jen projev politického realismu? Zato chtějí zavést odvolávání soudních funkcionářů i soudců (informace, kterou čerpám z Práva, je v tomto ohledu kusá). To by mohlo např. otevřít dveře konečnému a úplnému ovládnutí nezvedeného soudnictví naším Nejvyšším a Nejpopulárnějším, pokud by soudce nejen jmenoval, ale i odvolával.

Jiří Paroubek to má těžké: vyčítá se mu, že se oženil 17. listopadu, že jel na svatbu moc rychle a dokonce přejel dvojitou bílou čáru (přesněji řečeno nezabránil přejetí dvojité bílé čáry, protože samozřejmě neřídil) a povolal si v Mariánských lázních k zajištění bezpečnosti obřadu obecní policajty. První výtka, už jsme o tom psali, je drzá blbina, nad níž člověku zůstává rozum stát. Pokud jde o rychlou jízdu, samozřejmě, politik (a zvlášť politik) má dodržovat pravidla jako obyčejný čičmunda. Paroubek byl na stranické konferenci v Ústí nad Labem (kde má ČSSD a on osobně velký problém) a dá se lidsky pochopit, že měl naspěch, na rozdíl od těch mladých pašáků, co mne vždycky, když jedu do Prahy a domů, předjíždějí stopadesátkou v obcích. Neomlouvám ho, jen to uvádím jako jistou polehčující okolnost. Taky si nemyslím, že zrovna v tomhle případě šlo o „velkopanské jednání“ („když je někdo najednou nahoře, začne se chovat velkopansky“, řekla MfD dopravní psycholožka Jana Ambrožová). Dále: auto podle fotky přejelo bílou čáru o stopu pneumatiky. Jak to má spolujezdec poznat? A když to pozná, má dát zastavit a řidiče vyhodit? Nebo snad rovnou utratit? Paroubkovo auto sledovali v závěsu novináři, dobře vytušili, že si přijdou na své. Nezavání to malilinko hyenismem? Jen se ptám, proboha. Pokud jde o policisty, panu Paroubkovi byl za svědka premiér sousední země a nejspíš šlo jen o špatnou koordinaci mezi státní a místní policií. Mám k politice pana Paroubka tisíc a jednu výhrad, ale kdyby provedl jen tohle, považoval bych za ztrátu času se tím zabývat. A přece jen trošku chápu jeho zaujatost proti médiím.

Jihlavský státní žalobce Salichov kritizoval ostravského vyšetřovatele Šošovičku v souvislosti s vyšetřováním kauzy Čunek. Vedení protikorupční služby Policie ČR došlo k závěru, že se Šošovička při vyšetřování nedopustil trestného činu ani přestupku. Šošovička prohlásil, že podá civilní žalobu na Salichova a brněnského krajského žalobce Coufala. Zatím je to pořád dobré, můžeme doufat, že nakonec nepřijdou ke slovu zbraně.

Pražská městská konference ODS zvolila svým předsedou primátora Béma. Události se týká naše dnešní glosa.

Premiér Topolánek bude mít možná na nadcházejícím kongresu ODS problém. Ten loňský totiž zakázal politikům ODS předávat další kompetence ČR na úroveň EU a to by vládě zabránilo schválit evropskou reformní smlouvu. Premiér by rád usnesení zrušil, protože ČR musí splnit zahraniční závazky, ale zdá se, že narazí na klausovskou kliku. Senátor Kubera prohlásil, že „socialismus jsme dveřmi vyhodili a on nám oknem leze zpátky z EU“. Čemu všemu ti lidé neříkají socialismus. Náš problém není socialismus z EU, ale samoděržaví z Putinova Ruska. Užší spolupráce v rámci EU je sice malý, ale přece jen viditelný krůček k tomu, abychom se vůči tomu z východu v rámci možností ubránili. To, čemu se tady říkalo socialismus, bylo samoděržaví, a je obrovskou chybou Friedricha von Hayeka, že kdysi tyhle dvě věci ve své knize Cesta do otroctví spletl dohromady.

Předseda zelených Bursík se zjevně rozhodl, že navrhne na místo ministra školství senátora Zlatušku. Ve straně bude mít problém. Nervozitu zelených trochu chápu, pan Bursík sice dostal a dostane na ministerstva vcelku úctyhodné kandidáty, ale zároveň to vypadá, že mu SZ posloužila jen jako výtah do vlády pro „osobnosti“, které s ní nijak bezprostředně nesouvisí. Věcně to může být dobré (nedovedu si představit, že by pan Zlatuška byl horším ministrem než paní Kuchtová), ale formálně to nějak nesedí.

Podle Petra Uhla (Právo) selhal Hutka, když emigroval, ačkoli ho nezmlátili ani nezavřeli (kolik lidí u nás emigrovalo, ač je nezmlátili ani nezavřeli - je z hlediska vyššího principu mravního nutnou podmínkou k emigraci to, že člověka zmlátí nebo zavřou?), a ne Nohavica, který se spustil s StB. Podle Uhla je třeba vystoupit proti estébákovi, který chudinku Nohavicu tak vystrašil. Proč? Zpíval či zpívá snad ten estébák někde na pódiu moralizující songy? Nikdo nechce Nohavicu zavřít. Je ovšem fakt, že má problém. Problém by neměl, kdyby např. nebyl veřejně činný. Estébák není veřejně činný. Myslí si pan Uhl, že je třeba napřed všechny estébáky zavřít (nebo snad dokonce postřílet), a pak se teprve bude moci hovořit o agentech? Na toto řešení první polistopadová garnitura, k níž pan Uhl jako ne nevýznamná postava patřil, rezignovala (a nemůžu říci, že bych jí zrovna tohle zazlíval). Tak co je to dneska za řeči?

Podobné nesmysly píše v MfD David Smoljak. „Že se nedokázal vzepřít tlaku tajné policie? Nejspíš nedokázal, stejně jako se svého času nedokázal vzepřít démonu alkoholu.“ Mezi donášením a alkoholismem je velký rozdíl. Pan Smoljak dále píše: „Označovat teď Nohavicu šmahem za „udavače z Těšína“ vyžaduje věru velkou míru zlé vůle. Asi jako kdybychom třeba Waldemarovi Matuškovi vypálili cejch „ožrala z Košic“. Pan Matuška ovšem nepráskal. Pan Smoljak zjevně patří k nějaké společnosti pro potírání alkoholismu, já k němu mám podstatně tolerantnější přístup, i když si ho bohužel už prakticky nemohu dovolit. „Morálně odsoudit je třeba především ty, co podlehli!“ volá ironicky a vyčítavě pan Smoljak. Jaképak především. Podlehnutí patří k věcem, které je třeba odsoudit. Podlehnout je lidské, ale rozhodně nemá znaménko plus, a odsouzení si zaslouží. Ostatně, základem pověrčivého vidění světa, který sdílejí křesťané, je, že hřích je podlehnutí a selhání. Ďábel nežije mezi námi, jen nás svádí. Z toho hlediska nechápu, proč by se na toho estébáka, co s Nohavicou pracoval, mělo pohlížet jinak než jako na člověka, který podlehl zlu – stejně jako Nohavica, ovšem ve větší míře.

Neznámí výtržníci nabarvili pomníku prezidenta Beneše před ministerstvem zahraničí hlavu na červeno. Stařičtí veteráni z druhé světové války (jmenovitě pan Horal, který proslul tím, že ač tankista, vydával se za letce) monument svého zesnulého guru demonstrativně očistili a vytkli ministerstvu zahraničí, že jim na něj nedává dost pozor. Viníky jsou podle nich „náckové“. Člověk nemusí být zrovna nácek, aby měl k zesnulému politikovi výrazně záporný vztah. Podle těch kmetů se ale nácek pozná podle toho, že nemá rád Beneše. Barvící akce byla samozřejmě přehnaná, jednak červená barva není žádný argument, a jednak, když už kdysi při přemalování tanku na Smíchově použili pan David a poslanci FS růžovou barvu, nebyl v tomto případě žádný důvod sahat přímo po rudé.

Vídeňský arcibiskup kardinál Schönborn se při slavnostní mši za Ottu von Habsburga vyjádřil pozitivně o habsburské monarchii, čímž vzbudil jakousi slabou nelibost čtk. Prohlásil, že svou otevřenou univerzalitou byla monarchie lepší než mnohé jiné státní útvary předtím i potom. Český člověk v tom nejspíš vycítí skrytou výtku vůči předválečné ČSR. Snad bychom se po tak velkém časovém odstupu mohli smířit aspoň s tím, že habsburská monarchie měla kromě svých stinných i četné světlé stránky, například tím, že v jejím rámci se český politický národ mohl rozvinout k tomu, aby byl schopen ustavit svůj vlastní stát. A že první republika měla kromě svých světlých stránek i stinné, zejména pokud jde o velmi nedokonalé uskutečnění občanské rovnosti.

Středa 21. listopadu
Státní zástupce Salichov zastavil stíhání Jiřího Čunka s tím, že trestný čin, z něhož byl obviněn, se nestal. Rozhodnutí může ještě zvrátit nejvyšší státní zástupkyně, předpokládá se, že tak neučiní. Zároveň státní zástupce v Šumperku rozhodl, že Čunek nespáchal trestný čin sexuálního obtěžování své sekretářky Urbanové a že na druhé straně Urbanová Čunka nepomlouvala a nevydírala. Tenhle druhý případ vypadal od počátku jako účelový a vycucaný z prstu a aspoň v mých očí Urbanovou jako svědkyni ve věci úplatku zpochybňuje. Podle průzkumu Faktum Invenio 2/3 lidí požadují, aby všichni politici, kteří jsou nařčeni z trestného nebo i jen nečestného jednání, ihned odstoupili. Rozuměl bych tomu, kdyby šlo o ty, co byli oficiálně obviněni. Jinak by to znamenalo, že by si kterýkoli psychopat nebo darebák mohl na kteréhokoli politika cokoli vymyslit, a tak ho zničit. Čunkovi se věnuje naše dnešní glosa.

Pokud jde o záležitost s tolik propíranou cestou předsedy Paroubka z Ústí do Mariánských lázní, udělal pan předseda podle mého názoru jedinou neodpustitelnou věc: shodil všechno na řidiče. Požádal agenturu, která ho zaměstnává, aby vyvodila důsledky z jeho dopravních přestupků, a dokud se věc nevyšetří, aby s ním ten řidič nejezdil. Je samozřejmě možné, že řidič volil způsob cesty (rámcově samozřejmě, třeba instrukcí „spěcháme“) zcela o své újmě, ale řekl bych, že je to pravděpodobné asi tak, jako že je na Marsu život.

„Některé archivní dokumenty potvrzují, že StB vyvíjela na zpěváka Jaromíra Nohavicu nátlak a vyhrožovala mu,“ píší v Právu. Samozřejmě, copak lze k udávání získat někoho dobrovolně? Jako formy nátlaku (obecně, ne v případu pana Nohavici) uvádí článek „vyloučení ze školy, hlášení do zaměstnání, odebrání pasu“. To všechno se přece dá přežít. Za protektorátu se lidé stávali konfidenty Gestapa, aby se vyhnuli mučení, koncentráku nebo gilotině. Po válce většinou skončili na popravišti, nevidím důvod, proč to zpochybňovat. A nikdo je dnes neprohlašuje za ubohé svedené chudáky a oběti gestapáků, pravých viníků. Pravda, ti lidé mohli nadělat a zpravidla nadělali daleko větší paseku než agenti StB za normalizace. Byla válka. Ale agenty StB zase nikdo nestaví ke zdi, nikdo nezavírá. Jde jen o to, aby se o tom vědělo a otevřeně mluvilo.

Kdo je v showbyznysu větší morální zrůda, ptá se v MfD pateticky Karel Škrabal, Nohavica nebo hvězdy normalizační pop-music? To je, jak by řekl náš pan prezident, úplně špatně položená otázka. Pan Nohavica samozřejmě není morální zrůda. Je to člověk, který pod tlakem selhal a dělal věci, které se dělat nesmějí. Kdyby tohle přiznal, byl by jeho případ tak říkajíc před lidmi i před Bohem vyřízen. Bohužel by to poznamenalo i jeho profesní kariéru, a proto to neudělá. Taky považuju za sprosté označovat Gotta, Vondráčkovou atd. za morální zrůdy. To, co provozovali po roce 1968, mi připadalo a připadá v některých ohledech nechutné a směšné, to je všechno. I oni pod tlakem selhali a dělali občas věci, které se dělat nemají. Jenže ani pan Gott, ani paní Vondráčková nepředstírali, že zpívají protestsongy, a pokud je mi známo, nespolupracovali s StB.

Tamtéž píše místopředseda PS Zaorálek: „Často slyšíme, že naší prioritou je politika respektování lidských práv všude na světě. Budiž. Jen bychom si měli vyjasnit, co se tím přesně myslí. Jestli to není také arogance a povýšenost vůči některým, kterým příliš nerozumíme.“ To by chtělo malounko konkretizovat. Např. já příliš nerozumím Rusku, kde se upevňuje tradiční samoděržaví a současně taky obnovuje chuť znovu sežrat to, co museli na konci osmdesátých let pustit (tj. taky nás). Taky příliš nerozumím tomu, když nějací prasáci v jedné zemi vyvezou holku za město, tam ji kolektivně znásilní a ona má podle čehosi, co v té zemi nazývají právem, být ještě bičována a uvězněna. Na rozdíl od pana místopředsedy mi to má vrozená povýšenost a arogance brání brát jako folklorní zvláštnosti.

Čtvrtek 22. listopadu
Agentura Factum Invenio a CVVM zveřejnily své volební modely. Z obou shodně vypovídá, že náskok ČSSD před ODS se zvětšil (činí v obou případech přes 5%). Pokud by teď byly volby, měl by rudý blok na pohodlnou neformální vládní spolupráci. Podle CVVM se přitom lidovci nebezpečně blíží pětiprocentní hranici. V Událostech by se dalo dohledat, jak vypadaly preference po roce Špidlovy vlády (v rychlosti, nemám moc času, jsem zjistil jen, že ČSSD byla v listopadu 2003 podle Factum Invenio pod 10% a předstihli ji i komunisté). Situace se tehdy ovšem nezdála být tak napjatá, hlavně v mezinárodní oblasti terorismus tolik nepokročil a Rusko se ještě natolik nehlásilo ke svým imperiálním ambicím. V Lidovém domě s ním ovšem spokojeni nebyli. Ale možná, že si minulost zkrášluji. V každém případě má ODS ještě co dohánět. Přece jen se mi nechce věřit, že by Paroubkova a Rathova ČSSD mohla v budoucnosti ODS v preferencích tak převálcovat. Respektive ODS by musela udělat nějaké ještě o hodně strašnější chyby, než jaké dělá teď.

Právo informuje o tom, že podle BIS u nás roste tlak organizovaného zločinu na stát. Vláda prý zločinu otvírá dveře. Je zajímavé, že v Právu v této souvislosti nezmiňují rozval ÚOOZ. ÚOOZ je tabu, protože údajně prohrál Paroubkovi volby. Jednak si myslím, že se tím Kubiceho vystoupení necelý týden před volbami trochu přeceňuje (bylo to ovšem velmi nekorektní a taky velká chyba), a jednak možná právě za to, že ten rozval přinejmenším dopustil, by si ministr Langer zasloužil dosti drsnou kritiku.

Poslanec Liška taktéž v Právu říká, že „zatím není naděje, abychom (my zelení, bd) byli pro radar“. Vyjadřuje se krajně opovržlivě o nynější vládě USA (mj. prý nemá důvěru ani kongresu, ani vlastních občanů, pokud se nemýlím, v americkém systému vláda důvěru Kongresu nepotřebuje a nemívá ji velmi často, a v případě pana Lišky je to řeč o provaze v domě oběšencově, protože „jeho“ vláda má v parlamentu důvěru jen díky dvěma přeběhlíkům a s podporou veřejnosti to taky není nic moc (viz výše o koaličních preferencích). Chtěl by taky čekat na novou administrativu v USA (i když dokonce i Jiří Paroubek už v USA zjistil, že stanovisko demokratů se od stanoviska republikánů v této věci v podstatě neliší). Pan Liška je v zahraniční politice trojským koněm opozice v koalici a spolu s lidoveckým poslancem Hovorkou by v budoucnu vyrůst do pohankovsko-mlčákovských výšin.

Zákonodárné shromáždění Petrohradu vyzvalo voliče k podpoře prezidenta Putina: „My, zákonodárci, bez ohledu na politickou příslušnost, vás žádáme, abyste se semkli kolem národního vůdce Vladimíra Putina a učinili tak volbu ve prospěch stability a rozvoje Ruska.“ Usnesení neodhlasovali všichni vstoje, ale prosadila je Putinova strana Jednotné Rusko přes odpor ústavně právního výboru. Preference stran před volbami do dumy prý vypadají tak, že by taky mohlo překonat nutnou 7% hranici pouze Jednotné Rusko (komunisté jsou zatím slabě pod). Rusové by si tak demokraticky odhlasovali vládu jedné strany. Pana Paroubka jistě potěší, že to nebude KSSS a že v Kremlu nesedí Brežněv. Ovšemže ne, sedí tam někdo daleko nebezpečnější. Pokud nynější ruské vedení neztratí nervy a českého králíka příliš nevystraší, bude ho mít za pět, šest let už zase na pekáči. Průkopníci typu pana poslance Lišky k tomu u nás už mocně pracují. Kdyby to aspoň dělali za Putinovy prachy! Ale ne, oni to dělají rádi a z čistého srdce (hulvát by řekl z blbosti). To je na tom zdaleka nejstrašnější.

Jinak ruská tajná služba trpí zatím jakýmisi dětskými nemocemi. O jednom případu píše dnes MfD a komentujeme ho v naší dnešní glose.

Polsko má také svou Brožovou-Polednovou. Jmenuje se Helena Wolińska, má na svědomí mj. zástupce velitele Armiji Krajowej generála Emila Fieldorfa a kromě toho má taky kliku, protože žije ve Velké Británii, která se doposud zpěčovala ji Polsku vydat. K případu se vrátíme.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.