Úterý 3. července
Ukázalo se, že dva z teroristů, kteří připravovali poslední atentáty v Londýně a Glasgowě, byli arabští lékaři pracující ve Velké Británii. Atentáty byly úplně zvorané: nálože v Londýně se nepodařilo odpálit, atentátníci nedokázali vjet s automobilem, určeným k odpálení, mezi turisty do letištní haly v Glasgow. Zraněni byli pouze oni sami a ještě je policie dostala živé. Je zjevné, že tak náročnou práci nelze svěřovat zas… intelektuálům.

Americká televize přišla se zprávou, že teroristické útoky hrozí i českým letadlům a letištím. Česká kompetentní místa to zuřivě popírají a odvolávají se i na západní zpravodajské služby, s nimiž spolupracují. Upřímně řečeno, nezdá se mi, že by teroristům ČR stála za nějakou spektakulárně akci. Řekl bych, že se jim hodí spíš jako zázemí pro různá setkání, relaxaci, možná i lehký a nenáročný trénink. Kdyby tu provedli nějakou spektakulární akci, o všechny tyhle možnosti by nejspíš přišli.

Jiří Paroubek poskytl rozhovor Mladé frontě Dnes. Prohlásil mimo jiné, že jeho manželství bylo velmi dobré, hezké, ale přešlo v posledních letech do určitého stereotypu. Myslím, že by udělal lépe, kdyby tu věc už příliš nerozmazával. Podstata věci je, že tvrdě kritizoval Topolánka za to, co pak provedl sám. To, jestli to jeden nebo druhý manželce řekl, nebo ne, na samotném faktu manželského rozvratu nic nemění. Opakuji, že nejde o to, soudit politika za takovou soukromou záležitost. Jen nesmí druhému vyčítat to, co udělá vzápětí sám.

Vyrojilo se několik průzkumů ohledně toho, jak naše veřejnost posuzuje stav demokracie v ČR. Ještě se k nim vrátíme.

V Mladé frontě Dnes kritizuje europoslanec a exministr zahraničí Zieleniec politiku nynějšího polského vedení ve vztahu k EU a zvlášť k Německu (výčitky ohledně nacistické minulosti). Jako příklad správného vztahu k minulosti uvádí Česko-německou deklaraci. Píše: „Česko-německá deklarace z roku 1997 v klíčovém odstavci říká: „Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti.“ A dále: „Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.““ Myslím, že pan Zieleniec se velmi mýlí. Právě snaha zamést minulost pod koberec (česko-německá deklarace je vzorový příklad) vede k tomu, že se vždy znovu a znovu hlásí o slovo. Úspěch deklarace byl jen velmi dočasný. Stvrdil situaci, v níž Němci nesmějí o minulosti (o tragických stránkách své minulosti) ani pípnout, kdežto „vítězové“ se k minulosti (tj. k německým vinám) vrací, jak se jim to hodí.

Soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 Sládek rozhodl, aby desetileté děvčátko, které se odmítá stýkat se svým otcem, bylo umístěno na psychiatrickou kliniku. Dítě se obrátilo dopisem na prezidenta Klause a prezident Klaus pak oficiálně požádal soudce, aby se případem znovu zabýval a své původní rozhodnutí pokud možno změnil. Ústavní experti (např. prof. Pavlíček) se domnívají, že jde o neobvyklý zásah „na hraně“. Já bych řekl, že je daleko za hranou. Jakkoli je rozhodnutí soudce Sládka problematické a kritizovatelné a prezident má jistě právo se k němu vyjádřit, nemůže ho jako představitel exekutivy o nic žádat.

Středa 4. července
Všech osm podezřelých z atentátů v Británii jsou zdravotníci, hlásá titulek v Právu. Dodejme jen „mimořádně nepovedených atentátů“. Zdá se, že se Al-Kajdá nakazila českým příkladem. ČR taky dodává na místa, kde se bojuje, nejraději zdravotnický personál. ČR to ovšem dělá, aby uchlácholila svou napůl pacifistickou, napůl komunistickou veřejnost, a taky v naději, že na ni pak teroristé budou o trochu hodnější. Experti z Al-Kajdá si to zjevně vyhodnotili úplně chybně a vyložili si to jako rafinovanou fintu. Není vyloučeno, že je teď zachvátí touha, která se zmocňuje všech napálených: pomstít se.

Polovina dospělých Čechů jsou milionáři. Konstatují rovněž v Právu. V Itálii, dokud měla jako platidlo liry, bylo milionářů ještě víc a v Maďarsku bezprostředně po druhé světové válce byli jeden čas všichni občané miliardáři – bohužel jen od chvíle, kdy dostali denní výplatu, do té doby, kdy si za své miliardy koupili, pokud měli kliku, kilo chleba. Pokud chcete počítat milionáře, je nejdřív třeba přepočíst koruny na eura.

Tomáš Pitr, právoplatně odsouzený za daňové podvody, nenastoupil dosud trest vězení a je údajně v tuto chvíli v umělém spánku. To je nová, zvláštní finta. Předpokládám, že v něm tato moderní, pánská forma Šípkové Růženky setrvá po celých šest nebo kolik let, na něž byl odsouzen. A až se probere, bude svobodný. Konečně jsme dospěli do stádia, kdy se i do oblasti vězeňství promítne to, co je už možné v oblasti zdravotnictví. Stejně jako nemocný nejtěžší období nemoci, kdy by jinak trpěl bolestmi, bude moci odsouzený dobu svého trestu prospat. Problém je, že zatím není jasné, kde pan Pitr spí. Správně by měl spát za mřížemi, aby bylo možné mu prospaný čas započítat do výkonu trestu.

Slavná americká herečka Shepherdová (hrála mj. ve velmi pěkném seriálu Měsíční svit) přijela do Karlových Varů a svěřila se médiím s přáním natočit blbý film. Paní Shepherdová je u nás na správné adrese: najde tu spoustu expertů, kteří jsou schopni jí poradit, jak se to dělá.

Jeho prezidentská výsost Václav Klaus se slitovala nad malou Terezkou a vyzvala jejího trapiče, soudce Sládka, aby ji koukal pustit z motolské psychiatrie. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Advokát Barbory Škrdlové alias Aničky navrhuje, aby komunikovala s policií (výslechy) pomocí telemostu. Doporučoval bych navrhnout mu kompromis a vyjít slečně Škrlové vstříc, ovšem s podmínkou, že se přenos nebude provozovat z Kodaně, nýbrž z Pankráce nebo z Ruzyně.

Prezident Putin zjevně na návštěvě u Bushových ještě rozvedl chruščovovskou dimenzi svého návrhu ohledně protiraketového systému. Podle něho by měl vzniknout mezinárodní informační systém, řízený ovšem z Moskvy. Je se bát, že by nejdřív začala fungovat ta jeho část, která monitoruje rakety letící ze západu na východ. Na tu druhou by se pak už možná nedostalo. Ruský list Gazeta napsal: „Zdá se, že hezké osobní vztahy mezi dvěma „chromými kachnami“ (list naráží na to, že jak Putin, tak Bush v dohledné době odcházejí z funkce) se každopádně podaří udržet, ovšem „oteplení“ vztahů mezi Ruskem a USA patrně očekávat nelze.“ To je střízlivý odhad situace: studenou válku spolu nadále povedou kamarádi.

Exposlanec ČSSD a známý český nacionalista Koudelka se v Právu rozepsal o případu demolovaného památníku v Brně. Odsuzuje to a poukazuje, jak jsme jinak tolerantní: „Vždyť dnes nikoho nenapadne ničit habsburský znak na budově Masarykovy univerzity v Brně, kde dříve byla německá vysoká škola technická“. Staré mocnářství mělo své velké mouchy, ale srovnávat ho s rudým samoděržavím považuji za nehorázné. Navíc se na rozdíl od JUDr. Koudelky velmi dobře pamatuji na to, jak různé veteránské a komunistické spolky zuřivě protestovaly proti tomu, aby byla v Praze do novogotické věžičky na nábřeží u Slávie vrácena jezdecká socha Františka I., ačkoli vůbec nešlo o oslavu císaře (to by mohlo napadnout jen idiota), ale o obnovu historické památky.

Jiří Paroubek se začal intenzivně zabývat tzv. rozvodovou komparatistikou. Jde mu o to, vystihnout propastný rozdíl mezi neřestným chováním věrolomného Topolánka a jeho vzorovým, chlapáckým přístupem k věci. Člověk má dojem, že rozvod byl jakousi korunou jeho manželství a z hlediska všeobecné mravnosti něčím ještě daleko významnějším než jeho sňatek. K tématu se ještě vrátíme, pan Paroubek mne k tomu vlastně přímo vyzval.

Dr. Rath píše v Mladé frontě Dnes kriticky o privatizaci nemocnic. „Poskytování zdravotní péče je velmi komplikovanou záležitostí a laik z ní dokáže posoudit tak akorát, zda jsou na něj doktoři se sestřičkami milí.“ Milý pane doktore, až budete v mém věku, dospějete k názoru, že je to dost důležité, protože jinak pro nás lékaři a sestřičky už stejně mnoho dělat nemohou. Článek je na autorovy zvyklosti poměrně málo sprostý a uvádí se v něm mj.: „Princip totiž tkví v tom, že poskytování zdravotní péče a její pojištění se vždy bude chovat jako monopol.“ To je, řekl bych jako laik, protiargument, který by stoupenci privatizace měli vzít dost vážně.

US-DEU a ODA podle LN opět mluví o spojení. Sčítání nul je ovšem natolik otravná disciplína, že je snad skoro zbytečné jí věnovat mediální pozornost.

Japonský ministr obrany, který se rozumně vyjádřil k otázce užití atomové bomby Američany ve válce s Japonskem, se musel napřed kát, poté rezignovat. To vyvolává otázky, nakolik se vlastně Japonsko pořádně vyrovnalo s druhou světovou válkou. Nebýt použití jaderných pum, obsadili by část Japonska Rusové, válka by byla delší, padlo by víc japonských vojáků a taky civilistů. Japonsko by se proměnilo v hromadu sutin jako Německo, přičemž následky pro ně by byly ještě strašnější – japonské aglomerace se spoustou dřevěných domů byly na klasické bombardování ještě citlivější než ty německé. Obávám se, že v tom, aby brali jaderné bombardování věcně a ne hystericky, Japoncům po desetiletí systematicky bránili evropští (a američtí) tzv. míroví aktivisté.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.