Pátek 5. ledna
Premiér Topolánek se na zasedání Výkonné rady ODS omluvil za své kritické výroky v médiích na adresu některých svých kolegů (ministra Tlustého, prvního místopředsedy Béma) a prohlásil, že pokud jeho nová vláda nedostane důvěru, dá svou (stranickou) funkci k dispozici. Zdá se, že nyní jej v ODS vysloveně podporuje jen poměrně málo lidí (např. místopředseda Nečas, senátor Kubera, předseda Senátu Sobotka). Je nepříliš pravděpodobné, že Topolánek důvěru získá. Výše jmenovaní pánové projevili loajalitu k předsedovi své strany v nesnadné chvíli a zaslouží si za to uznání.

Jak jsme už informovali, seznámil předseda ČSSD Paroubek prezidenta s plánem na vytvoření velké (přesněji řečeno „nárazníkové“) koalice ve třetím pokuse. Klausovi se zamlouvá to, že by (staro)nový předseda PS byl zvolen už během druhého pokusu o sestavení vlády (aby se předešlo „ústavní krizi“). Ve skutečnosti se to panu prezidentovi líbí asi hlavně proto, že to druhý pokus nemilovaného Topolánka likviduje ještě před tím, než fakticky proběhl. Navíc samozřejmě platí i to, co o plánu řekl předseda Senátu Sobotka: „Paroubkův projekt nabízí místo programu obchodování s funkcemi. Je to pokus o silové a nátlakové řešení, jehož smyslem je vytvořit faktickou vládu velké koalice bez programového a proreformního průniku programů.“ Paroubek si představuje, že takto utvořená vláda by byla ve funkci až do podzimu 2009 (proč tedy ne do řádného termínu voleb, do jara 2010?). Takovéhle vláda by sice neměla žádný program, ale podělila by se vyčerpávajícím způsobem o mocenské pozice. Z ODS a ČSSD by se stala pravice a levice jedné jediné státostrany, v jejímž nepsaném programu by se pojil šovinismus se špatně zakrývanými „socialistickými“ etatistickými prvky.

Paroubek se zároveň sešel s předsedou KSČM Filipem, zjevně se ho pokouší získat pro to, aby komunisté podpořili v opakované volbě předsedu PS Vlčka. Prý se to podařilo, tvrdí šéf ČSSD. Copak asi musel Filipovi naslibovat, aby se KSČM zavázala podpořit vlastní funus? (Je ovšem představitelné, že ČSSD bude moci i při existenci „velké“ nebo „nárazníkové“ koalice příležitostně leccos prosadit s podporou opoziční KSČM a zelených.) Zároveň Paroubek Filipovi slíbil, že ČSSD posoudí návrh KSČM, podle něhož by měla Poslanecká sněmovna usnesením doporučit Klausovi, aby „odebral“ Topolánkovi jmenování premiérem. Filip se odvolává na článek 62 ústavy, kde se v bodě a) praví: (prezident) „jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi“. Formulace přece neznamená, že prezident může odvolat premiéra kdykoli se mu zamane. To by byla pozoruhodná inovace, hodná revolučních tradic KSČM.

Předseda KDU Čunek, jak se ukazuje, Paroubkův plán (zatím) nepodporuje (včerejší informaci jsem převzal z Práva). Sorry, omlouvám se.

Premiér Topolánek oznámil ve stručném prohlášení pro média, že v současné době nežije se svou manželkou a bydlí se svou partnerkou Talmanovou. K jejímu údajnému těhotenství se nebude vyjadřovat, jde o téma, které je ve slušné společnosti neveřejné. Uznává, že situace není standardní a omlouvá se všem, které tento stav věcí netěší. Na další otázky týkající se jeho soukromého života nebude odpovídat. Kdyby něco podobného byl řekl před půl rokem, nikdo by na něho nemohl a celá věc by vyšuměla. Nepsal bych o tom, kdyby jeho postup v politických záležitostech nebyl metodicky velmi obdobný. Pan Topolánek zvolí obyčejně správnou variantu – bohužel až poté, co vyzkoušel několik špatných. Mezitím správná varianta tak říkajíc vyčichne.

Předseda spolku Šalamoun (jeho cílem je podpora nezávislé justice) John Bok napadl ministra Pospíšila za to, že dosud nezahájil kárné řízení s předsedkyní Nejvyššího soudu Brožovou, které spolek požaduje. Dr. Brožová se totiž provinila tím, že svým tvrdohlavým kverulantstvím „snižuje v očích veřejnosti důvěryhodnost orgánů státní moci“ a „pokračuje v zpochybňování prezidenta republiky“. Nemohu věřit vlastním očím: pan Bok a spolek Šalamoun se zjevně vrátili o dvacet let zpátky. Doufám, že „snižování důvěryhodnosti orgánů státní moci“ a zejména „zpochybňování prezidenta“ bude z iniciativy spolku Šalamoun brzy trestným činem. Není divu, že pan prezident tolik stál o to, aby se pan Bok ujal funkce ombudsmana. Byl by to nepochybně ombudsman podle jeho gusta: tj. superkozel zahradníkem. Dbal by především na to, aby nikdo nezpochybňoval Jeho Svátost Václava Klause.

Sobota 6. ledna
„Mladí křesťanští demokraté“ (občanské sdružení, které sice není součástí KDU-ČSL, ale úzce s ní spolupracuje) se ohradili proti nominaci paní Třeštíkové na ministryni kultury za KDU-ČSL. Paní Třeštíková veřejně prohlašuje, že nevěří v Boha, vyslovila se pro registrované partnerství a kritizovala v té souvislosti blíže neurčené církve, ale nejspíš katolíky (protože o ty si u nás každý volnomyšlenkář pucuje boty, ostatní církve jsou pro emancipované intelektuály příliš bezvýznamné). Pokud chce být KDU-ČSL moderní politickou stranou, měla by se zbavit (v české ateistické společnosti to platí dvojnásob) klerikálního přídechu; také nepovažuji její postoj k registrovanému partnerství za rozumný. S paní Třeštíkovou je jiný problém: kdyby byla jednoznačně spjata s nějakou politickou stranou, nevylučovalo by to sice úplně její případné vazby na nějakou lobby z pralesa českého oficiózního umění, ale dávalo by to aspoň nějakou naději na možné korekce v nasměrování životadárných ministerských penězovodů. „Osobnost“ je v těchto věcech daleko zranitelnější - a upřímně řečeno taky daleko podezřelejší. Nejrozumnější by bylo - podle návrhu zesnulého Pavla Tigrida – to ministerstvo zrušit. Jen velmi málo skutečného umění vzniklo z podpory státu obecně a v téhle zemi zvlášť. Bohatí mecenáši mívají lepší vkus.

Václav Klaus pozval na novoroční oběd předsedu ÚS Rychetského. Podle slov Rychetského spolu „obecně hovořili o situaci v justici“. V té souvislosti předseda ÚS mimo jiné prohlásil: „Nemohu zapírat veřejně známou skutečnost, že na pana prezidenta byly v posledních dnech podány dva další návrhy“ (od předsedkyně NS Brožové). V této situaci a s ohledem na to, jaké má Klaus názory na nynější úlohu soudů v ČR (řeči o „soudcovském korporativismu“) bych si, být dr. Rychetským, velmi rozmýšlel, zda prezidentovo pozvání přijmu.

ČSSD vyzvala premiéra Topolánka, aby neprodlužoval období bez důvěry a co nejdříve o ni sněmovnu požádal. ČSSD se dopustila metodické chyby: nejdřív se musí obrátit na prezidenta Klause a vyzvat ho, aby neprodlužoval období bez důvěry a co nejdříve Topolánkovu vládu jmenoval.

Prohlášení Mirka Topolánka k jeho osobním problémům (celý text byl zveřejněn teprve dnes) je plné nespravedlivých výtek médiím a nejrůznějších temných narážek na „politickou motivovanost“ novinářů. Nemohu si pomoci, ale kdyby byl pan Topolánek svůj osobní problém vyřešil co nejrychleji, neválel se v něm dlouhou dobu jako hroch a vydal pak stručné věcné prohlášení v tom smyslu, co je věcným obsahem toho nynějšího, nikdo by na něj nemohl. Do toho, zda se rozhodne nebo nerozhodne změnit životního partnera, nikomu nic není. Problém vznikne jen, když to dělá v exponovaném politickém období tři čtvrtě roku před objektivy kamer a fotoaparátů.

Exposlanec ČSSD a ústavní expert Koudelka, známý svým nekompromisním postojem k majetkovým nárokům zrádné šlechty, podpořil návrh předsedy KSČM Filipa na rezoluci PS, která by vyzvala prezidenta, aby Topolánka zbavil pověření sestavit vládu. Praví: „Tento postup Poslanecké sněmovny je nezvyklý, ale možný. Šlo by však jen o nezávazné doporučení. Doporučit prezidentu může kdokoliv cokoliv. Pokud však ústava či zákon nestanoví jinak, jsou doporučení právně nezávazná, byť mohou mít politickou váhu.“ Je pouze třeba dodat (na první pohled by to nemuselo být viditelné, a v tom je vychcaná zákeřnost Filipova návrhu), že politická váha takového usnesení PS bude stejná, jako kdyby Sněmovna navrhla prezidentovi, aby přiměl Topolánka udělat dva kotrmelce dopředu a dva kotrmelce dozadu, nebo aby ho dal vzhledem k jeho neurovnanému rodinnému životu vykleštit.

V souvislosti s výročím Charty 77 si nepochybně v příštích dnech užijeme své. Tak například Jiří Hanák píše v Právu o „mrštných chameleonech, kteří normalizaci prožili v příjemném závětří bankovních či jiných ústavů, dotovaných tehdejší mocí“. Pan Hanák má samozřejmě na mysli Václava Klause, snad by bylo bývalo o něco málo slušnější, kdyby to byl aspoň na plnou hubu řekl. Těžko doložit aristokratismus chartistického Olympu a jeho pohrdání veřejností plastičtěji. Drtivá většina lidí byla za totáče zaměstnaná v zařízeních tak či onak dotovaných tehdejší mocí. Dotované bylo např. celé bolševické zemědělství. Klause někdy v roce 1969 nebo 1970 vyhodili z Ekonomického ústavu ČSAV, protože si na rozdíl od pana Hanáka už tehdy myslil, že křížení bolševismu se svobodným hospodářstvím je nesmyslná utopie, a taky to veřejně říkal. Pak pracoval jako úředník na městské odbočce Československé státní banky (zaslouží si všichni tehdejší bankovní úředníci opovržení chartistických polobohů?) a teprve v posledních letech totáče v Prognostickém ústavu (podobně jako např. Miloš Zeman, měl pan Hanák ve své kritice na mysli taky jeho?). S Klausem se teď neshodnu skoro v ničem, ale to neznamená, že budu – v rámci svých skromných možností – mlčet k takovéhle sprosťárně.

„Rozšíří se seznamy StB“, zní slibný titulek v MfD. K tomuto tématu se ještě vrátíme, neboť něco podobného jsme už několikrát navrhovali.

Jsem připraven (vystřídat Topolánka), prohlašuje v rozhovoru pro MfD první místopředseda ODS Bém. Kdo by to byl do něho řekl! I k tomuto tématu se vrátíme.

Karel Steigerwald rovněž v MfD píše: „Zloduch byl estébák, agent byl (s uvážením všeho nemravu) jeho obětí.“ Na rozdíl od pana Steigerwalda si myslím, že obětmi byli v první řadě ti, na něž agenti estébákům práskali. Že to většinou dělali z donucení, je zjevné, lidé u nás pořád ještě tak nějak tuší, že práskat se nemá. Proto také nepráskali všichni. Ani všichni, na něž estébáci tlačili. V článku je ostatně tisková chyba: udavač není padlá duše. Udavač je podlá duše.

Historik Ivan Šedivý píše v Lidových novinách o masarykovském mýtu. Jeho základní teze je: „Rozšíření masarykovského mýtu však na jeho (Masarykův, bd) vrub nepadá. Národ si své historické mýty vytváří sám.“ Za všechno tedy může národ. Na národ se dá svést všechno, národ se nemůže bránit. Bránit se mohou jen konkrétní lidé. Pan Šedivý mýtus netvoří, ale podporuje. Jakkoli si Masaryka velmi vážím pro jeho statečnost a přímost, nelze přehlédnout, že se po roce 1918 stal obětí vlastní ješitnosti (velcí lidé mají veliké chyby). Už v maličkostech: slušný člověk nestrpí, aby mu za živa stavěli pomníky. Pan Šedivý je taky nadměrný optimista: za bolševika prý „navzdory obrovskému propagandistickému úsilí zůstala československá společnost vůči (komunistické, bd) interpretaci naší minulosti poměrně imunní“. Odvrácenou stránkou věci je, že o Masarykovi toho ti imunní lidé většinou nevěděli víc, než co skýtal prvorepublikový mýtus.

Pondělí 8. ledna:
„Mé vztahy s Topolánkem jsou zásadně zrušené,“ prohlásil v rozhovoru pro Právo Vlastimil Tlustý. Zároveň kritizoval skutečnost, že Topolánkova vláda už předem fakticky opustila myšlenku rovné daně a vzala za svou „Kalouskovu reformu“. Bude zajímavé, co Klausovi lidé (třeba pan Tlustý) vyjednají s Paroubkem a Sobotkou v rámci velké koalice. K frontálnímu útoku na Topolánka ovšem zatroubil i Václav Klaus pozoruhodným rozhovorem pro časopis Týden, k němuž se, pokud to stihnu, ještě dnes vrátím.

Německý „extrémní běžec“, který se pokouší oběhnout během jednoho roku celý svět, utrpěl v Česku významný nezdar: v Kladně mu kdosi ukradl z doprovodného vozidla veškerou výbavu včetně podvlékaček. Přesto se nehodlá vzdát. Absolvoval už mj. 700 km běhu bojujícím Irákem, ale ani tam se mu něco podobného nestalo. Zase jsme jednou jedničky.

Varšavský arcibiskup Wielgus, na něhož se provalilo, že donášel polské státní bezpečnosti, odstoupil bezprostředně před svou slavnostní inaugurací. Kdosi se v Polsku přimlouvá za „uskutečnění lustrací v církvi, a to lidským způsobem“. Něco podobného by prospělo i u nás, a nejen katolíkům.

"Přesto si však jako občan stojící tehdy i dnes mimo komunistickou stranu myslím, že dnešní KSČM je demokratičtější než tehdejší KSČ,“ píše v dnešním Právu Petr Uhl. To je pravda potud, že dnešní KSČM se musí přizpůsobit vnějšímu rámci demokratického právního státu. To ještě o její demokratičnosti nic neříká.

Církevní skandály nemusí být jen lustrační. Tak např. Československá církev husitská (jediná církev, jejíž členové nemusí věřit v Boha, soudím tak aspoň podle toho, že se k ní hlásí Václav Klaus a Jiří Paroubek), jen co se zbavila patriarchy Schwarze, má nový problém. Její pražský biskup Bican čelí obvinění, že se snažil získat mladíka, kterému křesťansky pomáhal po návratu z vězení, k milostným hrátkám. Bratr biskup zatloukal, ale oběť jeho chlípných choutek předložila záznam telefonického hovoru, v němž se svatý muž vyjadřuje podobně jako fotbaloví rozhodčí ve známé kauze („Když nemáš potřebu naplnit to po tý stránce tělesný, tak ten náš vztah nemá cenu, vole“, „neser mě, to jsem neříkal“). Církev husitská má na rozdíl od katolické demokratickou strukturu a biskupa může odvolat jen diecézní shromáždění. „Českoslovenští“ věřící (nebo věřící i nevěřící, pokud je opravdu víra v Boha v církvi dobrovolná) však na svém duchovním pastýři i přes jeho poklesek lpí.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.