Mluvčí pražského státního zastupitelství Zadražilová podala trestní oznámení na televizní novináře a na neznámé pachatele na policii nebo na státním zastupitelství, protože přispěli ke zveřejnění policejních odposlechů, které jsou součástí vyšetřovacího spisu. Přitom si prý byli vědomi, že informací může být zneužito k poškození nezúčastněných osob, o nichž odposlouchávaní hovoří. Podle Práva jde konkrétně právě o dr. Zadražilovou, na jejíž soukromé oslavě narozenin v budově vrchního státního zastupitelství v Praze se prý měli účastnit lidé, kteří se angažovali v aktivitách konkurzního soudce Berky. Nevím, má-li trestní oznámení podané mluvčí státního zastupitelství ze zákona větší váhu než to, co podává obyčejný čičmunda. Taky si zcela obecně a bez ohledu na tento případ myslím, že ani policisté, ani pracovníci státních zastupitelství nemají co dávat novinářům k dispozici odposlechy figurující v soudních spisech. Když tak ale učiní, nemůže se pak nikdo divit, že to novináři zveřejní, protože to patří k jejich práci (zatímco k práci policistů a státních zástupců nepatří vynášet informace tohoto typu). Tohle rozlišení je zcela zásadní věc a je třeba ho vší silou držet.

Senátoři ODS projevují rozpaky, pokud jde o omezení imunity poslance a senátora pouze na dobu mandátu. Troufne si to jen část klubu, je před volbami. Považoval bych za skandální, kdyby poslanec či senátor mohl být po skončení mandátu stíhán za to, co řekl nebo navrhl ve sněmovně. Na to se musí vztahovat doživotní imunita, jinak po paroubkizaci a rathizaci našeho veřejného života poputujou vždy po skončení volebního období všichni již nezvolení poslanci a senátoři do basy.

Za účasti prezidenta proběhla včera na Olšanech pietní vzpomínka na čs. občany ruského původu, kteří u nás našli útočiště po vítězství bolševismu v Rusku a ČSR je po druhé světové válce vydala Stalinovi (resp. Stalin si je bez zbytečných cavyků „vzal“ a česká vláda se nezmohla na jediné znaménko odporu). Předválečné ČSR slouží ke cti, že poskytla lidem, kteří museli z politických důvodů z bolševického Ruska uprchnout, útočiště (i když náš národní hrdina Jan Werich tenkrát spolu s Jiřím Voskovcem pěli: „Malý běženec, tlustý běženec, mete si to přes hranice…“ atd.). Patří k podstatě krátké a bezectné existence Benešovy a Gottwaldovy Třetí republiky, že tyto lidi vydala, v mnoha případech na smrt.

V Praze vystoupí „legendární“ Alexandrovci. Šaškovat při tom budou i české hvězdy popu, např. Lucie Bílá či Hana Zagorová. „Alexandrovci“ jsou pro mne spojeni s ruskou armádou, s vítězstvím bolševizmu u nás v letech 1945 - 1948 a zprostředkovaně s ruskou invazí v roce 1968 (tenkrát u toho ovšem osobně nebyli). Ve slavném stalinistickém filmu „Zítra se bude tančit všude“ slouží k tomu, aby se reakce (mezi studenty a učiteli na VŠ, pokud se dobře pamatuji) vybarvila. Rád se taky vybarvuji. Tento soubor je mi z duše odporný. Nemám nic proti tomu, aby u nás veřejně zpívali (např. našim komunistům), ale slušní lidé by se této podivné míchanici umění a velkoruské propagandy měli spíše vyhýbat.

Předsedkyni nejvyššího soudu Brožovou srazil večera na přechodu pro chodce třiaosmdesátiletý (!) důchodce za volantem automobilu Mazda a způsobil jí vážné zranění. Okolnosti nehody jsou zcela kuriózní a paní Brožová je v tuto chvíli velmi nepohodlná osoba. Jak se má člověk bránit spekulacím? I když, upřímně řečeno, nasazení důchodce v pokročilém věku jako smrtící zbraně by bylo, když odhlédneme od tragického kontextu, přímo haškovsky zábavné.

Ve Vídni se sešli prezidenti a premiéři vlád zemí EU, latinské Ameriky a Karibiku. Dohodli se na „užším strategickém partnerství“. Evropané přitom kritizovali vyvlastňovací akce prezidentů Moralese a Cháveze. Jak tomu má člověk rozumět? Divoké emancipační úsilí obou jmenovaných je namířeno proti USA a v druhé řadě i proti Evropě. EU tímto způsobem zároveň leze Američanům do zelí a zároveň kritizuje i podporuje jejich jihoamerické protivníky, kteří vlastně jdou i proti ní. Co znamená takové „strategické partnerství“?

Kateřina Jacques opakuje v Právu, že se jí dotklo, jak o ní kdosi psal jako o blondýně, prý se to na Západ od nás v politice už nedělá. Osoba, která chápe jako urážku, když někdo konstatuje, že má světlé vlasy, je nepochybně všeho schopná. Ve světle toho by mne jednak zajímalo, co a jak se opravdu semlelo na té prvomájové demonstraci, a za druhé: přispět ve volbách k tomu, aby se někdo takový octl v parlamentu, je politická nezodpovědnost hraničící se zločinem.

Alexandr Kramer se v Právu pozastavuje nad tím, že předsedovi KDU-ČSL Kalouskovi vadí, když premiér Paroubek hovoří o „panu papežovi“. Ve skutečnosti nejde o to, že by tím papeže nějak zneuctil, ale že tím dává najevo jakousi neomalenou nedovzdělanost. Není nic neobvyklého na tom, když se např. titul „pan král“ používá v lidové pohádce. Je ale krajně směšné, když ho používá předseda vlády země, která se odedávna chlubí ve svém regionu výjimečnou civilizovaností.

Lukáš Dolanský se v analýze LN (téma: co by znamenalo volební vítězství KSČM) domnívá, že by se tak Česko izolovalo od okolní Evropy podobně jako před časem Mečiarovo Slovensko. Obávám se, že je to omyl: Česko by se naopak těsně přimklo k Putinovu Rusku a patrně i k Číně. Rusko už není tím, čím bývalo, a Čína zatím ještě není tím, čím bývalo Rusko. I proto by to Západ zase až tak nepálilo a navíc by nemohl nic dělat, pokud by všechno proběhlo formálně demokraticky. ČR by se nejspíš nepodobala Slovensku za Mečiara, ale Albánii za Envera Hodži, ovšemže v modernější a mírnější podobě.

Jiří Paroubek byl podle očekávání zvolen předsedou ČSSD. Kandidoval sám, dostalo se mu drtivé podpory 92% hlasů. To je v demokratické straně poněkud neobvyklé, stejně jako 89% pro jediného kandidujícího místopředsedu Škromacha. Je to možné jen před volbami a v mobilizační atmosféře. Paroubek tvrdí, že místopředseda Škromach zastupuje „levici ČSSD“. Koho pak zastupuje on?

Strana zelených citlivě dopracovává svou imige, která dostala nejnověji výraznou podobu otevřenou výzvou sedmnácti prominentních členů strany, kritizující zásadně necelé tři neděle před volbami vedení strany i předsedu Bursíka. (Signatáři vzápětí vydali další dopis, v němž tvrdí, že se vlastně nic neděje; signatáři jsou jednotní v tom, že se problémy vyřeší po volbách: proboha, proč s nimi tedy lezli na veřejnost teď? Inteligentní a přesvědčivé). Už jen pouhou třešničkou na dortu je pak rvačka, k níž údajně došlo po schůzi volebního týmu strany v Moravskoslezském kraji: manžel jedničky na kandidátce bránil čest své choti proti poslednímu na kandidátce a údajně mu přivodil otřes mozku. Zprávy jsou rozporné a navzájem se rozcházejí, vypadá to však, že jde o událost, představující šťastnou syntézu slavné podsedické facky s incidentem při neshodách v pražské Židovské obci. Žádná ze zmíněných událostí ovšem neproběhla v politicky tak ožehavé době. Nepřímé sdělení pro voliče: když nás zvolíte, budeme se mezi sebou hádat jako psi a občas dojde i na facky. Zelení tak doufám nechtěně, ale zato vydatně napomáhají uskutečnění hrůzné Paroubkovy vize (faktická spoluvláda ČSSD s komunisty).

Paroubek obvinil na sjezdu sociálních demokratů ODS z prosazování „vulgárního kapitalismu“. (Sám je zaníceným stoupencem vulgární politiky, bohužel není v této zemi sám.) Expředseda ČMKOS Falbr zase přirovnal prezidenta Klause k Lukašenkovi, to je hysterické přehánění. Nesmyslné je rovněž Paroubkovo obvinění, že Klaus nerespektuje masarykovské pojetí státu – naopak, pokračuje v Masarykově praxi tím, jak strká všude, kam to jde, svůj všetečný nos. Rozdíl je jen v tom, že Masaryk se těšil tak velké úctě ve veřejnosti, že mu to většinou prošlo. Jinak je nový předseda ČSSD přímo posedlý touhou po zničení zelených: zjevně proto, že ke své koncepci menšinového vládnutí s podporou komunistů nemá žádnou alternativu.

Podpory v tom základním se Paroubkovi dostalo i od předsedy KSČM Filipa: KSČM realisticky netrvá na spoluúčasti ve vládě a ráda podpoří menšinový kabinet ČSSD, potvrdil to v Sedmičce na Nově. Zároveň Filip oznámil, že volby rozhodnou o tom, zda budou na území ČR americké základny. Dohodli se s už Paroubkem i na tom, že v žádném případě nebudou? Já bych je tu viděl docela rád. O méně závažných úmyslech ČSSD hovořil na sjezdu strany ministr Jandák: chce vtáhnout do kulturního dění celý národ. Po celé volební období se u nás bude zjevně odehrávat jeden obrovský happening.

Strana maďarské koalice chce, jak varovně píše Právo, otevřít otázku možného morálního a finančního odškodnění Maďarů, které po druhé světové válce postihly prezidentské (tj. Benešovy) dekrety. To jsou až na nepatrné výjimky všichni Maďaři ze Slovenska. Zvlášť jde o deportované na nucené práce do českých zemí (asi 45 tisíc lidí, teoreticky se po pár letech mohli vrátit domů, polovina neměla kam, jejich domy byly rozkradeny). SMK je jediná strana v česko – slovenském geografickém prostoru, které takový požadavek neuškodí. Skoro jí závidím. Má svých deset procent na Slovensku jistých. Za Fica to sice Maďaři na Slovensku nebudou mít lehké, ale Mečiarové a Ficové přicházejí a odcházejí, oni je přežijou.

Poslanec-komentátor Jičínský píše v Právu: „hlasatelé primitivního antikomunismu u nás stále vytýkají Václavu Havlovi a OF, že do čela nové vlády po 17. listopadu 1989 a potom i první vlády po svobodných volbách v létě 1990 instalovali bývalého komunistu Mariána Čalfu. V OF přitom nebyl v té době nikdo, kdo by měl znalosti a praktické zkušenosti potřebné pro výkon vrcholné exekutivní funkce ve státě, kdo by uměl řídit vládu. Čalfa to tehdy dokázal a bylo to v zájmu klidného přechodu moci a úspěšného začátku demokratického vládnutí.“ Jako jeden z hlasatelů primitivního antikomunismu si myslím, že potentáti z někdejšího OF se nemají co chlubit tím, že byli neschopni převzít vládní otěže a museli proto dosazovat na stěžejní místa (nikoli např. na místa poradců na omezenou dobu) exponenty minulého režimu. Díky tomu pak ten „klidný přechod moci“ a „úspěšný začátek demokratického vládnutí“ vypadaly tak, jak vypadaly.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.