Maďarské konzervativně liberální MDF odmítlo po jednáních, v nichž mu FIDESZ nakonec nabídl za (vzájemnou) podporu v druhém kole voleb premiérský post, jakoukoli spolupráci. Tím jsou volby vlastně s definitivní platností rozhodnuty ve prospěch levice. Kritika MDF na adresu FIDESZu (vyčítalo mu populismus a levicový program) byly v mnoha ohledech oprávněné a volební program MDF mi připadal rozumnější, ale strana se dostala do parlamentu s odřenýma ušima a zatím předvedla jen neochotu komunikovat a silácká gesta. Co si od toho do budoucna slibuje?

To předseda polské PiS Kaczynski je komunikativnější, už se dohodl s extremistickou Sebeobranou na jakési spoluvládě. Před volbami o ní říkali, že je levější než komunisté, a byla to pravda. MDF předvádí zjevně nevstřícnost, PiS vstřícnost na nepravém místě.

Roman Joch v Mladé frontě dnes vášnivě obhajuje trest smrti: „Samozřejmě, že člověk má právo jiného člověka zabít, i když mu život nedal. Máme právo zabít tyrana, jenž nařizuje masakry nevinných. Máme právo zabíjet vojáky agresora. Máme právo v sebeobraně zabít útočníka, jenž nás ohrožuje… život vinný vraždou je přípustné popravit, ale život nevinný je nedotknutelný absolutně.“ Vojáci agresora jsou velmi často nevinní lidé, kteří měli na vybranou buď se nechat popravit, nebo jít na frontu. Ve válce se nelze vyhnout zabíjení nevinných. Svaté nadšení pana Jocha mne poněkud děsí. Přikázání nezní „Nezabiješ kromě případů a, b, c, atd.“ Zabít bližního je vždycky hřích; jsou jen případy, kdy má člověk naději, že mu ten hřích bude odpuštěn. Zabití ve válce nebo v sebeobraně mezi ně bezpochyby patří. Zda mezi ně patří poprava, o tom mám vážné pochybnosti.

Kromě nejrůznějších nepokojů, od řádění mladých imigrantů v předměstích Paříže až po demonstrace proti novému zákonu o prvním zaměstnání (demonstrujícím se tak zalíbily, ž v nich pokračují i poté, co vláda prokázala slabost a zákon odvolala; krásný příklad toho, jak se kapitulantství před kravalisty nevyplácí), zachvátila Francii vlna feministického vyvádění: modré punčochy žádají, aby bylo zrušeno, resp. zakázáno slovo slečna (mademoiselle) , protože se jím prý dává najevo, že dotyčná je sexuálně „k mání“. Má se říkat jen paní (madame). Hnutí je podle mého málo důsledné. Francouzština, která je mezi evropskými jazyky poměrně pokročilá, pokud jde o emancipaci (má jen mužský a ženský rod, středního se zbavila) se nesmí bát udělat další, rozhodující krok, a zrušit rody vůbec. Příkladem nechť jsou jí ugrofinské jazyky, které je nemají od samého začátku. „Allons, enfants de patrie!“(člen v duchu modernizace již vypouštím).

Ministerstvo obrany po dohodě s německým Lidovým spolkem pro péči o německé hroby umístí ostatky padlých německých vojáků a civilistů (civilisté ostatně nemohou padnout, ty je možné jen zavraždit) někam do vojenského prostoru na Brdech, dokud je nebude možné pochovat, nejspíš na vojenském hřbitově v Mariánských Lázních. Záležitost je dosti ostudná a vrátíme se k ní. V Právu se při této příležitosti píše: “Od začátku 90. let byly v Česku pohřbeny tisíce německých vojáků, kteří padli během první a druhé světové války.“ Tomu nerozumím, během první světové války se na území dnešní ČR vůbec nebojovalo.

Paroubek vyzval žertovným způsobem předsedu Topolánka na předvolební televizní souboj. Paroubkova pravá (nebo lépe levá, když jde o levici?) ruka, ministr Rath, k tomu prohlásil: „Předpokládáme, že se (Topolánek, bd) nebude dále skrývat jako nějaká zbabělá baba, ale že jako muž předstoupí před sekundanty, kterými je vlastně celý český národ.“ Takoví jako dr. Rath měli vždycky plnou hubu národa. ODS se nyní pře se sociálními demokraty o koňský trus, který po spektakulárním předávání výzvy (přivezli ji kočárem) zbyl před sídlem strany. Není příliš pravděpodobné, že by se tímhle způsobem Paroubkovi podařilo ovlivnit tu část veřejnosti, kterou zatím nezískal. České veřejné mínění je už teď dost silně polarizováno, a na ty, kteří si myslí, že jedni jsou za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou, že ve sporu mezi ODS a ČSSD jde přesně o to, co zbylo po koních na Jánském vršku, to žádný velký dojem neudělá a volit nepůjdou.

České feministky (asi aby nezůstaly pozadu ze těmi francouzskými, viz včerejší Co týden dal), protestují proti jakési televizní reklamě, protože prý pracuje se stereotypy, jako např. že žena je ta, kterou si muž musí před manželstvím vyzkoušet, jestli dobře funguje coby hospodyně, což je „negativně genderově zatížený způsob testování „kvalit“ mladé ženy“ (když čtu takovéhle formulace, zmocňuje se mne touha přestoupit na islám). Existují však ještě zadřenější stereotypy. Například ten, že ženy nosí sukně, kdežto muži kalhoty. V moderní době se to zčásti podařilo odbourat, ale jen nedůsledně a (což je pro nerovnoprávnost obou pohlaví příznačné) jen na ženské straně: mnoho žen už nosí kalhoty, ale zatím jen velmi málo mužů sukně. Mělo by se s tím něco dělat.

Mladá fronta Dnes cituje některé výroky našeho ministra kultury: „Lidi, když zvolíte ODS, dostanete přes držku“, „ono je to hezký, rovná daň, ale koukněte se na Slovensko, kde ji zavedli. I to žrádlo je tam dražší“ atp. Něco takového tu od dob Václava Kopeckého nebylo (a i tomu Gottwald přece jen funkci ministra kultury nedal, svěřil ji mrtvole Zdeňka Nejedlého).

U premiéra Paroubka se předvolební horečka projevuje náhlým návalem zbožnosti. Navštíví před víkendovou debatou s Bursíkem bohoslužbu Čs. církve husitské v Jílovém (s tou zbožností to ale zase nebude až tak horké, připomínáme, že podle naší hypotézy je Čs. církev husitská jedinou církví, jejíž příslušníci nemusí věřit v Boha). Jeho budoucí sok Bursík se prý „hlásí ke katolicismu“, ale do kostela chodí jednou ročně, a to o Vánocích. Zdá se, že přinejmenším v tomhle nezůstává svému debatnímu partnerovi nic dlužný.

Ministr Rath upozorňuje voliče, že jen pokud bude po volbách vládnout menšinová vláda ČSSD podporovaná komunisty, nezvýší se dosavadní spoluúčast pacientů na léčbě. Voliči, kteří z toho nebo onoho důvodu nechtějí volit sociální demokraty, by tedy zjevně měli dát svůj hlas komunistům. Motiv dr. Ratha je jasný: pokud se nezrealizuje tato varianta, je velmi pravděpodobné, že jako ministr skončil. (Na základě svých dlouholetých životních zkušeností se obávám, že se Ratha jen tak nezbavíme. Lidem tohoto typu se v Česku tradičně daří).

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.