Podle Práva ministr Heger prohlásil, že protest lékařů (dodejme části nemocničních) by nebyl možný, kdyby byl v resortu pořádek. Poslanec Šťastný žádá, aby se podobná forma „protestu“ stala napříště trestným činem. A někteří rozlícení pacienti se dokonce dožadují, aby bylo známo, kdo z lékařů se „protestu“ přímo zúčastnil – chtějí se mu do budoucna vyhnout. Považoval bych za neblahé, kdyby se po „ukončení“ záležitosti přešlo jen tak klidně k dennímu pořádku, zvlášť když, jak vidno, některé věci zůstávají otevřené.

Za prvé: dám na tvrzení odborníků, že v resortu je nepořádek. Výtky, že o protestu mluví lidé, kteří problematice zdravotnictví nerozumějí, ovšem považuji za nestydaté. V „protestu“ vůbec nešlo o nějakou odbornou zdravotnickou záležitost, ale o mravní selhání „protestujících“: donutili vládu přistoupit na jejich požadavky hrozbou ochromení větší či menší části nemocniční péče. Ta hrozba se dotýkala přímo či nepřímo celé veřejnosti (všichni jsme pacienti a nikdo z nás neví dne ani hodiny). I kdyby jejich požadavky byly sebeoprávněnější (podle mne je požadavek „dohodnutého“ navýšení platů nepřiměřený), nátlaková metoda, kterou použili, je nepřijatelná a i ty nejspravedlivější požadavky devalvuje. Stávají se ve sporu nepodstatnými.

Za druhé: tvrdit, že platy byly jen jedním z požadavků (budí to občas dojem, že až v druhé nebo třetí řadě) je pokrytecké. Celé jednání se v první řadě točilo kolem nich.

Za třetí: představa, že přidáním se nemocniční lékaři začnou chovat k pacientům slušněji, je směšná. Ti, co se chovali slušně doposud, se tak budou chovat dál, a ti, co se to dosud nenaučili, toto manko tím, že dostanou přidáno, nedoženou. Ředitel jedné nemocnice se vyjádřil v tom smyslu, že bude teď důsledněji dbát na to, aby se chování některých lékařů zlepšilo. Ale (ptám se), nestali se z ředitelů nemocnic díky vládní kapitulaci ve větší či menší míře jen bezmocná pimprlata v rukou LOK a ČLK?

A za čtvrté a za poslední: k požadavku na zpřísnění zákonů jsem skeptický. Kdo má v ruce tak mocnou zbraň jako je ohrožení svých bližních, neváhá ji použít a stojí proti tak slabému protivníkovi, si vždycky najde cestu, jak je obejít. Úspěch „protestu“ je dokladem mravního úpadku jedné části naší populace (a asi i mravního úpadku všeobecně). To se přísnějšími zákony do pořádku nedá. Je třeba o věci psát a mluvit, je třeba, aby se v diskusi prosadilo slušnějí stanovisko proti neslušnějšímu. A pokud jde o nápad se „seznamy“, je třeba ho odmítnout. Nějaká ostrakizace „protestujících“ je jednak neuskutečnitelná a jednak nesprávná. Kdo stanoví míru podílu jednotlivých účastníků na akci? Kdo vyloučí, že aspoň někteří z nich nahlédnou v příštích měsících a letech problematičnost svého jednání? Budoucí shoda o problematičnosti akce je nesrovnatelně důležitější než dodatečné „trestání viníků“.

Ostatně je zjevné, že žádné seznamy „protestujících“ nebudou. Pokud jde o seznamy těch, co „protestující“ kritizovali, jsou k dispozici. Je to malý kamínek, z něhož se skládá mozaika zbabělosti celé nemocničně lékařské akce.

Lidovky.cz 24. února 2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.