Nastalo citlivé období, druhá polovina srpna, a naši slovanští bratři na východě opět organizují bratrskou pomoc. Konvoj už prý vyrazil, obětí bude tentokrát Ukrajina. Bratrská pomoc se poskytuje zásadně proti vůli příjemce, těží však z jeho neopatrnosti. Ukrajinci včas a dost hlasitě neprotestovali, tutéž chybu udělali západní politici a zjevně i Mezinárodní červený kříž, který se od role spoluorganizátora bratrské pomoci distancuje až následně (představte si, jak by bylo roztomilé, kdyby byly tanky, které k nám dorazily v srpnu 1968, označeny stejným symbolem, jaký zpravidla zdobí sanitky). Otázkou je, co všechno kromě dětské výživy bude dodávka obsahovat, jak početný a jak technicky vybavený bude doprovod, a zda náhodou nebudou humanitární konvoje zákeřně napadeny bandami ukrajinských fašistů, což by regulérní ruské armádě (bez červených křížů) umožnilo plnou silou a humanitárně zasáhnout, aby zjednala pořádek.

Vladimír Putin je v Rusku od zdařilého Blitzkriegu na Krymu na vrcholu popularity. Je však svou politikou a svou popularitou taky vlečen, což je bezděčným důkazem její naprosté nezodpovědnosti. V poslední době se ukrajinská armáda konečně konsolidovala a hrozí, že kritickou oblast kolem Doněcku a Luhansku zpacifikuje. Pak by panu Putinovi popularita nejspíš zase výrazně klesla. A tak se vzrůstající rychlostí žene do slepé uličky. Podaří se mu ji prorazit?

Nynější rychlá eskalace mezinárodně politické situace (problémy kolem Gazy a Iráku jsou ve srovnání s tímhle něco zcela podružného) mi velmi připomíná velmi podobnou eskalaci z druhé poloviny padesátých a první poloviny šedesátých let minulého století (sledoval jsem ji tehdy jako zcela bezmocný obyvatel ruské kolonie s květnatým názvem „ČSSR“ a nemohl jsem se odreagovat ani tím, že o ní něco napíšu na internet). V mnohém je podobná, v něčem se ale zároveň liší.

V období od počátku berlínské krize do vyvrcholení krize karibské bylo Rusko sebevědomou imperiální supervelmlocí. Ovládáno mesianistickou bolševickou ideologií usilovalo rozšířit a posílit svůj vliv ve světě, nejprve v citlivé oblasti obklíčeného svobodného Berlína, pak s využitím nově získaného spojence, Castrovy Kuby. Tehdejší ruská „jednička“, Nikita Chruščov, byl (podobně jako dnešní ruská věrchuška) přesvědčen, že Západ a Američané jsou papírový tygr a od roku 1961 také že tehdejší americký prezident Kennedy je nezkušený politický nováček. A tak Chruščov bral otázku raket s jadernými hlavicemi na Kubě jako jednu kapitolu silového přetlačování dvou nejmocnějších zemí světa. Ukázalo se ovšem, že Američané berou problém raket jinak, jako základní otázku národní bezpečnosti, že Kennedy je v rozhodující chvíli schopen nazřít vážnost situace a rozhodně bránit národní zájmy své země a že demokratické země všeobecně nejsou tak bezbranné, jak ve své mírumilovnosti vypadají. Navíc evropský Západ byl tehdy slabý a byl si naštěstí o hodně víc než dnes vědom, jak dalece je odkázán na pomoc amerického spojence. A tak v rozhodující chvíli karibské krize neměl falešný hráč pokru z Moskvy žádnou kartu v rukávu, nezbylo mu než potupně couvnout a jeho podřízení se ho do roka zbavili.

Ideologií dnešního Ruska je „revize výsledků studené války“, které jeho politické špičky, ale zjevně i většina obyvatelstva považuje za podobnou křivdu, jako kdysi Němci versailleský mír. Statut Ukrajiny připomíná spíš statut Rakouska anno 1955 než statut Berlína z téže doby a spor o Ukrajinu nemá pro západní politiky na první pohled ten osudový charakter, jako měl tehdy spor o Berlín či pro Američany spor o rakety na Kubě, tj. chybí jasné vědomí, že nejde jen o lidská práva, ale navíc ještě taky o krk. Nynějšího amerického prezidenta je při vší úctě obtížné srovnávat s Johnem Kennedym a evropský Západ, Evropská unie, má jakési iluze o své síle. Putin je pod větším domácím tlakem než Chruščov a je zároveň vystaven většímu pokušení považovat Západ za papírového tygra. Dnešní ruský režim se liší od toho bolševického, který byl daleko rigidnější, ale taky konsolidovanější a vypočitatelnější. Důkaz stability autoritativního režimu je např. i to, že se dokáže ukázněně, spořádaně a organizovaně podělat. Základní vlastností ruské imperiální politiky až dosud bylo, že nebyla schopná vést agresi proti srovnatelně silnému soupeři, tím méně proti výrazně silnějšímu. Dnes je o něco pravděpodobnější než dřív, že se Putinovi situace úplně vymkne z rukou.

A konečně: velký zdroj nestability představuje pro Západ jeho „postkomunistická oblast“ a v ní zejména bermudský trojúhelník Česká republika – Slovensko – Maďarsko. Problém těchto zemí ve srovnání např. s Pobaltím nebo Polskem je, že dosud nemají z Ruska dost velký strach. Strach z Ruska je politicky velmi produktivní. Náš problém přitom nespočívá v tom, že bychom byli tak velcí nebojsové, ale že, až nám dojde vážnost situace a ten strach konečně dostaneme, bude už pozdě.

12. srpna 2014