Dostal jsem (zatím jen předběžně) k vánocům 600 Kč. Nadělili mi je pánové Sobotka, Babiš a Bělobrádek. Sobotka mi chtěl původně dát víc, Babiš míň, předseda KDU-ČSL nakonec v duchu nejlepších tradic své strany nabídl kompromis mezi tím obojím. Upřímně řečeno, dovedu si představit mnoho hezčích dárků k vánocům, některé se v odstupňované míře týkají všech tří zmíněných pánů.

Vládní koalice potřebuje sehnat ústavní většinu k Zákonu o rozpočtové odpovědnosti („Finanční ústava“). Bylo by to především gesto, jímž by vláda demonstrovala svou loajalitu k „hlavnímu proudu dění v Evropské unii“ (cituji z Práva). Opozice (tedy aspoň ta demokratická) by ráda vládní ouzkosti využila k tomu, aby jí aspoň trochu zkomplikovala život. ODS žádá sankce za nedodržování zákona včetně hmotného postihu vládních činitelů. Doporučuji, aby byl finanční postih rozšířen nejen na rozpočtovou kázeň, ale na všechno, např. soudci by měli být trestáni za nespravedlivé rozsudky (o tom, co je spravedlivé a co ne, se bude rozhodovat na ulici, to se v minulosti už mnohokrát osvědčilo, aspoň na přechodnou dobu) a policisté za to, když se dostatečná většina obviněných nepřizná. A tresty by se neměly omezovat na pouhý finanční postih. Nabízí se široká škála dalších možností od bolestivého výprasku po napíchnutí na kůl (u našich rumunských partnerů v EU s tím mají historické zkušenosti, třeba to tam ještě někdo umí). Mám dojem, že pan Stanjura do Nových pořádků docela patří, ostatně jeho strana i on dala už najevo jakési zatím stydlivé sympatie k Babišově Anofertu. TOP 09 zase požaduje rok co rok pravidelné snižování strukturálního schodku o dvacet miliard Kč (to by pan Sobotka asi musil na vánoční dárky pro penzisty, a nejen na ně, rychle zapomenout). Za poměrů z podzimu 2013 by snad mohla koalice počítat s podporou Okamurova Úsvitu, ten se ale nenapravitelně a nedefinovatelně sesypal. Nic však není ztraceno: rozpočtově odpovědná může být nakonec každá vláda i bez finanční ústavy, kdežto jsou vlády, kterým by ani ústava jako řemen k zodpovědnosti nepomohla. Všimněte si, že jsem nikoho nejmenoval.

V Nových pořádcích se už dlouho a vášnivě diskutuje o případném zvýšení povolené rychlosti na dálnicích. Nové pořádky nejsou můj problém a mám k nim zhruba takový poměr jako k ČSSR za Antonína Novotného („Zlatá šedesátá“), jen uznávám, že je to teď pořád ještě o něco lepší (tenkrát to ovšem zase byla větší sranda, protože Zlatá šedesátá se permanentně a nezadržitelně sypala; byla tedy na rozdíl ode dneška naděje na něco kloudnějšího, naděje ovšem, jak se ukázalo, zcela šálivá; dnes je ostatně naděje taky, mají ji moje vnoučata). Takže rychlost na dálnicích v Nových pořádcích mi v zásadě může být ukradená, přesto nemohu zamlčet, že mi ten nápad připadá jako ukrutná blbost. Ne že by to snad technicky nešlo. Ale: dosavadní situace byla taková, že obecně platí zásada: existuje jakási závazná nejvyšší povolená rychlost, a tam, kde je ji třeba omezit, se omezí. Neplatí to všeobecně, např. v obcích bývá někde nejvyšší povolená rychlost snížena, jindy zase zvýšena, což zvětšuje jak chaos, tak příležitost k vybírání pokut. Nyní se tato možnost ještě podstatně rozšíří až k nepřehlednosti.

V Právu jsem se dozvěděl, že zakladatel Wikileaks Julius Assange bude v Jihlavě hostem “inspiračního fóra“ letošního mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, a zaradoval jsem se: konečně bude možné darebáka na základě nějakého mezinárodního zatykače zatknout a vydat světské moci k potrestání (raději bych ho viděl v USA než ve Švédsku, protože tam by mohl dostat případně 380 let bez možnosti předčasného propuštění a směl by se po zbytek života dívat jen na černobílé televizní programy s náboženskou tematikou). Pan Assange nás ovšem navštíví jen prostřednictvím telemostu, zatčení by tedy mělo jen po výtce symbolický charakter.

Všiml jsem si už před časem, že nejvíc zajímavých informací a podnětů nacházím v Právu. Je to svým způsobem logické. Právo nepatří Agrofertu, zachovává si v sobě cosi ze svobody Starých pořádků (zvykli si na ten standard po listopadovém převratu a zatím si ještě nestihli odvyknout). Zároveň představuje jakousi kontinuitu s minulostí ještě vzdálenější, s předminulým, tj. předlistopadovým režimem, jehož duch je v něm leckdy – zjevně někdy i docela bezděčně – přítomen, což mne mocně dopuje: jsem totiž „zastydlý antikomunista“: co je „komunismus“, jsem sice nikdy pořádně nepochopil, ale co jsou předlistopadové pořádky, to jsem pochopil moc dobře, protože jsem v nich strávil převážnou většinu života - a jsem jejich velmi zastydlý a zuřivý nepřítel. A pokud jde o zahraničně politické zpravodajství Práva, projevuje se v něm „duch“, který v sobě harmonicky spojuje současnost, minulost a, nedej Bože, i budoucnost, totiž „duch Kremlu“ (zajímalo by mne, zda ten duch je personifikovaný, honorovaný a obdařený vojenskou hodností). Právo je pro mne ostrov, maják jistoty v dnešním rozviklaném světě: zachovává si od mých skoro dětských let jakousi kontinuitu (mj. půlku svého jména a grafickou úpravu loga), zároveň dokázalo vstřebat cosi ze všech proměnlivých dob, jimiž proplouvalo, nejprve jako těžkopádný ledoborec, po listopadu 1989 jako hbitá bukanýrská fregata. Když je člověk čte, má pořád o čem psát a proč mít vztek. Babišoviny jsou spíš složité a důmyslné aparatury na potlačování nejrůznějších informací. Díky za Právo! Protože se s postupující dobou mé finanční možnosti tenčí a tenčí, už brzy nebudu mít peníze na to, abych si mohl kupovat něco jiného. Myslím ale, že mi to zbytek života nějak vystačí.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.