UDÁLOSTI: Proč byl Havel lepší než Klaus
Exprezident v televizi znovu předvedl těžko snesitelné mentorování: česká politika se utápí v malichernostech a netýká se „bazálních otázek směřování státu“. O „bazálních otázkách směřování státu“ by měl rozhodovat prezident, kdežto premiér a vláda by se měli zabývat každodenní politikou v takto vymezeném terénu. To jednak není v souladu s ústavou a jednak si to žádný ministerský předseda nikdy nenechá líbit. Na druhou stranu celkem věcně odmítl referendum o evropské smlouvě a o radaru, a hlavně jednoduše a přesvědčivě vysvětlil, proč není slušné vylučovat Turecko z evropské integrace. To, že pozitiva jeho vystoupení souvisí se zahraniční politikou, není žádná náhoda.
Havel měl štěstí
Pokusme se z odstupu a na pozadí zkušeností s Klausem zhodnotit ve třech bodech Havlovo prezidentování. Vnitřní politika: Havel měl svým způsobem štěstí. Za prvé, česká politika v jeho době ještě nedorostla do stavu, kdy proti sobě stojí dva zhruba stejně silné tábory, které se nedokážou dohodnout prakticky na ničem a vedou spolu jakousi studenou občanskou válku. Za druhé, byl by se asi chtěl do denní politiky plést intenzivněji, ale chyběla mu politická obratnost a měl dva silné a agresivní protihráče, Klause a Zemana.
Dostal se do defenzivy, bylo cítit, že se cítí lépe v zahraničí.
Když defenzivu prolomil (Sarajevo, Špidlova koalice), býval zásah problematický a výsledky krátkodeché.
Havel představoval prezidenta, který toho fakticky moc nezmůže: to ale odpovídá jeho místu v našem ústavním systému. Tedy z nouze ctnost. Když vidíme, k čemu chtě nechtě přispěl Klaus svou aktivitou (zrod fenoménu Paroubek, klacky pod nohama Topolánkovy vlády), není těžké dospět k závěru, z nouze ctnost je taky ctností - aspoň v politice.
Populismus: Havlovi záleželo hlavně na dobré pověsti v zahraničí. Jeho ideologie „globální zodpovědnosti“ je bohužel soubor vznešených banalit. Bylo by však nespravedlivé přehlížet, že ohledy na to, co si myslí a řeknou politici z civilizovanější části světa, bývají užitečné. Havel nebyl tolik spoutaný tím, co rádi slyší našinci, a tak se hned na začátku kriticky vyjádřil k vyhnání sudetských Němců (nakonec couvl, ale byl v té věci mezi politiky úplně sám) a na konci podpořil americký zásah v Iráku. Klaus jako pragmatik a počtář procent popularity má svázané ruce. Co si za svou popularitu koupí? Prezident popularitu tolik nepotřebuje.
Zahraniční politika: Klausovou hlavní starostí je suverenita (suverenita má ale smysl jen jako instrument, ne jako samoúčel). Suverenitu je třeba hájit proti „socialismu“, což je jakási syntéza Prodiho Bruselu s Brežněvovou Moskvou. Jejím nejnebezpečnějším výhonkem je „environmentalismus“ a ideologie globálního oteplování. Toto pojetí univerza je postaveno na nevysloveném předpokladu, že na obzoru není žádné politické nebezpečí tradičního typu (potenciální agresor). Islámské emancipační hnutí Klaus podceňuje, na dobrých vztazích s Putinem si zakládá. Kult Ameriky nepěstuje, což vede k legračním konfliktům. To vše je těžko nazvat jinak než vražedná, bezstarostná nafoukanost.
Dnešní svět je nebezpečnější
Havel měl opět štěstí, že většina jeho prezidentování se odehrála ve světě o hodně bezpečnějším, než je ten dnešní. V problémech, které dnes dozrály do hrozivé podoby, se orientoval spontánně, ale daleko lépe než Klaus. Nebyl uhranut „suverenitou“: člověk vyrovnaný a vnitřně suverénní ví, že suverenita má smysl, jen když je k něčemu dobrá a že se může její větší či menší části na kratší či delší dobu zříci.
Z toho plyne, že titulek by byl měl správně znít: proč je Klaus horší prezident než Havel. Ale tak už to bývá: když je jeden horší, je ten druhý prostě lepší a basta.
LN, 4.7.2007
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
