Komentář Jiřího Pehe ze sobotního Práva („Pokrytecký boj pravice s e-tržbami“) je skutečné slovo do pranice. Pan Pehe píše, že vládnutí české pravice skončilo v roce 2013 krachem, a to mj. proto, že vládní strany naprosto ignorovaly veřejné mínění v otázkách, v nichž mu měly naslouchat. Šlo o tři základní věci: o sociálně kontraproduktivní škrty, o církevní restituce a o nefunkční penzijní reformu. Dnes se ukazuje, že politický krach pravicové strany ničemu nenaučil. Vedou znovu boj na život a na smrt ve věci, v níž mají po právu veřejnost většinově proti sobě, což je jen ještě více poškodí.

Vidím situaci jinak než pan Pehe: to, k čemu došlo v roce 2013 (a co se pak zafixovalo), není krach „pravice“, přesněji řečeno jenom krach pravice, ale krach polistopadové demokracie. Pravice a levice spolu dokázaly usilovně bojovat, ale demokracie předpokládá nějakou aspoň elementární úroveň srozumění o tom, že kromě rozdílů jsou tu nějaké společné zájmy a cíle společných zájmů – přesněji řečeno tohle nebylo vůbec nijak artikulováno, místo toho se na obou stranách prosadilo pojetí politiky jako třídního boje. Je předem jasné, že takováhle politika může vést jen k devastaci společné vlasti. To, devastace, je jediné, co se dokonale povedlo. Oběma stranám konfliktu společně. Vyrozumívám, že pan Pehe si teď na troskách připadá jako vítěz. Není v tom sám, mluvil jsem např. s lidmi kolem iniciativy Vraťte nám stát nebo Deníku Referendum a nabyl jsem silného dojmu, že i oni se pořád mají za vítěze. Dokud je to nepřejde, nebude s nimi rozumná řeč.

Rád bych se dále zastavil u toho, co Jiří Pehe považuje za zásadní chyby „české pravice“. Vytýká tehdejším „vládním stranám“, že „ignorovaly veřejné mínění v otázkách, v nichž mu měly naslouchat“. Jenomže: Veřejnému mínění není třeba naslouchat vždy a za všech okolností, to připouští i pan Pehe; je třeba ho brát v úvahu a snažit se lidi třeba i následně přesvědčit. Škrty v sociálních výdajích nikdy nejsou to, na co by veřejnost, předem slyšela, a ti, co jí naslouchají, nikdy žádné dělat nebudou. Pokud jde o penzijní reformu, její „krach“ byl způsobem tím, že opozice, jejíž síly byly s těmi vládními zhruba vyrovnané, průběžně a soustavně zdůrazňovala, že jakmile se dostane k moci, zruší ji. Vznik „druhého pilíře“ byl ovšem závislý na důvěře veřejnosti, že vydrží do budoucna. Tehdejší opozici se podařilo podrýt tuto důvěru a v atmosféře nedůvěry reforma neměla šanci. A pokud jde o třetí věc, o církevní restituce, jejich smyslem bylo (a snad dosud je) vytvořit materiální předpoklady pro odluku církví od státu. Protože je to spojeno se státními výdaji a protože drtivá většina obyvatelstva jsou ateisté, kteří církve považují za zbytečné a v podstatě škodlivé, je pro restituce nemožné získat veřejnou podporu. Veřejnost se s tím může nanejvýš následně smířit. To, co říká pan Pehe o krachu pravice, má tedy i svůj rub: ČSSD potřebovala po roce 2010 vyvolat revoluční vlnu nevole, která smete slabou vládu, již se standardními demokratickými prostředky nedařilo svrhnout, a vybrala si tři populisticky nosná a laciná témata. To jistě opozice dělává, ale je nutné to kritizovat zejména tehdy, když se v důsledku toho zhroutí nebo vážně poškodí demokratický způsob vládnutí v zemi. V tomto případě se revoluční vlna těm, kteří ji rozpoutali, úplně vymkla zpod kontroly (což se v revoluci běžně stává) a vynesla na dominantní pozice politické útvary propojující politickou, ekonomickou a mediální moc a lidi jako Andrej Babiš nebo Miloš Zeman. Takže se vracím k tomu, s čím jsem začal. Moje teze zní: Vládnutí české pravice (přesněji řečeno tříleté vládnutí Nečasovy vlády) neskončilo v roce 2013 krachem pravice, nýbrž krachem demokracie. Podílely se na něm ruku v ruce tehdejší koalice i opozice, „pravice“ a „levice“. Proto nesou před veřejností nedílnou odpovědnost, a dokud nebudou schopny si to taky společně a loajálně přiznat, nemá tahle země budoucnost.

14. července 2015; psáno pro Echo24