UDÁLOSTI: Politická krize v České republice
V politickém systému západních zemí existuje rovnováha mezi stranami upřednostňujícími individuální iniciativu a mezi stranami, které staví na solidaritě. Všechny přitom respektují společný liberálně-demokratický rámec. Ve středovýchodní Evropě se levicovostí často rozumí něco jiného. Je ovlivněna ideologií a praxí modernizovaného ruského samoděržaví, které si za státní náboženství vybralo upravený marxismus. Společný rámec respektovaný levicí i pravicí chybí. Ve většině postkomunistických zemí se ovšem „levicové“ strany aspoň do jisté míry reformovaly a přizpůsobily se evropskému pojetí levicovosti (kdežto občanské strany jsou zejména ve své politické praxi občas poznamenány pozůstatky komunistické minulosti). V České republice je propast mezi „levicí“ a „pravicí“ nejhlubší. A jen zde existuje komunistická strana brežněvovského typu se silnou veřejnou podporou. Proč?
Komunistický režim byl v české společnosti zakotven hlouběji než například v maďarské nebo polské. Důvody jsou víceméně historické. Česká společnost přijala sice během 19. století vnější rysy občanské společnosti německého typu, ale nezapře, že vznikla na přelomu 18. a 19. století emancipací znevolněného venkovského obyvatelstva. České pojetí demokratičnosti je proto zatíženo jakýmsi plebejstvím: rovnostářstvím, nedostatkem velkorysosti, závistí, neúctou k autoritě, majetku (hlavně tomu cizímu), neustálým kolísáním mezi radikalismem a kapitulantstvím, hulvátstvím a servilitou. To byla úrodná půda pro komunismus ruského typu. A pak je tu romantické české rusofilství, zrozené z nedostatku praktických politických zkušeností s ruským státem.
Proto v roce 1968 (na rozdíl od Maďarska) šlo v „ČSSR“ daleko víc o reformu komunismu než o obnovu národní suverenity. V roce 1989 se komunistický režim sesypal během jediného týdne. Politické změny neměly čas uzrát. Póly nového politického systému vytvořily na jedné straně ODS, hlásící se k tradičnímu západnímu pojetí politických struktur, na druhé komunistická strana, sdružující zastánce starého režimu (nyní má 13% podpory, měla už však i 20%). Přívrženci minulého režimu, kteří už nevěřili v nosnost komunistické myšlenky, zakládali po převratu zájmová uskupení, vybavená jakýmisi mimikry (zájmy „venkova“, moravské regionální zájmy), na něž nachytali řadu naivních klidí. Všechny tyto útvary vzaly za své. Jen o málo odlišným případem je ČSSD, na rozdíl od nich ovšem úspěšná. Založili (přesněji řečeno obnovili) ji sice idealističtí misionáři z USA, ale záhy se k ní přihlásila řada normalizačních komunistů i „reformních komunistů“ z roku 1968. Tuto pestrou společnost pak mocensky stmelil její druhý předseda Miloš Zeman a udělal z ní nejsilnější českou stranu. Následný pokus Vladimíra Špidly o „autentickou“ sociální demokracii se nezdařil a strana se pak přimkla ke komunistům, s nimiž měla před posledními volbami v Poslanecké sněmovně většinu 111 hlasů. Volby pak upravily poměr na silnou a jednotnou stovku bloku ČSSD – KSČM a slabou a nejednotnou stovku „trojkoalice“ ODS, křesťanských demokratů a zelených. ČSSD si sice netroufne jít do otevřené vládní koalice s komunisty (má to dokonce usnesením svého sjezdu zakázáno), ale má k nim programově i pojetím politiky blízko. Spolupráce s ODS narážela doposud na programové i osobní problémy. Nejde o konflikt mezi pravicí a levicí, ale mezi přítomností a minulostí.
Logickým východiskem z této situace by byly opakované volby, které by nepochybně neskončily patem. Cesta k nim je však ústavně komplikovaná a nikomu se do nich moc nechce. Otevřená nebo skrytá velká koalice ODS – ČSSD bude znamenat, že obě strany srostou svými komunistickými rudimenty, rozdělí si mocenské pozice a obsah politiky půjde stranou. V opozici zůstanou nakonec jen komunisté. Tahle varianta je horší a bohužel také pravděpodobnější.
Heti Világgazdaság, 20.12.2006
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
