Česká televize začala vysílat rekonstruovaný proces s Miladou Horákovou „a spol“. Činí tak den po dni tak přesně ve výročí, kdy proces probíhal. Předseda KSČM si, jak se zdá, nepočkal ani na začátek vysílání a už protestuje: dokument (přepis procesu) je prý neobjektivní a navíc jde o předvolební agitaci, která má poškodit jeho stranu. Vysílání by mělo být přinejmenším přesunuto na dobu po volbách.

Problém tentokrát ovšem není v ČT, ale v KSČM. Přehrání záznamu procesu ji může poškodit jen proto, že se od něho, od praktik, které se tenkrát využívaly a vůbec od chování své předchůdkyně, KSČ, naprosto nedostatečně distancovala. Nemůže, přišla by o značnou část své veřejné podpory. Její stanovisko je typicky české: to, co se stalo, bylo v podstatě nutné, odsoudit je třeba nanejvýš excesy. (Autorem této historické finty je Nikita Chruščov, a česká vláda ji po pádu bolševismu úspěšně aplikovala i na vyhnání Němců.)

To, od čeho se komunisté ne a ne odlepit, bylo odporné, krvavé politické divadlo. Obžalovaní byli sehnáni ze všech koutů předúnorového politického spektra. Někteří se poprvé viděli až v soudní síni. Věcný základ obžaloby byl minimální. Dlouhodobým brutálním mučením byli donuceni se přiznat k věcem, které nikdy nespáchali. Někteří se tu a tam z režie vymkli, komunisté to ještě neměli zmáknuté. Celkový dojem musel být pro veřejnost otřesný: podívejte se, k čemu všemu vás donutíme, když nám za to budete stát. Česká společnost, těžce postižená německým terorem za okupace, neměla s terorem importovaným z Ruska žádné zkušenosti. V tomto směru krvavé divadlo svůj cíl splnilo. Zemi zachvátil strach.

Z toho ovšem plyne, že doba po definitivní proměně ČSR v ruskou kolonii už žádný skutečný prostor pro odbojovou činnost neposkytovala. Odsouzení a popravení byli oběti. Obvinili je z 90% z toho, co neudělali, a donutili je, aby se k tomu z 90% přiznali.

Doba, kdy se snad ještě dalo něco dělat a odvrátit nejhorší, byla léta 1945-47. V této době byly strany, jejichž významní činitelé stanuli v roce 1950 před bolševickým tribunálem, spojenci komunistů. Dílem z nutnosti, dílem z přesvědčení, kdo to rozsoudí. Souhlasili s podstatným omezením politické plurality, s podstatným omezením práva vlastnit a podnikat, s podstatným omezením lidských a občanských práv. Za jejich spolupráce se prvorepubliková ústava, která formálně platila, stala cárem papíru. Jejich úsilím bylo obrodit „buržoazní“ demokracii prvky „socialismu“. Tenkrát jim to komunisti brali. Po roce 1948 je za totéž věšeli.

Benešův Petr Hájek, Hubert Ripka, si už z emigrace přátelům doma stěžoval: „Třeba, abyste věděli, že Černý, Chudoba, Procházková-Koželuhová, Osuský atd. pokládají nás všechny, kteří jsme byli ve vládě a v Národní frontě, za „kolaboranty“ s komunisty.“ Kritizovaní v každém případě trpěli nesmyslnými a přehnanými iluzemi.

Lidé mučení a umučení v komunistických vězeních si jistě zaslouží soucit a úctu. Bylo by však nevěcné nahrazovat jen jednu legendu druhou, zrcadlově obrácenou.

lidovky.cz 3. června 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.