Politický vývoj od parlamentních voleb vypadá – z jakéhosi malého odstupu a s vědomím toho, kam se za posledního půlroku česká politika dopracovala – jako proces postupného odbourávání schůdných východisek. Nyní, jak se zdá, zbývají už jen samé slepé uličky. Zároveň je ODS čím dál tím víc ovládána strachem z možného třetího pokusu. To ji tlačí do nevýhodných kompromisů.

Dvě největší strany jsou tak říkajíc v klinči. ODS trvá zatím na čtyřkoalici nekomunistických stran. Pokud pustí zelené (tím, že přistoupí na to, aby v jednání a ve vládě neměli statut plnoprávného účastníka), zopakuje chybu z léta, kdy se zřekla trojkoalice a vydala se Paroubkovi. Zelení, kteří musí mít s účastí v „občanském“ bloku jakési programové problémy, budou přistrčeni Paroubkovi do náruče.

Z téhož důvodu chce předseda ČSSD, aby zelení zůstali stranou. Má k tomu ovšem i jiné, poměrně pádné důvody: pokud by přistoupil na čtyřkoalici, zproblematizuje se jeho dosud zcela hladká spolupráce s komunisty. Ti se jako jediná strana octnou v opozici a budou mít dojem, že je Paroubek jen využil ke svým zájmům. Těžko se jim divit. Paroubek by se octl v podobné situaci jako Topolánek, když v létě opustil trojkoaliční hradby a vydal se na milost a nemilost Paroubkovi. Do vlády by předseda ČSSD nevstoupil se spolehlivou stovkou, ale s poměrně skromnou čtyřiasedmdesátkou.

Paroubkovi by samozřejmě daleko víc vyhovovala menšinová vláda s podporou komunistů a eventuelně i někoho dalšího (těžko uvěřit tomu, že by se byl s budoucím předsedou KDU-ČSL Čunkem sešel jen ze zdvořilosti a že by nepřišla řeč mj. na možnou „mírovou koexistenci“ ČSSD a KDU-ČSL). K Paroubkově triumfu není třeba „přeběhlíka“: stačí, když v den hlasování o důvěře jeden poslanec KDU-ČSL netrefí do parlamentu). Spolupráce s komunisty byla doposud hladká, obě strany k sobě mají blízko programově a do jisté míry i společnými předlistopadovými kořeny). Paroubkovi však k vládnutí zbývá jen třetí pokus; nebude lehké jej dosáhnout a hrozí nebezpečí, že vyústí v předčasné volby, které by za současné situace znamenaly pro ČSSD katastrofu. Jenže proto je možná na předčasné volby teď pozdě i pro ODS: je už příliš zjevné, že by nic neriskovala a ČSSD by šla do zcela jisté ztráty. Toto zcela rozumné řešení už spadlo pod stůl.

V situaci, kdy se nerýsuje rozumné východisko, roste mezi politickými oponenty chuť, aby jeden druhého natáhl. Nejdřív se o to pokusil Paroubek s Kalouskem a nevyšlo to jen o fous. A na druhé straně to, co řekl redaktorovi MfD pan Dalík, taky nelze brát na lehkou váhu. Choulostivé politické situace vyžadují loajální přístup z obou stran, a toho se tu zoufale nedostává. Je málo sporné, že „iniciativnější“ byl v této věci už od předvolební kampaně Jiří Paroubek.

Politický zápas obou hlavních protagonistů připomíná nejapný ruský kreslený seriál „Jen počkej, zajíci“, v němž zlomyslný zajíc (v tomto případě Paroubek) týrá dejme tomu duševně málo pohyblivého vlka (Topolánek). Zde (a ne v programových tezích jako je minimální zaručený důchod nebo rovná daň) je třeba hledat sympatie veřejnosti k ODS. Iniciativa v destruktivních akcích patřila doposud Paroubkovi a v Topolánkově týmu chybí tak „vyhranění“ lidé jako je dr. Rath). Jenže za ty sympatie si teď už ODS nic nekoupí. Má na vybranou: buď se zkompromitovat v koalici, nebo si počkat další čtyři roky v opozici (zatímco nám povládne Paroubek v neformálním tandemu s Filipem). Třetí cesta neexistuje.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.