Naše společnost prochází zásadní změnou: potichu a skoro nepozorovaně se zhroutil starý režim ("Staré pořádky", jak říká oligarcha Babiš). Na jeho troskách vznikají stejně potichu a nenápadně pořádky nové. Jaký bude konečný stav, zatím ještě nevíme: pořád si ještě myslím, že to bude tak trochu záležet na každém z nás – na tom, co v těchto a příštích dnech uděláme. Již teď je ovšem zjevné, že nový režim bude znamenat méně práv, méně svobod, méně demokracie než ten "starý".

Změna režimu je jako obvykle provázena revoluční rétorikou: hesla jsou účtování s korupcí, trestání zločinů – aby bylo trochu strachu. Jde o účtování verbální – zatím. Máme pořád ještě parlamentní demokracii, i když je to od léta její specifická forma – parlamentní demokracie virtuální. Prý na přechodnou dobu.

Starý režim nebyl ideální. Jistě, už jste někdy viděli ideální režim? Já ne, zaSto jsem zažil přinejmenším jeden, který to po čtyřicet let o sobě tvrdil. Ze začátku mu to dokonce tu a tam někdo věřil.

Pokud má změna od jednoho režimu k druhému tu povahu jako dnes (změna od slabého lepšího k silnému horšímu), staví to do zvláštního světla ty, kteří tak či onak s novým režimem spolupracují. Této spolupráci se pak říká cizím slovem kolaborace.

Přitom jsem historický optimista, pokud jde o transparentnost "nových pořádků" vůči těm, kteří je instalují. Moc nevěřím pohádkám o tom, že jdou do věci jen a jen s čistým srdcem a svatým nadšením, a mají tedy alibi: nevěřím, že tomu tak bylo ve třicátých letech v Německu, kde budovali nacionální socialismus, ani v druhé polovině čtyřicátých let u nás, kde budovali socialismus bez přívlastků. Každý z budovatelů aspoň v koutku duše věděl, co páchá, a co je tedy zač – tak už je to na světě zařízeno. Uvedené dva příklady jsou krajnosti, jistě. U nás teď o nic tak strašného nejde. To bohužel není dostatečná útěcha.

Přesto i v dnešní soft verzi nových pořádků jsou už teď ve "společenském provozu", v institucích, které ho zajišťují, místa, kde slušný člověk nemá co pohledávat. Měli by si toho být vědomi ti, kteří na ně přicházejí, ale v menší míře i ti, co na nich dosud ze setrvačnosti zůstávají, a trochu i ti, co odcházejí. Nejnebezpečnější při změně starých pořádků v nové je, když se přicházející, setrvávající i odcházející shodnou na tom, že se nic neděje: jako by se nechumelilo. A přitom se už dělají závěje. Když se na tom například shodnou, omlouvám se, ale ten příklad mám tak říkajíc po ruce, paní Slonková, pan Kubík i pan Čásenský.

Děje se moc, je důležité se rozhodnout, a je důležité rozhodnout se tak, aby na to rozhodnutí bylo vidět. Samozřejmě je velký rozdíl mezi těmi, kdo iniciativně přicházejí, těmi, kdo ze setrvačnosti zůstávají, a těmi, kdo se rozhodnou odejít, jen to dělají příliš skromně.

Nejhorší, co se nám může stát, je, že si změny, která se kolem nás a s námi děje, všimneme teprve tenkrát, až v ní budeme až po uši a po nos. Pak už se toho moc rozumného dělat nedá.

Je tedy důležité, aby změna, která se kolem nás a s námi děje, byla vidět pořádně a včas. Pokud se nám podaří k tomu přispět, neudělali jsme až tak málo. Že bychom za to dostávali metály a shromáždily se za námi davy, se v této chvíli čekat nedá. Ale o to snad v životě nejde.

17. listopadu 2013