Konečně se ve svém zpožděném denním komentování dostávám k poslednímu obratu v případu Nagyová. Rozsudek soudkyně Králové podnítil několik dosti zuřivých reakcí mezi žurnalisty orientovanými na Pravdu a Lásku (Martin Fendrych v Aktuálně.cz, Petr Fischer v Hospodářských novinách, Jaroslav Spurný v Respektu, Radek Kedroň v Lidovkách.cz). Mezi novinami jsou rozdíly: Právo zachovává jakousi neutralitu, pozastavují se nad tím, že soudkyně odmítla aspoň stručně ústně odůvodnit rozsudek (uvedla: „Pokud se týká podrobného zdůvodnění, bohužel, vzhledem k tomu, že řada skutečností, které vedou soud k tomuto rozhodnutí o zproštění všech obžalovaných, je vedena v utajovaném režimu, nemohu je nyní veřejně prezentovat a musím odkázat na písemné vyhotovení rozhodnutí“). Citují též poněkud nepochopitelný výrok europoslance Jiřího Pospíšila: „Možná je populární pořádat lynč na státní zastupitelství, toho já se ale účastnit nebudu.“ Chce to na něm někdo? Ať to řekne. Soudní řízení není ani náhodou u konce a já mám dojem, že se schyluje spíš k lynči na soudkyni Královou, toho se nebudu účastnit zase já. Jindřich Šídlo, který poskytl soukromé televizi serveru aktuálně.cz rozhovor ve věci rozsudek, vykládal rozhodnutí soudkyně (to, že nezveřejnila zdůvodnění) jako projev ustrašenosti před médii. Řekl bych, že naopak projevila dost velkou odvahu, když zaujala jiný postoj, než jaký jí před časem předložil na stříbrném podnose Městský soud v Praze. Heslem dne v médiích, jak se zdá, je: Respekt! Nebo vás roztrháme na cucky. Už dlouho pozoruji, že se tu rodí, a vlastně už narodila, nová forma bulváru: bulvár pro intelektuály. Má všechny výhody bulváru kromě jediné, nepřitahuje příliš velké davy čtenářů, a tak je závislý na podpoře „občanské společnosti“, případně některých jejích velmi bohatých příslušníků. V komentáři Práva píše Josef Koukal o „špiclování premiérovy manželky žárlivou milenkou“. To je pojetí zajímavé svou neobvyklostí: normálně špicluje žárlivá manželka milenku. Není v tom náhledu něco nakřivo – nemyslím, že by to bylo celé vycucané z prstu, to samozřejmě ne: ale např. nemohly být motivy paní Nagyové přece jen trochu jiné? Vrcholný výkon předvádí v Babišově MfD Adéla Paclíková (paní Slonková, zdá se, v Babišově říši stačila zapustit kořeny). Zpravodajství je doplněno fotografií hlavní delikventky, která je toho typu, jaké za mých mladých let zdobily stránky Rudého práva či Dikobrazu. Zdrženlivější je ve své glosičce Miroslav Korecký. To, co píše, mi připomíná někdejší socialismus s lidskou tváří. Napřed povinná kletba: „… ať už všechny soudy nakonec dopadnou jakkoliv, nic to nezmění na tom, že premiér Petr Nečas politicky i lidsky selhal a jeho vláda neměla morální právo pokračovat dál… A pak v tomto rámci něco aspoň trochu normálního: … spíš než nabízet Ivo Ištvanovi revolver (to v babišovinách právě nedělají, bd) má větší smysl vyvodit z případu obecnější poučení … je to dobrá šance k tomu znovu se zamyslet nad reformou státního zastupitelství.“ Jistě to taky. Ale jen to? V Babišových Lidových novinách si Martin Zvěřina láme hlavu nad tím, „jak je možné, že se vysocí zpravodajští důstojníci nechali úkolovat tajnou službu žárlivou metresou premiéra a přitom nelze nikoho za nic potrestat.“ Všechno je tedy už dávno jasné. Naštěstí „lze s vysokou pravděpodobností očekávat příští rozsudek výrazně jiný“. To tedy ano, už proto, že je nepředstavitelné, že by v zemi s tak poničenou politickou demokracií mohla jako jediná vzdorovat soudní moc (což se dosud jakž takž dělo). Nezávislé soudnictví může fungovat jen v podmínkách politické demokracie. Titul otvíráku zní: „Soudy otočily. Nagyová vítězí.“ Berou to jako válečné nebo sportovní střetnutí „Nagyová versus (naše) spravedlnost“. A obsáhle citují z loňského usnesení městského soudu v Praze, v němž bylo stanoveno, co je evidentní a co musí každý normální člověk uznat. Socialismus s lidskou tváří zastává Babišův šéfkomentátor Kamberský. Jeho závěrečná otázka zní: „Co si počít s odhaleními, třeba i právně irelevantními? Jinak řečeno: bylo by v Česku lépe, kdyby „to“ olomoučtí nezkusili?“ Otázka je řečnická, odpověď zní: nebylo, např. pan Kamberský by se nikdy nestal šéfkomentátorem Lidových novin.

Potud hlavní událost konce minulého týdne, další komentář najdete zde.

V krajských organizacích ODS se prý uvažuje o tom, že by ODS a TOP 09 měly spojit síly proti Andreji Babišovi, zejména v souvislosti s blížícími se krajskými volbami. I TOP 09 má před sebou jakýsi problém, STAN se stěhuje z jejího kožichu do momentálně přívětivějšího prostředí KDU-ČSL (je to přece jen vládní strana, i když mrňavá). Ne všechno, co by bylo šikovné, je ale taky proveditelné. Sblížení nebo fúze jakékoli strany se stranou, v níž zaujímá čelné místo Jan Zahradil, jsou nerealizovatelné, ten člověk nedokáže žít jinde než ve stínu Václava Klause, ne toho dnešního, ale toho z let 1998-2002. A TOP 09 může spolupracovat jen se stranou, kterou může zároveň holit o vliv a preference. ODS už v tomto směru nic nazbyt a volného nemá a TOP 09 schází motivace i energie. Obě dvě strany by se musely naučit normální slušné koexistenci a komunikaci, jenže na to už je asi pozdě. Obě by se musely hodně proměnit.

Noviny zavalily zprávy o rekordním růstu české ekonomiky. Je ještě větší, než ukazovaly předběžné odhady z doby před několika týdny. Moc by mne zajímalo, nakolik jde o realitu a nakolik o šikovně a nákladně vyvolanou fatu morganu. Z dávnější minulosti jsem zvyklý na to druhé a nejnovější současnost se té dávné minulosti začíná čím dál tím víc podobat.

Babišově MfD poskytl velký rozhovor Václav Klaus. Dojem je strašidelný (a podtrhují ho i přiložené fotografie): podle exprezidenta u nás v poslední době došlo k hlubokým a katastrofickým politickým proměnám (to vypadá docela reálně), jejich podstata ovšem prý spočívá v tom, že klesá úroveň svobody v souvislosti s tím, jak se posiluje vliv EU. Může za to i MfD, která 25 let ničila pravici (to říká lidem, kteří tam přišli s Pleslem). V posledních letech mezitím MfD už prodělala hodně konvulze, podnícené tím, že se stala Babišovou akvizicí. Nejnebezpečnější šílenci nejsou ti, kteří o sobě tvrdí, že jsou Napoleon Bonaparte, a nutí vás, abyste jim říkali Vaše císařská výsosti, naopak, ti nejnebezpečnější říkají nejprve na první pohled normální věci, a teprve během rozhovoru vychází postupně najevo, jak jsou úplně vedle.

Luděk Navara se rovněž v Babišově Mladé frontě Dnes poněkud pateticky ptá: „Nepřišel konečně čas, kdy se začne zase mluvit o odsunu?“ O odsunu se tu mluvilo v podstatě od převratu do konce devadesátých let. Pak se téma podařilo společnými silami tehdejší české politické reprezentace a nájemných historiků „odsunout“ skoro do zapomnění. Pan Navara o tom nic neví. Zjevně tehdy ještě nebyl na světě, bylo to už dávno.

„Konečně tu je také odškodné pro ženy znásilněné ve válce,“ zní titulek v Babišově MfD. Zaradoval jsem se: konečně se nese vnese něco střízlivosti do hysterických oslav „osvobození Evropy od nacismu“ a Putinovo Rusko bude cálovat biliony. Radost to byla předčasná, zatím jsme teprve u bývalé Jugoslávie a v devadesátých letech minulého století.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.