Protiruské sankce mohou naše firmy připravit o miliardy! hlásá hrozivý titulek na první stránce Práva. Jistě, mohou: politika je boj, každé smysluplné politické úsilí něco stojí a každé je spojeno s nějakým rizikem. Je pozoruhodné, že ačkoli bývá vnitropolitické zpravodajství Práva poměrně objektivní a je ovlivněno nanejvýš politickou linií „levice“, zejména ČSSD, což je svým způsobem přirozené (tzv. pravicové listy dělaly něco podobného taky), v zahraničněpolitickém zpravodajství (zejména pokud jde o Ukrajinu a konflikt v Gaze) je v Právu cítit, nemohu si pomoci, i další faktor ve hře: totiž chlupatá pracka ruského medvěda. A je tam cítit vlastně od té doby, kdy list tak trochu zázračně přežil polistopadovou dobu – vlastně ne až tak zázračně, totéž se stalo na Slovensku, v Polsku i v Maďarsku. Jen se mi nezdálo, že by např. z Népszabadságu chlupatá ruská tlapa tak nápadně čouhala.

Služební zákon způsobuje jakýsi neklid i v táboře sociálních demokratů, shodou okolností zrovna těch zemanovských. Poslanec Jandák najednou hovoří, jako by byl osvícen duchem svatým: „Tady nebudou vládnout volení zástupci lidu, tady budou vládnout ušlechtilí lidé určení někým ušlechtilým! Taková je pravda!“ Pan Jandák (konstatuji to poněkud nerad) má úplně pravdu, to je základní slabina toho jakobínského projektu. Zdrženlivě se vyjádřil i další zemanovec Foldyna, upozornil také na to, že „služební zákon je vnitropolitická záležitost a veřejnost ji jako důležitý nevnímá“. To je pravda, pro naši veřejnost je to méně atraktivní než příkaz zlikvidovat církevní restituce (má dojem, že z toho nemůže nic kápnout). Protože při výhledu na obstrukce demokratické pravice znejistěl už i Andrej Babiš, je třeba se ptát: neocitnou se náhodou progresivní reformisté z ČSSD (Sobotka, Dienstbier a spol.) spolu s revolučními reformátory z hnutí jako Rekonstrukce státu nebo Vraťte nám stát, za nimiž se sice tyčí obrovitý duch Václava Havla, ale žádná reálná politická síla, v úplné izolaci? Nespojí se proti nim v této věci bezděčně Zeman, Babiš i opozice v ČSSD s pravicovou opozicí? Výsledek by mohl být celkově katastrofický, a to hlavně proti tomu, že místo aby si sobotkovci a havlovci hleděli záchrany ohrožené demokracie, vymýšlejí si utopické existenciálně revoluční pitomosti a jejich hlavním nepřítelem nejsou ti, co ohrožují demokracii, ale polistopadový režim, který považují za prohnilé semeniště korupce, jež je třeba především zbořit. A v tom si zase podávají ruce s těmi, co jim jdou nelítostně po krku. Smutné.

Zuřivý odpor, jaký se mezi politiky i v médiích zvedl proti zvýšení platů soudců, je typickým projevem jedné naší špatné národní vlastnosti, totiž krkounství. Soudnictví je to jediné, co v demokratickém státě má a musí být nezávislé. Stát to musí garantovat i výší platů. Není to samozřejmě žádná jistá záruka, jen nutný předpoklad. A stát nemůže tvořit záruky, jen předpoklady nezávislosti.

Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality se zjevně snaží dát svému úsilí i ráz vlastenecký a zaměřuje se na polistopadové restituce (nejen církevní). Velká protikorupční revoluce by se tak mohla posunout do boje s těmi, kteří se snažili po listopadu 1989 u nás doširoka otevřít vrata „Němcům, Maďarům, zrádcům a kolaborantům“. To je pozoruhodný náznak inovace „nových pořádků“ – tohle v nich zatím chybělo. Jde o případ hraběnky Czerninové. Kriminalisté z protikorupční policie došli k závěru, že úřady pochybily, když před patnácti lety vydaly té osobě osvědčení o jejím státním občanství. Czerninovou samotnou už bohužel nelze stíhat a zavřít ke Kajínkovi na Mírov (je tam ještě?), protože je již mrtvá, a byla dokonce třicet čtyři let mrtvá už v roce 1999, kdy k „pochybení“ došlo. Samozřejmě ji to neomlouvá. Naštěstí spravedlnost ovšem nepřijde zase až tak úplně zkrátka: bude možné pořádně skřípnout dvě bývalé pracovnice pražského magistrátu, které se na vydání zrádného osvědčení o československém státním občanství podílely. Důsledkem rozhodnutí totiž bylo, že pozůstalí mohli uplatnit rozsáhlé restituční nároky. Obě jsou obviněny z maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti a hrozí jim až tříleté vězení (proč taková mírnost, proč ne rovnou obvinění z podvodu nebo dokonce sabotáže, protikorupční policie se bude muset ještě hodně učit od ÚOOZ). Restituční spory tohoto typu mají obludný charakter: jejich základem je, že se zjišťuje, zda někdo byl před sedmdesáti lety československým občanem - protože kdo tenkrát přestal být československým občanem, byl mu zkonfiskován veškerý majetek, nebylo mu přiznáno státní občanství, byl deportován mimo území státu a na restituce nemůže ani pomyslit. To je jeden z právních pilířů, o něž se opírá naše nynější majetkové uspořádání. Celý případ dokumentuje taky pěkně změnu režimu, k níž došlo v posledních dvou letech: v případě vleklých a leckdy divokých restitučních majetkových pří ohledně majetku např. Coloredo-Mansfeldů či Salmů v prvních patnácti letech ČR ještě nešlo o kriminál.