Karel Schwarzenberg se rozhodl jít do boje o prezidentskou funkci. Kandidoval by nyní i v nepřímé volbě: je totiž zjevné, a to i jemu, že žádná přímá volba nebude. Druhá zjevná věc je, a to i jemu, že jeho šance nejsou velké. Nechce však prý kvůli tomu ještě vzdávat boj. Pan ministr je tedy podle svých vlastních slov zjevně v pozici, kterou bychom přirovnali k té generála Cambronna v bitvě u Waterloo (s generálem má ostatně pan ministr do jisté míry společný i slovník).

Jeho představa o prezidentské funkci je pozoruhodná: "Doufám, že Pražský hrad, když tam budu já, bude místo nikoli kontroverzních názorů, ale místo, odkud se šíří osvěta a kde je střed kultury a přemýšlení v České republice, a kde se kolem hlavy státu setkají nejlepší hlavy, jako to bylo za první republiky." Pan Schwarzenberg nechce slibovat, jako ti před ním, že nebude aktivistický prezident. Jistě, bylo by to nenáležité, jeho Plán s velkým P bere jednomu dech. Zhuštěně jeho představa o prezidentově úloze v éře Karla Schwarzenberga zní: "strážce politické zodpovědnosti a morálky". A vysvědčení způsobilosti mu vystavuje osoba nad jiné kompetentní, Miroslav Kalousek: "Prezident má být vysoce morální osobnost, s velkým srdcem a nadhledem. Všechny tyto podmínky Karel Schwarzenberg splňuje."

To je pozoruhodné: o něčem podobném dva Schwarzenbergovi předchůdci v úřadě nepochybně snili a nepochybně se o to, každý svým způsobem, pokoušeli. Žádný z nich to ovšem takhle na plné pecky nevyslovil, zvlášť ne v době, kdy ještě nebyl zvolen.

Představa je ovšem nesmyslná. Arbitrem morálky se člověk nestává tím, že ho někdo zvolí. Stává se jím tím, co udělá, a nemusí k tomu nutně být prezidentem. A zvlášť se to nedá obrátit naruby: jsem prezidentem, a tedy i kompetentním arbitrem morálky. Politickou morálku je ovšem třeba střežit, ale hodí se k tomu daleko spíš instituce, třeba parlament nebo Ústavní soud, a to v procesu svého rozhodování o konkrétních věcech, co spadají do jejich kompetence. A pokud jde o střed kultury a přemýšlení, stávají se jimi, jak minulé zkušenosti ukazují, daleko spíš hospoda nebo zaprášená univerzitní pracovna, než Španělský sál.

Není náhoda, že pan Schwarzenberg je proti omezení pravomocí prezidenta. K úkolu, který si předsevzal, musel by jich dostat ještě hodně přidáno, a co nejnepřesněji formulovaných. Při pohledu na jeho ambice se ovšem těžko bráním dojmu, že, za prvé, by ty pravomoci měly být preventivně pořádně skrouhnuty. Zapomeňme na přímou volbu, fakticky by je nafoukla. Přestěhujme úřad prezidenta z oblačných výšin Hradu někam dolů k Vltavě. A učiňme z prezidenta-živoucího muzeálního exponátu úředníka, pokorně sloužícího politice v rámci přesného a skromného omezení.

A za druhé, je zjevné, že podle toho, co zatím řekl, se pan Schwarzenberg pro takovou úlohu víc než nehodí.

Lidovky.cz 25. října 2011