K napsání těchto řádků mne inspiroval článek Vladimíra Kučery “Paroubek jen dělá svou práci. A dobře“, zveřejněný v MfD minulý čtvrtek. Jeho autor má v mnoha věcech pravdu a chápu i pohnutky, které ho vedly. S jedním jeho závěrem však nemohu souhlasit.

Paroubkova nevybíravá, odpudivě agresivní politika je jistě (taky) reakcí na velmi podobnou politiku, kterou prováděla v minulosti ODS vůči slabým sociálně demokratickým premiérům Špidlovi a Grossovi. Vedoucí politici ODS si o Paroubka sami řekli, a když pak přišel, ukázalo se, že jsou proti němu bezbranní, protože je v nevybíravé agresivitě hravě přetrumfne.

Těžko taky Paroubkovi vyčítat úpornost, s níž prosazuje svou politiku. Představovat si, že „uzná svou porážku“ a odejde dobrovolně do opozice poté, co dá ODS placet k vládnutí, je směšné a naivní. Proč by to dělal? „Vítězství" ODS je té povahy, že si ho strana modrého ptáka, pokud chce dodržovat demokratická pravidla, může strčit za klobouk.

Paroubek má pověst obratného politika – dojem obratnosti je však podstatně navýšen nešikovností jeho protivníků: zatímco předseda ČSSD po volbách prohlásil a pak několikrát názorně předvedl, že bez něho si ODS ani ruce neumyje, Topolánek se o něco podobného ani nepokusil, ačkoli formálně vzato měl stejnou šanci. Navíc mu neobratně vlezl do pasti a teď se to nejspíš chystá udělat znovu. Prezidentova pozice vůči Paroubkovi je slabá (závisí na něm tak trochu i jeho znovuzvolení). Miloše Zemana ukázkově deklasoval. Jak vidno, nemá teď v české politice konkurenta.

Přesto myslím není správné oddělovat striktně „moralizování“ a politický pohled na věc. Mluvit při kritice Paroubkova spojenectví s komunisty o „výčitce pouze mravní“ není přesné a otázky, zda to, co dělá, je v zájmu ČR a zda je to slušné a spravedlivé, jsou zcela na místě.

Paroubkovo spojenectví s komunisty je klíčová věc, a to nejen v mravním ohledu. I tady je pravda, že Paroubka k té politice v jisté, smyslu dotlačila indolentní politika ODS: Špidlu a Grosse deptali s vypočítavým kalkulem, že situace ve straně, ve veřejnosti i jejich osobní zábrany jim nedovolí spojit se s komunisty, ačkoli by s nimi měli spolehlivou většinu. Paroubek z toho vyvodil závěr, že zábrany je třeba odhodit. V tom okamžiku byla ODS v koncích. A ukázalo se, že zábrany ve společnosti (a tím méně v ČSSD) proti spolupráci s komunisty jsou daleko slabší, než si v ODS myslili.

Je tu ovšem zásadní problém: socialismus na Západě je něco jiného než socialismus v postkomunistickém regionu. Zatímco na Západě přijal demokratická pravidla a u vlády se střídají strany zdůrazňující osobní iniciativu se stranami preferujícími solidaritu, na Východě se uplatnil ruský socialismus: samoděržaví, jehož základem je nevolnictví blízké otroctví, to vše modernizováno pomocí upravené marxistické ideologie. Systém je postaven na státním monopolu (mj. i na pravdu) a neuznává suverenitu jednotlivců a autonomii menšin. Všechny české strany, nejsilněji KSČM, ale ve velké míře i ČSSD, jsou poznamenány tímto socialismem a také Paroubek už před volbami prokázal (ve věci monopolu i svobody slova), že mu toto pojetí je blízké. Vztah mezi „pravicí“ a „levicí“ není u nás (jen) vztah mezi iniciativou a solidaritou, ale též mezi přítomností a minulostí. To, že se Paroubek angažuje v rámci demokratických pravidel, mnoho neznamená: mnoho autoritativních politiků (teď samozřejmě nemyslím na ty nejhorší!) se dopracovalo k moci za dodržování demokratických pravidel. To, co by pan Paroubek realizoval, by jistě nebyl stalinismus ani brežněvismus, ale znamenalo by to výrazné zhoršení kvality svobody a demokracie proti dnešku.

To je prosím politika, kterou pan Paroubek dělá dobře.

MfD, 11.12.2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.