Koncem minulého týdne byly zveřejněny výsledky dvou průzkumů agentury CVVM ze září tohoto roku. Oba spolu tematicky souvisí. První se týká postoje občanů ČR k politickým stranám, druhý názorů veřejnosti na důvody, proč do nich lidé vstupují.

Oba průzkumy přitom bezděčně informují nejen o tom, co si o věci myslí veřejnost, ale taky o tom, co si myslí ti, kdo průzkum připravili. Řekl bych, že hlas autorů průzkumu zazněl poměrně silně, nemyslím si však, že by to bylo výsledky nějak podstatně zkreslilo.

Pozoruhodné je jedno: občan, veřejnost posuzuje politické strany a ty, co do nich vstupují, jako nějaký pozoruhodný přírodní úkaz, např. jako nějaký tajfun v Indickém oceánu. Přitom politické strany teoreticky vzato sdružují občany, je to politicky organizovaná veřejnost. Skutečnost je ovšem jiná, u nás po obnově demokracie v listopadu 1989 dokonce velmi výrazně, např. ve srovnání s demokratickým zahraničím a dokonce i s obdobím let 1945-8. Politicky je u nás podle mého odhadu organizováno o dost méně než 2 % oprávněných voličů (což nejspíš platí i pro respondenty průzkumu). Výsledky lze brát jako jakýsi soud veřejnosti nad politickými stranami i těmi, co do nich ještě pořád, přese všechno vstupují.

První průzkum zjišťoval, jaké procento lidí si myslí, že (cituji popořadě): bez politických stran by nemohla být demokracie, politické strany poskytují lidem možnost účastnit se politické činnosti, politické strany umožňují hájit zájmy skupin a sociálních tříd, politické strany jsou všechny stejné, politické strany jsou zkorumpované, politické strany se zajímají především o výhody a zájmy svých členů a politické stany se zajímají o to, co si myslí lidé, pouze v době voleb. (V průzkumu byla i otázka, zda politické strany lidi rozdělují, jejímu smyslu nerozumím: aby politické strany lidi nerozdělovaly, musela by být jen jedna; ta by nepochybně, jak učí zkušenost, lidi posléze sjednotila, jenomže proti sobě – a to už by se pak ovšem nesmělo říci ani napsat.)

Je pozoruhodné, že v tom pořadí, jak jsem otázky ve výše uvedeném výčtu seřadil, stoupá procento kladných odpovědí, a to od 53 % až po 72 %. „pozitivní“ hodnocení (první tři) zastává 50-60 % respondentů, „negativní“ (zbývající čtyři) kolem 70 %. Podstatné je, že jen 47 % respondentů si myslí, že by vstupem do politické strany bylo možné něco změnit, a 53 %, že bez politických stran nemůže být demokracie. Závěr by tedy mohl být: politické strany jsou sice nefunkční, ale nemohla by bez nich být demokracie. To si ale myslí jen velmi slabá většina dotázaných. To opravdu velmi chabá podpora pro parlamentní demokracii.

Stejný výzkum už ovšem probíhá několik let a během posledních dvou důvěra ve strany stoupla. Je pozoruhodné, že výraznou podporu veřejnosti ve volbách v té době získaly ovšem za tu dobu takové, které předstírají, že vlastně ani politické strany nejsou (Babišovo „hnutí“ ANO: nejsme politici, makáme). Pokud strany předstírají, že žádné strany vlastně nejsou, důvěra ve strany roste.

Druhý průzkum se zabýval tím, co si veřejnost myslí o motivaci těch, kteří přes to přese všechno ještě do politických stran vstupují. Nabídnuté možnosti byly: chtějí získat výhodné funkce a pozice, chtějí získat kontrakty, chtějí získat finanční zisk, chtějí změnit situaci k lepšímu, chtějí se podílet na plnění programu strany, chtějí někam patřit. Na první tři nabídnuté možnosti přitakalo 79-85 % respondentů, na další tři něco přes šedesát. Za morálně přijatelné považují ovšem respondenti dosti výrazně jen poslední tři možnosti.

Obraz ideálního straníka (tedy přesněji člověka, který do strany vstupuje) tedy je: chce změnit situaci k lepšímu, podílet se na plnění programu strany a někam patřit. Přitom není nic špatného, když člověk chce získat kontakty, dosáhnout ve straně výhodné funkce nebo pozice či mít z práce pro stranu finanční prospěch. Špatné je jen, pokud chce jenom to a nic jiného. Strany by měly být podle představ, o nichž svědčí průzkumy, společenstvím nezištných idealistů. Bylo by zajímavé, zda tak, jako jsou lidé přísní na „straníky“, jsou přísní i sami na sebe. Přitom práce v politické straně je práce jako každá jiná.

Oba průzkumy potvrzují, že politické strany a institut politické strany jako takové se u české veřejnosti těší setrvale pramalé důvěře. Po listopadu roku 1989 byly u nás sice znovu položeny základy parlamentní demokracie: jejími základními stavebními kameny jsou občanská a politická práva, sekulární stát a fungující politické strany, politický systém, vyrůstající u nás z křesťanských základů (v letech 1948-89 tu nic podobného neexistovalo). Dvacet šest let poté je však s lítostí nutné konstatovat, že obnova se příliš nepovedla: paralelně se totiž uplatňovala a sílila i nedůvěra v politickou organizaci a politické strany: a na parlamentní demokracii od počátku parazitoval projekt vyrůstající z havlovského disentu, z přesvědčení, že instituce buržoazní demokracie se přežily a politickými útvary budoucnosti jsou iniciativy ad hoc iniciované „osobnostmi“. Prvním pokusem o jeho realizací po listopadu 1989 se stalo Občanské fórum, které bylo „pro všechny“, na rozdíl od stran, co jsou jen pro straníky. Následoval koncept „občanské společnosti“, nezávislých iniciativ, které měly nedůvěryhodné politické strany vyvažovat a korigovat; bláznivé projekty ochromující činnost stávajících politických stran, jako bylo kroužkování kandidátek ve volbách „odzadu“; revoluční iniciativy Velké protikorupční revoluce (Vraťte nám stát, Rekonstrukce státu, Transparency International atd.). A posledním, nejmohutnějším a nejúspěšnějším produktem revolučního úsilí o překonání politického stranictví je Babišovo ANO, organizace „obyčejných lidí, kteří na rozdíl od politiků nekradou a makají“: tedy Pravda a Láska IV. cenové kategorie.

Konečným stádiem politického vývoje 26 polistopadových let tedy není fungující parlamentní demokracie, ale hybridní patvar, v němž se někdejší předlistopadový utopický projekt Václava Havla a jeho spolupracovníků uskutečnil způsobem, jímž se utopické projekty zpravidla uskutečňují: tedy jako fraška.

A na této podivné, směšné bárce jsme teď plnou parou vpluli doprostřed globální krize, jakou většina z nás nezažila.

4. října 2015; psáno pro Svobodné fórum