UDÁLOSTI: Česká státní idea
Často bývá citován okřídlený výrok: „Státy se udržují těmi myšlenkami, jimiž vznikly.“ Výrok je nesmyslný. Moderní demokratické státy evropského typu vznikly mnohaletou součinností spousty lidí vedených zcela různými ideami. Svou roli sehrála i náhoda. Je dokonce otázka, je-li žádoucí, aby státy stály na nějakých zvláštních idejích. Mají stát na souboru přesných formálních pravidel, právních norem, jenž jim umožňuje plnit základní funkci: poskytnout občanům bezpečí a svobodu. Občané obojí potřebují k tomu, aby mohli naplnit své životní poslání, které v drtivé většině případů nemá se státem nic společného.
Existují dvě prosté zásady, na nichž všechny demokratické státy stojí. Rovnost lidí před Bohem a nekonečná hodnota nesmrtelné lidské duše. Obě jsou, jak se dnes říká, „křesťanského původu“. A nedají se dokázat, nedá se o nich příliš mudrovat: je jim třeba věřit.
Z tohoto hlediska je na vymýšlení státní nebo národní ideje vždycky něco podezřelého. Přichází na ně řada tehdy, když si stát, respektive společenství, které chce stát utvořit, není jisté samozřejmostí svého úsilí: potřebuje legitimaci. A zároveň potřebuje před sebou i před světem nějak zdůvodnit, proč je dvě výše uvedené zásady nutno ve zájmu vznikajícího státu nějak omezit: proč si někteří mají být mezi rovnými rovnější, proč někteří budou vážit víc než jiní: potřebuje alibi, aby mohl zásady, na nichž liberální demokracie stojí, porušit.
Na základě toho pak vznikají ideologie připomínající svou rozmáchlostí marxismus: vymýšlení nových náboženství („humanitismus“, náboženství postavené na kritice a upřednostňující lásku k bližnímu před láskou k Bohu), poněkud jurodivé filosofické a dějinně filosofické koncepce (pojetí moderních dějin jako zápasu teokracie s demokracií, který vrcholí světovou válkou coby „světovou revolucí“). Demokracie přestává být souborem formálních pravidel pro praktické uspořádání společnosti a stává se jakýmsi velebným nábožensko-filosofickým chuchvalcem, v němž se často ztrácí její podstata. Toto středoevropské ideologizování vyvolává v pozorovatelích zvenčí často jakousi nervozitu. Ernest Denis, který si jinak Masaryka velmi vážil, se nezdržel poznámky: „Vyznávám skromně, že jeho mysticismus je mi nesnesitelný.“ Roubování mystiky na demokracii bývá v našem regionu spojeno se snahou zastírat a fixlovat. Je třeba vysvětlit, proč má vzniknout a trvat stát, v němž budou čtyři miliony lidí (Němců, Maďarů a Poláků) proti své vůli a jen do počtu jako trpěné menšiny, a další dva miliony (Slováci) voděni za nos fikcí „československého národa“.
Demokratická mystika má svou svádivou sílu. Edvard Beneš domyslil Masarykovu koncepci světové revoluce a začlenil do ní druhou světovou válku. Vytvořil ideu „humanitní demokracie“, která se v určitých ohledech bude inspirovat socialismem (rozuměj stalinismem) a ideu slovanství, kterou naplníme mj. důslednou etnickou očistou našeho území.
Existenční oprávnění československého státu spočívá údajně v jeho hluboce demokratickém charakteru: proto si může dovolit leccos, co se už na první pohled s demokracií nerýmuje. Masaryk v Nové Evropě vysvětluje, že Němci mohou tři miliony svých lidí postrádat daleko snadněji, než by Češi postrádali ty, o něž by přišli odtržením oblastí s převážně německým obyvatelstvem. A podle dnešních teorií jsme Němce směli vyhnat proto, že oni začali (příčina a následek) a že to tenkrát dělal každý. Tak se vymlouvají děti ve škole.
Demokratická mystika není českým specifikem. Podobně se ve střední Evropě fixlovalo (a dosud leckde fixluje) všeobecně. Jen je třeba ji občas podrobit kritické revizi. Při ní se zjistí, že např. z Masaryka zbude i potom velmi mnoho (např. zrovna požadavek kritické revize minulosti). Z Beneše naopak skoro nic. Tak to na světě chodí.
Bohužel jsme v té kritické revizi zatím příliš nepokročili.
LN, 27.10.2007
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
