Pokusím se nejprve shrnout všechny poněkud dramatické události posledních dní, které se nakonec vyhrotily v dosti nebývalý konflikt české politické reprezentace (zastoupené prezidentem republiky) se Spojenými státy.

Americký velvyslanec v Praze Schapiro řekl v pořadu ČT Události a komentáře 30. března t.r. mimo jiné toto: „Není na mně nebo na kterékoli jiné zemi, abychom říkali českému prezidentovi, co má nebo nemá dělat. Když prezident Zeman řekl, že je třeba vzdát hold všem zemím v souvislosti s koncem druhé světové války, tak to chápu. Ta symbolika, že možná je jediným vůdčím představitelem státu EU, který bude stát na tom pódiu a sledovat vojenský pochod, když ta armáda destabilizuje jeden ze sousedních států EU, možná je taková choulostivá, uvidíme, co se stane.“

Miloš Zeman odpověděl v neděli tím, že prostřednictvím médií (Parlamentních listů) vyhlásil Spojeným státům diplomatickou válku. K Schapirovým slovům totiž prohlásil: „Nedovedu si představit, že by český velvyslanec ve Washingtonu radil americkému prezidentovi, kam má cestovat. A nenechám si mluvit do plánu svých zahraničních cest žádným velvyslancem.“ A na otázku, zda si nepozve velvyslance na Hrad, aby mu své stanovisko vysvětlil, pak ještě dodal: „Obávám se, že po tomto prohlášení má naopak velvyslanec Schapiro dveře na Hrad zavřené.“

Korunu všemu pak nasadil Zemanův mluvčí Ovčáček: to, co pan prezident řekl, prý znamená, že prezident neplánuje s velvyslancem žádné jednání či schůzku. „Neznamená to však, že by se pan velvyslanec nesměl(!) zúčastňovat společenských akcí pořádaných na Hradě.“

Velvyslanec Schapiro pak vzkázal z USA, kde je momentálně na dovolené, že je mu líto, že se to, co řekl, prezidenta dotklo. „Očekával bych, že jakožto někdo, kdo tvrdí, že si váží přímočarého jednání, prezident ocení mou upřímnost.“ Na svém vyjádření však trvá: „Rozumím tomu, že chce vzdát hold obětem druhé světové války. Nicméně si myslím, že by bylo nešťastné, kdyby se prezident Zeman zřejmě jako jediná hlava státu z EU zúčastnil vojenské přehlídky v době, kdy ruská vojska v rozporu s mezinárodním právem destabilizují sousední zemi.“ Bylo by poněkud naivní brát tuto formulaci za ryze osobní stanovisko pana Schapira.

V čem je jádro problému, tj. co se vlastně v Moskvě oslavuje? V roce 1941 bylo Rusko (tehdy si říkalo tajnosnubně „Sovětský svaz“) zákeřně přepadeno vojensky o hodně silnějším nepřítelem, který se nijak netajil úmyslem je zničit. V té situaci se Rusové dokázali ubránit a nepřítele porazit, a to i přesto, že měli místo národního vůdce zrovna za krkem krvelačnou stvůru. V tom smyslu mají být na co hrdí a mají co oslavovat.

Tehdejší ruské vedení ovšem využilo situace k tomu, aby rozšířilo hranice svého impéria hluboko do střední Evropy a zabralo i část Německa. Země této oblasti s výjimkou Rakouska a Finska z různých důvodů nedokázaly ruským pokusům o ovládnutí a zotročení příliš vzdorovat, takže například v našem případě zakrátko po osvobození od Hitlerova Německa následoval střemhlavý pád do rudého samoděržaví. O „dobytí“ bych v našem případě nemluvil (už proto, že z blbosti jsme tomu „dobytí“ sami mocně pomáhali), ale zrovna my dvakrát co oslavovat nemáme.

Dnešní ruské vedení má roupy si svou invazi do Evropy zopakovat: tentokrát bez legitimního krytí Hitlerovou agresí a z důvodů svým způsobem pochopitelných a v dějinách častých: rádi by získali zpátky to, oč byli podle svého názoru neprávem v důsledku prohry ve studené válce připraveni (když to bude o fous víc, nebudou se zlobit). Jde tedy z jejich strany o to, co před třiceti-čtyřiceti lety sami pěkně nazývali „revanšismus“. Něco podobného není ani náhodou v našem zájmu. Zároveň je zjevné, že za prvé, realisticky vzato, sami se vůči tradičně svéráznému pojetí ruského bratrství ubránit nedokážeme, ale že za druhé bez naší silné a zjevné spoluúčasti to taky nepůjde: kdo si nedokáže aspoň v tom základním pomoci sám, nikdo mu nepomůže. Jak to vypadá na naší straně s tím obojím?

Američané dali minulý týden srozumitelným gestem najevo, že pokud o to budeme stát, rádi nám proti ruskému revanšismu pomohou. Komunistická demonstrace toho, že o pomoc nestojíme, se nepovedla, naopak, mnoho lidí dalo na srozuměnou: potřebujeme vás a víme o tom. Zároveň je zjevné, že nynější americké upozornění „dejte si pozor, co a koho vlastně svou účastí v Moskvě na rozdíl od ostatních spojenců z NATO podporujete“, je legitimní. Bylo by legitimní, i kdyby nám to vytýkalo Lucembursko. Nemá smysl zastírat, že když nám to vytýká Amerika, má to větší váhu. Kdežto Miloš Zeman svou cestou do Moskvy říká: pomoc ani rady nepotřebujeme, pomůžeme si sami. A vychází Putinovi vstříc. Navíc obojí, cesta do Moskvy i konflikt s americkým velvyslancem, není nic impulzivního a emocionálního. Je to logické a promyšlené pokračování dosavadní prezidentovy politické koncepce.

Česká politická scéna není schopna se této koncepci opřít. Otřesená „pravice“ na to teď nemá dost síly. Sociální demokracie v této věci připomíná spíš hromádku krupicové kaše, cestu do Moskvy Zemanovi požehnali a řada z nich s prezidentem sympatizuje. Andrej Babiš si vyčůraně myje ruce: je to v Zemanově kompetenci. Pan Babiš podpoří vždycky to, co mu půjde do kšeftu. O komunistech není třeba mluvit.

Proto bychom měli – právě teď, tváří v tvář moskevské pouti prezidenta Zemana a jeho dalším politickým avantýrám - říci jasně: chceme se bránit. Chceme bránit svou nyní zrovna zevnitř těžce pošramocenou a zvenčí ohroženou demokracii, své vlastní hodnoty, své národní zájmy. Proti naší domácí buranokracii, autokracii i oligarchii. A proti Putinovi a jeho zdejším kamarádům. Pomoc našich spojenců a v první řadě pomoc USA přitom potřebujeme a stojíme o ni. Jsme však především připraveni k tomu opravdu politicky pracovat my sami, my všichni, demokraté napříč politickým spektrem.

Jenomže to je o dost náročnější než happeningy s prápory a historickými vozidly. Máme na to vůbec?

6. dubna 2015; psáno pro Echo24