Z trojice někdejších dominantních postav české politiky (kdybych si vypůjčil předvolební rétoriku Věcí veřejných, tedy třech nejmohutnějších dinosaurů české politické scény), Havla, Zemana a Klause, má dnes jakousi šanci, aby si udržel opravdu významnou pozici na politické scéně, jenom ten poslední. Václava Havla vyřadily zdravotní problémy, ostatně usiloval vždy být pouze "duchovním inspirátorem", který svou pozici nemusí nutně institucionalizovat (má to výhodu, že na něho pak není dobře vidět), a tento koncept se příliš neosvědčil: jeho jakýmsi dozvukem se dnes zdá být jedině TOP 09, a jen do jisté míry. Miloš Zeman, faktický tvůrce ČSSD jako silné politické strany, se poměrně záhy stal obětí emancipačních snah svých spolustraníků. Emancipaci napomohl sám neuváženým odchodem do lesů a proběhla poněkud nedůstojně (ČSSD ho nominovala na funkci prezidenta a poté tak říkajíc odvolila). Nicméně emancipaci od předsedy, který vyčerpal své možnosti, má ČSSD už nacvičenou (realizovala ji pak i v případě Jiřího Paroubka). Pozoruhodné je, že po lídrech, jichž se sociální demokraté zbavili z pochopitelných a dobrých důvodů, zůstalo ve straně vždy něco z jejich "ducha" v tom nejstrašidelnějším slova smyslu.

ODS na rozdíl od ČSSD emancipaci od bývalého předsedy nezvládla. Topolánek o ni usiloval, poněkud chaoticky a se zpožděním, nakonec ale svůj boj prohrál. Vzhledem k tomu strana setrvává ve stavu jakési zastydlé puberty. Když některý její čelný představitel (naposled místopředseda Pavel Blažek v Právu) hovoří o možnosti, že by se do předsednického křesla vrátil Václav Klaus, používá zpravidla formulace "dovedu si to představit". Ta má tu výhodu, že už není nutné specifikovat, je li to představa toužebná nebo taková, při níž se hrůzou ježí vlasy na hlavě. Případně obojí.

Druhou možnost lze vyloučit v případě europoslance Ivo Strejčka. Na kongresu ODS minulou sobotu vystoupil s pozoruhodným projevem, při jehož četbě se starý člověk cítí být minimálně o půlstoletí mladším. Pan poslanec definuje třídního nepřítele: vnějšího (TOP 09) a vnitřního (její pátá kolona v ODS). Zápas s dvouhlavým netvorem Schwarzenberg – Kalousek je v zásadě věčným sporem mezi politickou a nepolitickou politikou. Nepřítel se ovšem třese hrůzou před tím, že Václav Klaus nyní přijde s politickým projektem, který protivníka demaskuje a zlikviduje. A aby nikdo nebyl na pochybách, závěrem pan poslanec posílá svému guru pac a pusu.

Nejpozoruhodnější z celého projevu je jedna věta: "K hrůze vedení TOP 09 a mohutných zájmových skupin, které za TOP 09 stojí(!)… by v České republice na příklad mohl vzniknout Václavem Klausem řízený politický projekt … který by svým pojetím politiky … mohl být v budoucnosti pro ODS spolehlivým (možná i předvolebním) koaličním partnerem."

V této větě je jako v Popelčině oříšku skrytý celý politický koncept. Je jen otázka, zda jde o ideu Klausových stoupenců v ODS, nebo o něco, co pan Strejček citlivě odpozoroval z úst prezidenta a expředsedy ODS.

Václav Klaus by totiž jistě mohl zaštítit svou politickou autoritou vznik nového politického subjektu, zakotveného na Hradě a v podhradí (lidé jako p.Hájek, Jakl, Bátora, Semín, paní Bobošíková apod.). Problém je v tom, že dosavadní pokusy neskončily dobře a prezident o tom ví. Strana by možná překonala pětiprocentní hranici, ale vzniklo by něco jako SPR-RSČ s lidskou tváří. Kdyby se jí postavil do čela, znamenalo by to pro něho po nynější vzestupné dráze (předseda ODS – premiér – prezident) veliký propad.

Daleko lákavější je návrat do čela ODS, rozkolísané a znejistěné. Jenže Klaus už není ani jejím členem. A úplně nejlepší obě možnosti skloubit v jednu: stát se garantem "projektu" nové strany, která pak uzavře volební koalici s ODS (odpadnou starosti s pětiprocentní hranicí). Po volbách pak můžou oba subjekty fúzovat, protože Václav Klaus bude nutně potřebovat oddané lidi, jimiž si svou pozici v ODS, potažmo novém politickém subjektu, pojistí.

To je věc, kterou si dovedu představit já. Představa to není příliš vábivá. Nový subjekt bude pod heslem "suverenita" trápit nemocnou EU ("hleďme získat z EU vše, co je možné, a nedejme jí ani o chlup více, než je nezbytné", safra, kdopak to jen řekl) a vyvažovat své vazby na "socialistickou" Evropu koketováním s Ruskem. Něco podobného dělal kdysi Edvard Beneš, ten byl ovšem pod obrovským tlakem "okolností". Václav Klaus, jak se zdá, si ty okolnosti iniciativně sám vytváří.

LN, 31.10.2011