Škoda že představitelé mnoha států po světě neumí, s výjimkou krále Kambodže, česky. Kdyby ano, mohl by se stát český hudebník a zpěvák Michal Tučný posmrtně světovou hvězdou. Kde-kdo po celém světě si zpívá: „Všichni už jsou v Pekingu, Buenos Dias, já taky jdu, poslechnout si pěknou muziku, co se hraje v Pekingu.“
I když pro české intelektuály a „pokrokáře“ byla vždycky Čína rudým hadrem, na který dštili oheň a síru, ve skutečnosti všechny státy, které jsou u nás považovány za náš nepřekonatelný vzor, jezdily do Číny už odnepaměti. Tedy spíše od návštěvy amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera. Ale jak ví každý, kdo se zajímá o politiku, tak něco jiného jsou propagandistická hesla určená davům, a něco jiného je skutečná politika. Navíc od doby, kdy se u nás mává tibetskými vlajkami a různí „revolucionáři“ kterým se nemůže nic stát, je věší na veřejné budovy, náš vztah s Čínou ochladl.

U nás se dělalo jako kdyby nic, a ono se zatím „něco“ dělo. Například návštěvy v Pekingu. Němečtí kancléři, od Gerharda Schrödera až po Angelu Merkelovou, se předháněli s francouzskými prezidenty, od Nikolase Sarkozyho až po dnešního Emmanuela Macrona. Navenek se tvářili hrdinně demokraticky. Přitom dělali s Číňany kšefty, o jakých se nám ani nezdálo. Prostě jednoduše řečeno, naše media z nás už 30 let dělají blbce. Mimochodem, Čína je pro ČR v současné době největším druhým světovým obchodním partnerem.

Před 30 lety byla Čína rozvojovým státem, a naše ČT ji ve svých reportážích dodnes ukazuje jako cosi zaostalého. Jen nedejbože, aby se v ČT objevily skutečné obrázky dnešní skutečné Číny. To by pak rozdíl mezi tím, co dotyčný vykládá, a realitou, by byl příliš děsivý.

Všechno je jinak. Jak napsal Jan Macháček v LN ( https://www.lidovky.cz/nazory/cina-historie-soucasnost-20-let-washington-konsens-jan-machacek.A230425_201600_ln_nazory_atv ) : „Nový washingtonský konsenzus“ (domluva vítězného Západu o ovládnutí světa z 90. let), prostě už neplatí. Skutečnost se od dřívějších představ a plánů liší zcela zásadně. Washington už není Římem současného světa, má konkurenci v Pekingu.“ Ukázalo se, že bez Číny si nedokážeme ani utřít nos. Anebo vyrobit penicilin.
Dnes i Bidenova vláda přiznává, dle Macháčka, že, cituji: „Dnešní USA neumí uzavírat obchodní dohody, neumí vyjednat pravidla pro globální digitální ekonomiku, neumí se podřizovat pravidlům WTO (Světová obchodní organizace) a Washington ztratil víru v ekonomicky multilateralismus.“ Jak píše Robert D. Kaplan v The New Statesman v článku: „Nový věk tragédie“: „Když válka skončila, americká ekonomika ovládla svět. To už neplatí, zejména proto, že Čína je plnospektrální velmocí s druhou největší ekonomikou světa a technologickou základnou, která vyrábí jak špičkové vojenské, tak spotřební výrobky.“

Po dlouholetém blouznění našich intelektuálů a novinářů o tom, že jakýkoliv kontakt s Čínou je vlastně zločin, zatímco ostatní se cpou do Číny o zlom krk, jsme přešli do vyšší fáze. Stali jsme se, přesně v duchu táboritských Sirotků těmi „posledními a jedinými spravedlivými ve jménu Božím (které nám zjevil nový Prorok zelené víry, Greta Thunbergová). Obávám se, aby brzo nepřišla Bitva u Lipan.
Určitá část našich politiků, která není vůbec schopna nějak se zúčastnit revitalizace naší ekonomiky, zlepšení byrokracie a vůbec chodu státu, se rozhodla udělat si politický PR z až exaltického zbožštění Tchaj-wanu. Celá tato pokroková skvadra se zřejmě zapomněla v čase, kdy Číňané jezdili do práce na kole a oblékali modré pracovní uniformy. Jistěže bychom měli být na straně Tchaj-wanu, jako národ, který žil a žije více než 1000 let vedle obrovského a většinou germánského agresivního obra, a více než 300 let vedle agresivní východní ruské říše. To však neznamená, že si můžeme hrát na poslední a jediné spravedlivé, kteří budou stát do posledního náboje na „ztracené vartě“. Z hlediska geopolitiky, kdy se bohužel, a myslím skutečné bohužel, celý Západ propadá do vnitřní kulturní a ekonomické války, Asie roste. K tomu všemu se v okamžiku našeho protičínského šílenství Ukrajina dohodla s Čínou. Protože se jí zdá, že Čína je jediná, která dokáže válku a Ukrajině zakončit. Jistě že zištně.

Ukrajina došla k závěru, že Západ je v tomto směru prostě bezmocný. Nemá ani peníze, ani nemá možnost efektivního tlaku na Moskvu. Zato Čína má peněz jako šlupek a Ruska se nebojí.

Takže, už i Ukrajina „je v Pekingu“. A jak pan ministr Lipavský pravil 27.4.2023 pro ČT, je sice jasné, na čí straně stojíme, ale musíme najít způsoby, jak s Čínou mluvit. Tím je diplomaticky řečeno to, co jsem psal od začátku tohoto článku. Realita nás dohání. Jak říká Robert D. Kaplan: „V takovém světě musí být všichni političtí vůdci realisté a usilovat spíše o menší zlo než o konečné dobro. A přesto bezmezný idealismus smíšený s arogancí stále hrozí katastrofou. …… právě kvůli zmenšování geopolitiky produkované technologiemi mohou být v budoucnu taková selhání stále větší, dokonce s kataklyzmatickými dopady. Proto na Ukrajině (a na Tchaj-wanu) musíme najít střední cestu mezi podvolením se autoritářské vládě a nepružným požadavkem dokonalých demokratických výsledků. Musíme si zvyknout na vyhlídku na mnohá zklamání, která nás čekají.“

My se proto musíme chovat, pokud možno statečně a čestně, ale nikoliv jako úplní fanatičtí pitomci, pletoucí si vlastní PR se skutečnou politikou. Třeba jako president Pavel, který prohlásí, že Ukrajině nepomohou sladké řeči, když dostávají sice děla a tanky, ale nedodáme jim k nim náboje.

Václ