Hra na debatu, hra na zodpovídání otázek. Tak by se daly popsat měsíce od zveřejnění záměru české vlády přistoupit na vybudování americké radarové stanice na našem území. Zatímco však USA nám alespoň vytrvale a přátelsky, s úsměvem na rtech radar „doporučují“ – zejména obdivuhodným nasazením velvyslance Grabera, ale též prostřednictvím šéfa Agentury pro raketovou obranu USA generála Oberinga a zanedlouho i prezidenta Bushe -, tak Topolánkův kabinet jenom nevrle mele svou a co se nepříjemných dotazů týká, dělá, že nevidí, neslyší.

Jakoby nestačilo, že premiér se svými ministry tají znění nóty, v níž jménem nás všech reagovali na americkou oficiální žádost. Jakmile zazní výzva na začlenění raket a radaru do obranného systému NATO, tváří se, že je vše v naprostém pořádku: vždyť většině evropských partnerů základna USA nevadí! Ovšem klíčovou podmínku, aby o použití radaru, který má prý chránit Ameriku i Evropu, rozhodovala Severoatlantická aliance (nikoli výhradně Bílý dům) a aby jej třeba i vojáci NATO obsluhovali, naše vláda bohorovně přehlíží.

Víra je v politice špatným rádcem. Naposledy se Američanům nevyplatila v případě údajných zbraní hromadného ničení v Iráku. Nyní neokonzervativci, děsící se armagedonu, malují na zeď čerty íránské a korejské. Riskoval by Teherán vymazání ze zemského povrchu kvůli útoku jedné dvou raket, jež navíc ani nemá, na USA či Evropu? V letech studené války chtěl Sovětský svaz Západ uzbrojit, proto tehdejší přetahovaná jistý smysl měla. Ale dnes? Nejsou snad zbraně, vojenské radary nevyjímaje, hlavně lukrativním obchodním artiklem?

Když něco nabízíte, snažíte se zákazníky získat všemi dostupnými způsoby. Pořádáte živé rauty i vážná školení, chrlíte informace poctivé i z prstu vycucané, vláčíte klienty po celém světě, slibujete jim modré z nebe. Zeptejte se, dejme tomu, lékařů na jejich námluvy s farmaceutickými firmami.

V tomto světle bledne i úžasná cesta skupiny českých poslanců a senátorů na Marshallovy ostrovy a Pearl Harbor. O bezpečnostních rizicích se nedověděli nic, zato si prohlédli, jak hezky radar vypadá a jak si na vysoké noze žijí lidé v jeho okolí. K tomu si z výletu přivezli pěkné upomínkové předměty. Kdyby to někdo měl tendenci označit za ukázku profesionálně odvedené politické korupce, příliš bych neprotestoval. Argumentem proti by mohlo být leda to, že američtí organizátoři přesvědčovali zákonodárce již přesvědčené (např. o zástupce KSČM nestáli), které nadchli pro ještě houževnatější obhajobu radaru.

Nám ostatním, jimž pozvání na exkurzi nepřišlo, zbylo jen ujištění generála Oberinga, že USA nikdy nepůjdou tam, kde s tím nebudou mít souhlas. To je milé. Aby tomu taky bylo jinak! I když zmíněný příklad Iráku vnáší brouka do hlavy…

Naštěstí je ještě dost času. Času na seriózní analýzy, kterými by USA měly podložit svoji žádost, času na upřímnou diskusi Topolánkovy vlády s opozicí i času na uzákonění možnosti pro české občany vyjádřit se v referendu. Traduje se, že v natolik expertní věci nejsou s to kvalifikovaně rozhodnout. Leč ani politici dosud nemají lepší podklady. Padá tudíž i poslední důvod, proč v této zábavné hře stavět veřejnost pouze do role diváků.

Právo 4.5.2007