23.5.2022 | Svátek má Vladimír


RADAR: Jak důležité je mít radar

11.4.2007

České spory o americkou radarovou základnu prozatím trošku utichly. Vláda poněkud oslabila odpor převážné části populace slibem, že bude usilovat o to, aby byl radar vkomponován do struktur NATO, popřípadě možná i Evropské unie.

Je však podivuhodné, že zdejší média v podstatě nereagovala na nedávné zprávy z Polska, které musejí mít na ohlášenou vládní strategii podobný účinek jako přistání balistické rakety s jadernou hlavicí na Václavském náměstí na konzistenci pražského domovního fondu. Poláci totiž vyhlásili postup přesně opačný: o protiraketové základně budou jednat výhradně s Američany, bilaterálně, o nějaké vkomponovávání do struktur NATO nemají zájem.

Za svůj souhlas pak chtějí reálné záruky a výhody. A zmiňovat v souvislosti s protiraketovou obranou bezpečnostní struktury EU by ve Varšavě nejspíše považovali za špatný vtip. Začali si Poláci bezhlavě „vyskakovat“, nebo má jejich reakce opodstatněné jádro?

Pax Americana

Vojenský potenciál EU je tak mizerný, že se o něm v zemích unie už ani nevtipkuje. Letitý bonmot pak praví, že EU není schopná sestavit ani vojenskou zásobovací kolonu, neboť se nedohodne na tom, kdo v ní bude, v jakém pořadí (kdo pojede první, kdo druhý, zda Francouz, Němec či Angličan...) a jakým jazykem se bude velet. A není známo, že by v rozpočtu unie existovala položka „frontoví tlumočníci“.

Rozpočty členských států EU pak na vojenských výdajích dlouhodobě škudlí, poněvadž musí přednostně krmit Otesánka sociálního státu.

A ono škudlení jim z bezpečnostního hlediska zatím prochází, jelikož bezpečnost západní Evropy od konce druhé světové války zajišťují Spojené státy.

Přičemž pro lepší představu je na tomto místě nutno uvést, že do onoho bezpečnostního krytí musíme započítat i náklady na udržování americké globální převahy na mořích a oceánech v podobě velmi početné a nesmírně drahé námořní flotily.

Pokud by zmizela z hladin, světový obchod by se zhroutil, neboť poklidná plavba tankerů i dalších tisíců obchodních lodí je možná jen díky míru zajišťovanému americkou (nejen námořní) mocí, díky Pax Americana - což případ Iráku nevyvrací. Po pádu americké hegemonie by totiž podmínky plavby i skoro všeho dalšího určovali ti, kdo by - a rádi - zaplnili mocenské vakuum. A jestli si někdo myslí, že by šlo o pravidla pro nás (pro naše hodnoty) příznivější, pak je jednoduše trouba.

Evropskou unii tedy můžeme nechat - radši - opravdu stranou. Zbývá NATO, údajná záštita naší bezpečnosti. Jenže každý, kdo se trochu zajímá, ví, že po pádu komunismu už NATO není a nikdy nebude tím, čím kdysi bývalo. Jediným účinným pojivem vojenských aliancí je společný nepřítel, společně sdílená obava, nikoliv právní formalismus článků příslušných smluv. V době globálního zápasu mezi komunismem a západní civilizací byl útok na každý členský stát západních struktur útokem na celý Západ, a útočník, konkrétně Sovětský svaz, tudíž musel počítat s odpovědí Spojených států, které by většina evropských členů NATO patrně zčásti házela klacky pod nohy, zčásti by snad přispěla svou troškou do mlýna, jež stejně v souhrnu nečinila více než deset procent celkového obranného potenciálu Severoatlantické aliance.

Po roce 1989 se pro NATO úporně hledalo nějaké praktické využití. Zatím se našlo jednak při velmi problematickém pokusu o svržení Slobodana Miloševiče formou tzv. humanitárního bombardování, jednak nyní v Afghánistánu. Na výsledek afghánské mise je sice třeba ještě počkat, leč NATO nyní slouží spíše jen jako nástroj pro vojenskou intervenci Západu v krizových oblastech. Jde o nástroj o něco účinnější než bezmocné modré přilby OSN, zároveň ho však nelze považovat za prvořadého aktéra strategického globálního rozložení sil, rozhodně nikoliv v oblasti jaderných zbraní.

Demokratizace násilí

Pro současnou bezpečnostní situaci je typická jednak diverzifikace možných rizik, jednak to, co Fareed Zakaria ve své knize Budoucnost svobody označuje jako „demokratizaci násilí“. Stručně a zhruba vyjádřeno: má-li dnes mobilní telefon každé malé dítě, může mít zítra kdejaké „velké dítě“ jadernou bombu. Tak vyhlíží odvrácená tvář technického pokroku, do níž se radši ani neodvažujeme pohlédnout. NATO je vůči ní bezmocné podobně jako modré přilby OSN na Balkáně, a skoro bezmocná proti ní může být i americká protiraketová obrana. Neboť pokud v newyorském přístavu zakotví, díky svobodě plavby globálně zaručené americkou flotilou, obchodní loď s atomovou bombou v podpalubí a v afghánských horách skrytý Usáma bin Ládin vytočí pomocí roamingu číslo mobilního telefonu, jehož vyzvánění poslouží jako rozbuška, pak může v Brdech spokojeně vrnět třeba deset radarů, ale k ničemu to nebude.

Již jen z toho plyne, že nelze Američanům servilně odkývat každý jejich nápad, byť by jim na něm sebevíce záleželo. Ale na druhou stranu - naše debata o radaru by se měla odpoutat od provinční přízemnosti, mýtů a iluzí, v nichž dosud převážně tone.

LN, 10.4.2007

Autor je politolog