Málokdy vypukl povyk o něčem tak bezpečně předvídatelném, jako bylo rozhodnutí Ústavního soudu o stavebním spoření. Vztahy prezidenta Václava Klause k Ústavnímu soudu jsou dobře známé. Prezident je, jak říká, konzistentní ve svých názorech a v názoru na Ústavní soud má konzistenci názoru buldoka na kocoura. Tato instituce několikrát pošlapala Klausovi konečky prstů, a to se neodpouští. Takže reakce Hradu se dala čekat. Nevyhnutelně padla slova o vstupu do politiky a o třetí komoře parlamentu.

To, že něco říká Klaus, ale neznamená, že to nemá racionální podklad. Celá kauza stavebního spoření je politická. Trojčlenná koalice potřebovala nasbírat hned po svém nástupu body, aby prokázala reformní snahy a hospodárný přístup ke státním financím. Sociální demokracie naopak potřebovala dokázat, že uhájí občanovy benefity, a když to nejde v parlamentu, udělá to přes Ústavní soud. Takže soud sice posuzoval čistě právní záležitost, totiž jak je to s tou retroaktivitou, ale zvnějšku to nutně muselo vypadat jako politické posuzování. Toto všechno Václav Klaus samozřejmě velmi dobře ví. Zároveň ví, že je velký rozdíl mezi skutečností a tím, co se bude prezentovat veřejnosti. Aby udržel konzistenci linie zastánce standardních modelů a priority ekonomické automatiky nad dirigismem, Klaus přetáhl Ústavní soud svou slovní rákoskou.

Situace ale není tak jednoznačná, aby si Ústavní soud zasloužil potlesk. Však taky pět členů jeho sboru vyjádřilo nadstandardní opatrnost vůči úradku, který Klause tak rozzlobil. Jde o pojetí „legislativní nouze“. Ta je popsána v § 99 zákona č. 90/1995 Sb. a hovoří se o takovém stavu, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo hrozí-li státu značné hospodářské škody. V tomto případě jde o ten třetí případ. Co jsou značné hospodářské škody? Rozhodnutím Ústavního soudu vznikla v rozpočtu díra šesti miliard korun. V očích hospodáře to je jistě značná hospodářská škoda, v očích sociálního demokrata je to cosi zanedbatelného, neboť jak učí Vladimír Špidla, zdroje tu jsou.

Stav legislativní nouze navíc pomohl sněmovně v minulosti už mnohokrát. Z nedávné historie připomeňme, že ho bylo užito při schvalování rozpočtu na rok 2010, kdy šlo o úsporný Janotův balíček. Také na jaře loňského roku byla odvrácena stávka tím, že ve stavu legislativní nouze nemohla ODS blokovat zákon o zaměstnaneckých benefitech. Tehdy tento „,mimořádný stav“ politicky pomohl sociální demokracii. Institut stavu legislativní nouze je tedy brambor tuze horký a Ústavní soud velmi zkomplikoval naši politickou praxi pro budoucnost. Dá se totiž čekat, že potřeba tohoto opatření se vyskytne i v příštích obdobích, a pak ta druhá, „prohrávající“ strana bude hned utíkat do Brna se stížností a Ústavní soud bude nutně muset brát v úvahu své opakované zpochybnění užití tohoto instrumentu. Zde tedy vložil prsty do politické kaše, do kaše s vlastnostmi válečku mandlu. S tím rozdílem, že soudci Ústavního soudu nenesou za svá rozhodnutí přímou odpovědnost a případné škody odnese občan.

Jinak je tomu s trikem zvaným „zpětné zdanění“. To je prostě zdanění a stát nemá právo měnit pravidla rozehrané hry. To se přirozeně netýká jen stavebního spoření. Mračna arbitráží visí nad úsilím napravit škody Velkého Solárního Humbuku. Principiálně jde o totéž. Stát, ať už to jeho jménem provedl kdokoli, nejdřív něco slíbil, a když se pak ukázalo, že to slíbené je příliš nákladné, přehodil kormidlo a snaží se peníze dostat aspoň částečně zpátky. Je s podivem, že se koalice do podobného dobrodružství pustila. Musela čekat, že narazí na odpor a ten že bude mít oporu v zákonech.

Sama otázka stavebního spoření je samozřejmě diskutabilní. Za bývalého režimu stát skutečně podporoval výstavbu bytů výhodně úročenou stavební půjčkou, která ovšem byla vázána na byrokratickou šikanu, uskutečnitelnou jen v totalitním státě: stavebník nedisponoval penězi, ale čímsi podobným šekové knížce a směl opravdu nakupovat jen zboží související se stavěním. Z hlediska tržního to bylo absurdní, ale fungovalo to a ve svobodné zemi to možné není. Takzvané stavební spoření je dnes hlavně kšeft pro finanční ústavy a benefit má i občan, který se do stavebního spoření dá. Na věc jsou v podstatě dva názory. Podle jednoho je to nemravné zvýhodňování skupiny obyvatelstva, to si myslí ten, kdo stavební spoření nemá. No a ten, kdo ho má, si přirozeně myslí, že věc je spravedlivá, jak napsal jeden čtenář: „Nejde o nic víc než o malou část mých vlastních daní, které jsem v průběhu roku státu už odvedl a kterou mi teď vrací. Státní příspěvek si tedy platím sám.“ Na to lze namítnout, jakým právem se někomu daně vracejí, a jinému nikoli.

Někdo by to měl napadnout u Ústavního soudu coby příklad diskriminace občanů. A měli bychom zase krásný příklad politické ingerence soudní instituce, neboť i toto je politikum jako řemen.

LN, 29.4.2011