V r. 1990 byl jsem prvním právním zástupcem J. Šťávy, resp. jeho firmy Diag Human a Conneco, ve sporu s tehdejší Československou republikou o náhradu škody, která mu vznikla dopisem tehdejšího ministra zdravotnictví Bojara některým českým nemocnicím, a také jsem s ministrem Bojarem osobně marně jednal o důsledcích tohoto dopisu, resp. o možnosti smírného vyřešení celé nešťastné události. Bylo to v idealistických dobách politiky OF, kdy se zdálo možné a dokonce snad i žádoucí, aby ústavní činitel nejen soukromě vyjádřil svůj osobní názor na obchodní případ, ale seznámil s ním i širokou veřejnost. O co tehdy šlo?

Ministr Bojar měl za to, že firma J. Šťávy, která na území státu obchoduje s krevní plazmou, sponzoruje odběrová místa krve a výměnou za plazmu dodává nemocnicím potřebné léky a vybavení, které jinak u nás nebylo v té době možné sehnat, se chová způsobem, se kterým pan ministr nesouhlasí. Napsal v tomto smyslu dopis nejen obchodním partnerům firmy J. Šťávy, ale i všem nemocnicím, ve kterém snad bylo dokonce hrozeno jakousi sankcí, pokud nemocnice bude nadále s J. Šťávou spolupracovat. Důsledky byly zřejmé: obchodní aktivity firmy byly významně utlumeny a posléze zastaveny úplně. Nikdy jsem nepochyboval o nárocích J. Šťávy na přiměřené odškodnění a nikdy jsem se tímto názorem netajil, i když to, jak uzná každý, kdo zváží politický vývoj u nás v uplynulých letech, nebylo právě populární.

I když dnes nemá žádný smysl zkoumat – jak činí někteří – stav celé věci před 18 lety, tedy např. jaký byl podíl Diag Human na trhu s krevní plazmou a zda přisouzená částka podílu na trhu této firmy skutečně odpovídá, přesto z celé osmnáctileté kauzy plynou některá významná poučení.

Především existuje významná jistota, že za současných poměrů v českém zdravotnictví se nic podobného již nemůže opakovat. Taková naivita při jednání se zahraničními farmaceutickými firmami! Dnes je pan ministr, resp. jeho občanské sdružení, těmi firmami přímo financováno a jeho první náměstek je jejich bývalý dealer. Takže žádný amatérismus zde nehrozí. Čímž ovšem nemá být řečeno, že by škody, které vzniknou v důsledku působení této „profesionality“ na českém zdravotnictví a na obyčejných lidech vůbec, budou menší než ony Šťávovy miliardy….

V celé věci byly učiněny - z hlediska státu – dvě zásadní chyby. Byl-li tou první onen Bojarův dopis, tak tou druhou kardinální chybou bylo rozhodnutí ministra Stránského dát souhlas k tomu, aby věc nebyla projednávána před soudy, ale jen v rozhodčím řízení. Bez tohoto souhlasu by rozhodčí řízení nebylo možné. Nechci vůbec spekulovat o tom, že by - jak tvrdí někteří – při jednání před soudem měla Česká republika více šancí, osobně se to nedomnívám, ale ze zásady by neměl nikdy stát přenechávat své pře pouhému rozhodčímu řízení. Pokoušeli jsme se - marně – v Poslanecké sněmovně prosadit v tomto smyslu zákonné ustanovení. Proti rozhodčímu nálezu totiž není žádná možnost odvolání! Neexistuje odvolací orgán, který by třeba chybné – to nemůžeme vyloučit – rozhodnutí rozhodců mohl napravit. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí má ovšem vážné důsledky, pokud jde o kvalitu a zejména přesvědčivost odůvodnění, což si každý asi dovede představit. Pokud např. v této věci rozhodci odmítli zabývat se (!!!) důkazy, které stát předložil v r. 2004 s odůvodněním, že byly získány nezákonně „za součinnosti vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny“, jedná se, ne-li o drzost, tak jistě o stav, který by u soudního projednávání věci nezůstal bez náležité odezvy. Parlamentní vyšetřovací komise je, podle našeho práva, řádný vyšetřovací orgán a skutečnosti jí zjištěné jsou stejně relevantní jako skutečnosti zjištění kýmkoliv a kdekoliv jiným a jinde.

Rozhodčí řízení je vhodné pro jednoduché, především obchodní spory, ve kterých se nepředpokládá složité a mnohaleté dokazování, tam, kde obě strany jsou v zásadě ve stejném postavení (podnikatel proti podnikateli), jde jim jen o rychlé rozhodnutí sporu a nemají v úmyslu záležitost rozporovat složitou cestou odvolávání se. Není vhodné ovšem pro spory, jejichž účastníkem je stát, ve kterých by měl padnout rozsudek nezávislého soudu stvrzený právními názory všech soudních instancí. A samozřejmě už vůbec není vhodné rozhodčí řízení pro občanskoprávní spory, např. mezi občany. Mimochodem: nájemní smlouvy, ve kterých se nájemce předem vzdává práva na soudní řízení, a tedy na možnost odvolávání se, a přenechává své případné budoucí spory s pronajímatelem v rukou jakéhosi rádoby nezávislého rozhodcovského rozhodování, ve kterém má jen malou možnost cokoliv ovlivnit, by nájemce nikdy uzavírat neměl!

Krátkozrakost české žurnalistiky je další pozoruhodnou skutečností, která plyne z této záležitosti. Cožpak si ti publicisté, kteří vítězoslavně svolávají odpovědnost za placení vysoké částky odškodného na bývalé ministry zdravotnictví a s gustem vypočítávají, kolik by každý nich musel zaplatit, pokud by měl platit v poměru k délce svého ministerského působení, vůbec neuvědomují, co by asi publikovali, kdyby se kterýkoliv z minulých ministrů zdravotnictví v minulosti bez dalšího uvolil požadovanou částku zaplatit? Kolik bychom si asi přečetli článků o rozhazovačnosti (levicové) vlády, kolik bychom toho slyšeli o neodpovědnosti ministra, který bez dalších obranných právních kroků vyplácí miliony ze státního rozpočtu do kapes „podezřelého“ podnikatele?

Zaujatost některých, kteří soustavně sledují celý příběh Diag Human, je až skličující. Např. J. Urban, po vzoru římského senátora M. P. Cata, který každý svůj projev o čemkoliv končil větou „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno“, v každém svém článku neopomněl požadovat potrestání (odvolání, zničení) Z. Koudelky, který v rozhodném období byl jen poslancem a s věcí, která byla výlučnou záležitostí moci výkonné – a nikoliv Parlamentu - mohl mít jen málo společného. To, že se jej Urban snaží diskreditovat označením „tajný poradce ministra zdravotnictví“ (LN 15.8. 2008), jen svědčí o osobní zaujatosti: co je na poradcích ministra zdravotnictví, ostatně kteréhokoliv jiného, tajného? A vytýkat bývalým ministrům, že prodlužovali věc „požadováním dalších zbytečných znaleckých posudků“? Není to snad právem a dokonce povinností strany sporu, zejména jde-li o představitele státu a rozhoduje-li se o veřejných financích?

Problém je v něčem jiném. O povinnosti státu poskytnou náhradu bylo rozhodnuto – bez možnosti odvolání – již v polovině devadesátých letech. Od té doby se jednalo jenom o výši náhrady. Proč nejen právní prostředí v České republice, tedy stav vymahatelnosti práva u nás, ale i stav veřejného mínění, štvaného částí žurnalistiky proti jakýmkoliv krokům kterékoliv vlády a proti jakýmkoliv legislativním krokům jakéhokoliv Parlamentu, ztěžuje nebo dokonce neumožňuje racionální kroky bez nekonečného alibistického zaštiťování se dalšími a dalšími právními kroky, to je ovšem otázkou mnohem širší, vyžadující mnohem hlubší zkoumání této věci.

Autor je poslanec za ČSSD