... a její verdikty v kauze Nagyová

Minulý týden se konečně po bezmála třech měsících dostalo na veřejnost zdůvodnění osvobozujícího rozsudku soudkyně Heleny Králové v kauze Jany Nagyové a údajného zneužití Vojenského obranného zpravodajství, které mělo chránit ženu premiéra.

Přestože rozsudek má 48 stránek, podle všech právníků, s kterými jsem o tom hovořil, je v extrémním rozporu či nesouladu, jak říká náměstek vrchního státního zastupitelství v Olomouci Pavel Komár, s obsahem důkazů. Připomeňme ještě, že státní zástupce navrhoval jak paní Nagyové, tak zpravodajcům, trest ve výši tří až čtyř roků vězení.

Co se zdá být ale zřejmé na první pohled i pro laika, je, že soudkyně Králová se vůbec nezabývala zásadními věcmi, totiž že ani premiér sám nemůže úkolovat vojenskou rozvědku: Tehdejší ministr obrany Vlastimil Picek, kterému VOZ podléhá od roku 2005, jak sám řekl 15. dubna letošního roku, o sledování manželky premiéra nevěděl a ani k němu nedal příkaz.

Sledování či kontrasledování by tudíž mělo být nezákonné. A protože je rozvědka součástí státní správy, platí u ní opačné pravidlo, než pro občany, jak stojí v článku 2 ústavy: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. A státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Jinými slovy, státní správa smí provádět jen takové úkony, které jí předepisuje zákon, a zákon vojenské rozvědce nepovoluje sledování soukromých osob, ani si nesmí najímat soukromé agentury, jako se tomu stalo v tomto případě.

VOZ má vedle úkolu shromažďovat informace o vojenském ohrožení země ještě zajišťovat údaje o teroristickém riziku či hrozbě organizovaného zločinu a své špiony vysílá do zahraničí. V tomto případě se evidentně pohybovali zpravodajci mimo rámec předepsaných úkolů.

Vojenští rozvědčíci sice v rozporu s písemnými zápisy hovoří o tom, že nešlo o sledování, ale o kontrasledování, ale v takovém případě by zase musela o ochraně být informována hlídaná osoba, v tomto případě paní Radka Nečasová. Ta se sice o tom časem dověděla, ale ne od rozvědky, ale od sousedů, protože úředníci, kteří ji sledovali, se chovali amatérsky, že si jich i necvičení sousedé všimli.

Soudkyně Králová osvobozující rozsudek opírá hlavně o výpověď bývalého premiéra. Ten však v této kauze tolikrát lhal, že je těžké mu uvěřit. Hned v prvním prohlášení z Varšavy 15. června 2013 řekl: „Nikdy jsem nerozhodl, ani nebyl informován o údajném sledování. Pokud se tak opravdu stalo, považuji to za vážně pochybení.“

Podobně lhal premiér o vztahu s paní Janou Nagyovou, který jak řekl u soudu, trval devět let. A i když se o jejich vztahu hovořilo mezi politiky bez zábran již od roku 2012, premiér ještě 17. ledna 2013 prohlásil: „Příčinou naší stávající rodinné situace není nikdo třetí.“

Rozhodující bude v tomto případě proto verdikt Městského soudu v Praze, který se ale nemůže lišit od minulého rozhodnutí, které s předešlým trestním příkazem soudkyně Králové taky nesouhlasilo.