Není už na čase vymanit se ze schématu dobrý policajt, zlý politik?

Když před čtrnácti dny zemřel bývalý předseda Nejvyššího kontrolního úřadu František Dohnal, nastal zajímavý jev: otevřela se propast ve vnímání nebožtíka mezi mediální obcí a Dohnalovými rodáky. Ve zprávách z pohřbu i v reakcích mezi truchlícími se opakovaně objevovalo sousloví mediální štvanice, jíž prý byl jejich soused, starosta a hejtman poslední čtyři roky vystaven. Je to jen protipražský resentiment spojený se zásadou o mrtvých jen dobře, nebo na obvinění z předsudečnosti veřejného prostoru něco bude?

Přeprasení kauz

Jisté je, že pokud se někdy někdo rozhodl proti Dohnalovi spustit kampaň, měl na čem stavět. A nejde tu o podezření, která se vznášela nad výběrem sídla NKÚ v Praze a některých krajských městech, ta při jeho ředitelském konci nehrála žádnou roli, orgány činné v trestním řízení s nimi nepracovaly. Případ, který se ocitl u soudu, ukazuje, že se Dohnal nežinýroval. Za státní peníze bydlel postupně ve dvou luxusních velkometrážních bytech na pražských Vinohradech, v prvním případě za 67, v druhém za 76 tisíc korun měsíčně. Což i při zohlednění jeho početné rodiny bylo hodně.

Ale operovat kvůli tomu trestní sazbou do pěti let vězení? Státní zástupkyně vyčíslila Dohnalem způsobenou škodu na 1,1 milionu korun. V době, kdy poslanci sněmovny kvůli bytu rozjeli svoje tažení proti řediteli (kárné žaloby, trestní oznámení, kontrola v úřadu), NKÚ vládě a poslancům posílal zprávy o špatném hospodaření státních institucí v řádech miliard. Vyšlo taky najevo, jen se to mediálně dost nerecyklovalo, že rozpočet na ředitelovo bydlení byl stanoven ještě před Dohnalovým nástupem. Skutková podstata zkrátka nebyla, čím se zdála být. Ředitel byl posléze odsouzen za sekundární čin, který se teprve vyvinul ve víru jeho souboje s poslanci – nepustil jejich kontrolní orgán do podkladů svého úřadu. Takže případ se jaksi sám překvalifikoval, z porušení povinnosti při správě cizího majetku byl prachsprostá válka institucí.

Není asi třeba pracně vysvětlovat, že podobné přeprasení viny charakterizuje i čerstvý případ Jany Nagyové, jehož skutečnou obětí je Petr Nečas. Z obsáhlého propojení kmotrů s úřadem vlády, při jehož údajném odhalení policie zabavila 150 milionů korun v hotovosti a desítky kilogramů zlata, zůstalo pikantní, ale mnohem skromnější špiclování premiérovy ženy vojenskou rozvědkou a dvěmísta ve státní správě pro vzpurné poslance. Přesto je dnes mediální úzus takový, že špičkám ČSSD a prezidentu Zemanovi, za jehož působení v čele vlády se konaly čistky v policii s vědomím kmotra Mrázka, toleruje mluvit o Nečasově vládě jako o nejzkorumpovanější garnituře od listopadu ’89. Z Petra Nečase je politická mrtvola, i osobně na tom není dobře, zarůstá vousem (což je zvyk, který tu pro padlé politiky kdysi zavedl předseda SSM Vasil Mohorita), v novinách vycházejí podprahově výsměšné reportáže o tom, jak se mu kolegové poslanci vyhýbají a v jaké se kvůli alimentům a závazkům vůči exmanželce ocitá finanční tísni. Což mimochodem dokládá, že si vydělal skutečně jen oficiální cestou. Dehonestační způsob, jakým byl Nečas odejit, patří k nejkřiklavějším nespravedlnostem moderní české politiky.

A abychom si nemysleli, že takto rozstřílet vybraný terč v součinnosti orgánů a médií je možné jen v nevyzrálé české společnosti, podívejme se do sousedního Německa. Tam čeká na soud bývalý prezident Christian Wulff. Jeho pád začal informací, že kdysi, ještě když byl ministerským předsedou v Dolním Sasku, získal od spřáteleného podnikatele půjčku na koupi domu za úrok nižší než tržní. Během několik týdnů vyčenichali novináři dvacet různých poklesků (v zásadě to všechno byly službičky panu premiérovi typu zaplacená soukromá párty), státní zastupitelství ve Wullfově domovském Hannoveru, které ho začalo vyšetřovat, si ale nakonec trouflo poslat k soudu jen jeden z nich: totiž že za něho filmový podnikatel, nejspíš v očekávání podpory pro svůj projekt, platil při dvou výletech na ostrov Sylt a namnichovském Oktoberfestu. Suma, kvůli níž jde Wulff 1. listopadu k soudu, se smrskla na 770 eur za hotel, chůvu a šampaňské, přičemž část sumy by si býval mohl nechat proplatit v práci. Na případu Wulff po celý rok pracovalo 24 detektivů a státních zástupců. Došlo i na výslechy recepční a zahraničních hostů, kteří se vyskytovali na recepci při placení účtů, čímž se němečtí žalobci přiblížili svému olomouckému kolegovi Ištvanovi a jeho žádosti o docházky a záznamy kamer v poslanecké sněmovně. A i tady se uplácení v běhu překvalifikovalo na přijímání neoprávněných výhod.

Nějak mi ten chlápek nesed

Všechny tři případy se samozřejmě v konkrétních okolnostech liší, některé důležité aspekty ale mají společné: arbitrárnost; nepoměr mezi vážností provinění a možnou výší trestu; tempo, jakým se skutková podstata po efektním výkopu stává menší a ještě menší. Oběti spojuje to, že jejich vliv je vymezen funkcí, již právě vykonávají, v zásadě nedisponují žádným neoficiálním vlivem a nejde z nich strach. Například Nečas nikdy nebyl napojen na žádnou mediální či finanční skupinu, a i proto dnes vypadá tak bezmocně. Důležité je, že na novináře nebo voliče působí nesympaticky nebo zastarale. Dohnal byl lidovec z Vysočiny, Nečas podezíravý suchar s málo pokrokovými názory na dalajlamu a evropskou integraci. K Wulffovým hlavním nedostatkům patřil nízký věk. Pro úřad prezidenta byl ve svých 51 letech příliš mlád a dva roky tam jen zabíral místo vyzrálému sympaťákovi Joachimu Gauckovi.

Nejvážnější je ale průběh těch případů: věci trestněprávního rázu, kvůli nimž všechno začalo, ustupují do pozadí a jejich místo zaujímají osobní poklesky vyšetřovaných nebo odpudivé detaily z jejich privátního života, které přitom původně byly jen nevyhnutelným vedlejším produktem. Smutné je, když pak ještě novinářská obec se svými zažitými schématy o správných policajtech a zlých politicích pomáhá vodit veřejnost za nos. Ta schémata vznikla z dobrého důvodu, ale někdy je i dobrého příliš.

LN, 23.8.2013