Soud ve Švýcarsku by se nám mohl pěkně prodražit

Velká uhelná loupež se soudí ve Švýcarsku a Česko se ne a ne připojit k trestnímu řízení, ačkoli lupiči jsou z Čech. Rozsah poškození České republiky měl dosáhnout dvanácti miliard korun, které bdělá švýcarská policie zabavila na švýcarských kontech. Média a politici se přou, zda za váhání může státní zastupitelství, nebo ministerstvo financí, a lomí ruce, že vyhublá státní kasa přijde o takový ranec.

Opravdu ale o něco přijde? Nehrozí, že se jenom namočí do sporu, který může skončit pro stát fiaskem a placením penále? Zdá se nesporné, že Mosteckou uhelnou společnost (MUS) privatizovali její dřívější manažeři způsobem značně divokým a že při tom došlo k nezákonnému použití peněz z účtů MUS. Jenže manažeři kolem Antonína Koláčka schovaní za společností Appian nakupovali od kuponových akcionářů, fondů a obcí. Tak získali majoritu a stát s jeho necelými sedmačtyřiceti procenty akcií postavili do role statisty. Lze v tom najít a vyčíslit škodu, která státu vznikla? To asi dost těžko, protože peníze půjčené z firemních účtů se vrátily zpět včetně úroků.

Peníze vlastně reálně ani nikdy neodtekly. Byly vedeny v účetnictví jako investice do lichtenštejnských podílových fondů. Tam sloužily zřejmě jako zástava, na niž si standardně půjčovala peníze švýcarská společnost Investenergy, která skupovala akcie MUS pro Appian. Po zániku zástavních práv byla částka určená na rekultivaci zase firmě k dispozici, takže MUS vlastně nebyla poškozena. Lze tak dosti pochybovat i o případném tvrzení, že by byl státní podíl právě tímto postupem znehodnocen. A navíc zrovna o zmíněných dvanáct miliard. Samotný čin majitelů Appianu jistě vypadá jako zločin, rozhodně tomuto postupu měla vláda před lety čelit a případ se měl ocitnout před soudem v Česku. Místo toho desky spisu Kosatka o mnoha tisících stranách zaklaply bez vznesení jakéhokoli obvinění. Změnu přinesla až švýcarská důslednost.

Z dnešního hlediska je ovšem otázkou, zda i v případě, že skutečně šlo o nějakou formu defraudace, to není po třinácti letech již promlčené. A jestli není, jak se bude dokazovat vzniklá škoda.

Co se stane, pokud švýcarský soud, který je v případech morálně sporných finančních transakcí často velmi benevolentní, nakonec konstatuje, že se trestný čin nestal? Co se pak stane s oněmi dvanácti miliardami? Nejspíše budou muset být vráceny svým majitelům, jimž naopak vznikne nárok na náhradu ušlého zisku. A to za pět let zadržování může být také docela slušný balíček miliard. Nestala by se Česká republika v roli spolužalobce tím, kdo by byl část ušlého zisku povinen Koláčkovi a spol. nakonec ještě hradit? Švýcarské státní orgány by samozřejmě uvítaly, kdyby naše vláda převzala část odpovědnosti za konání švýcarské policie na svá bedra. Ti, kdo u nás rozhodují, by si však měli být vědomi, že laciná a populární řešení mohou být poměrně nákladná.

Zarážející každopádně je, že naše orgány činné v trestním řízení ani netuší, co je obžalovaným kladeno za vinu a jak se trestného činu měli dopustit. Nemají totiž přístup do spisu a ani v rámci právní pomoci se tahle otázka nevyjasnila.

Jasno je nicméně v tom, že takhle privatizace dolů proběhnout neměla. Jak na Mostecku, tak v OKD. Stát skutečně přišel o miliardy. Viníkem jsou však více než loupeživí uhlobaroni členové několika vlád, kteří to velmi velkoryse umožnili, a ostatní politici. Zejména ti, kteří hlasitě volali v roce 1997 ve sněmovně po odvolání předsedy Fondu národního majetku Romana Češky, který se právě v těch týdnech a měsících snažil divokou privatizaci dolů zastavit všemi zákonnými prostředky. Těžko dnes věřit, že právě Češkovo odvolání nebylo na objednávku a nebylo honorováno. Zvláště když stejní politici ČSSD pak během následných let prodali státní minoritní akciové podíly v důlních společnostech novopečeným uhlobaronům za zlomek jejich skutečné ceny.